32 Cdo 587/2014Usnesení NS ze dne 23.06.2014

32 Cdo 587/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně s Autoleasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 1518/13B, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 08 94 44, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 177.017,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 18 EC 1086/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2013, č. j. 25 Co 13/2013-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 19. prosince 2011, č. j. 18 EC 1086/2010-115, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 58.105,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 54.488,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vyšel z toho, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 110/2010 pro trestný čin úvěrového podvodu proti J. L., M. T., R. M. a žalovanému, který spáchali při poskytnutí úvěru žalobkyní žalovanému, bylo trestní stíhání R. M. a M. T. podmíněně zastaveno, neboť oba škodu způsobenou žalobkyni uhradili, zatímco J. L. byl pro účastenství na úvěrovém podvodu a pro trestný čin zpronevěry odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a žalovaný byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. V důsledku podaného odporu proti platebnímu rozkazu a námitek žalovaného o zaplacení pohledávky R. M. a M. T. žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 118.912,- Kč. Řízení o zaplacení této částky bylo zastaveno. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žaloba byla podána důvodně před tím, než bylo na pohledávku zčásti plněno.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (první výrok), ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 6.611,- Kč (třetí výrok).

Odvolací soud se neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že v převážné části bylo řízení zastaveno. O nákladech řízení je proto třeba ohledně částky, v níž byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno, rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Tím je zpravidla žalobce, který podal žalobu. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Žalovaný by byl povinen hradit náklady řízení za předpokladu, že by částku 118.912,- Kč zaplatil po podání žaloby. V dané věci však tuto částku nezaplatil žalobkyni po zahájení řízení žalovaný, ale třetí osoby v průběhu trestního řízení a tato skutečnost také vedla k zastavení jejich trestního řízení. Žaloba tedy nebyla vzata zpět pro chování žalovaného, jak předpokládá ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., aplikace tohoto ustanovení tak není namístě a ohledně zastavení řízení co do částky 118.192,- Kč je nutno rozhodnout o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.

Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nelze aplikovat výjimku z pravidla určeného v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož povinnost hradit náklady řízení má ten z účastníků, který zavinil zastavení řízení. Výjimka z tohoto pravidla spočívá obecně v tom, že i když účastník řízení ve věci úspěch neměl, má povinnost hradit protistraně náklady řízení, zavinil-li, že řízení bylo zastaveno. Pokud však bylo řízení zahájeno důvodně a následně pro chování žalovaného nebo jiného účastníka řízení byl vzat důvodný návrh zpět, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Přitom kritériem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je princip zavinění. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, a z rozhodnutí odvolacích soudů - dovolatelkou uvedených - vyplývá, že pojem zavinění podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat v jeho obecném hmotněprávním významu, ale ve smyslu procesním.

Dovolatelka tvrdí, že v době podání žaloby o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru, kterou podepsal pouze žalovaný, plnění ze strany třetích osob nemohla předvídat, o vzniklé škodě a o tom, kdo je za ni odpovědný, se dozvěděla až z pravomocného výsledku trestního řízení. Žalobu proto podala důvodně, a to pouze proti žalovanému. Zastavení řízení po částečném zpětvzetí žaloby proto nezavinila, když jen řádně započetla provedenou úhradu na pohledávku uplatňovanou vůči žalovanému. Odvolací soud měl dovodit procesní zavinění žalovaného na zastavení řízení z důvodu vztahu pasivní solidarity mezi žalovaným a třetími osobami a ze skutečnosti, že žalobkyni způsobil škodu trestným činem, o čemž neměla žalobkyně při podání žaloby informaci.

V závěru dovolání dovolatelka uvádí, že v rozhodovací praxi soudů panuje shoda ve výkladu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. co do zkoumání podmínky zavinění účastníků řízení z procesního hlediska. V té souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4509/2009, týkající se povinnosti hradit náklady dovolacího řízení v případě zpětvzetí dovolání po splacení úvěru, čímž zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, jež bylo důvodem jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce, z něhož vyplývá, že procesní zavinění na zastavení dovolacího řízení ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. nese žalobce. Domnívá se však, že Nejvyšší soud se nezabýval výkladem ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v intencích daného skutkového případu, tj. zda lze pod chováním žalovaného rozumět chování uskutečněné před podáním žaloby, nesoucí znaky trestného činu, o trestnosti jednání bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž k plnění na pohledávku žalobkyně došlo ze strany třetích osob, když tyto osoby způsobily společně se žalovaným žalobkyni škodu.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku změnil tak, že žalovanému se ukládá zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 50.144,36 Kč.

Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, spatřovala-li předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka nákladů řízení má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení nestanoví. Poslední ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.

Dovolatelkou tvrzený další předpoklad přípustnosti dovolání, že jde o otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, není v projednávané věci naplněn, neboť otázka aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., byla již dovolacím soudem řešena. V usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako níže citované rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

K otázce použití ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v usnesení ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4509/2009 (zmíněném dovolatelkou), v němž dovodil, že vzali-li dovolatelé (žalobci) zpět dovolání poté, kdy úvěr byl splacen, čímž zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, jež bylo důvodem jejich soupisu do konkursní podstaty úpadkyně (šlo o řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně), pak důvod, pro který vzali dovolání zpět, neopodstatňuje závěr, že se tak stalo pro chování žalovaného (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Procesní zavinění na zastavení dovolacího řízení nesou dovolatelé.

V projednávané věci byla pohledávka žalobkyně uhrazena původně obžalovanými M. T. a R. M. nikoliv jako dluh ze smlouvy o úvěru, který by hradili za žalovaného, ale jako škoda, kterou jmenovaní způsobili žalobkyni trestnou činností, a úhrada způsobené škody byla podmínkou pro podmíněné zastavení trestního řízení, jež bylo proti nim vedeno. Pohledávka žalobkyně tedy nezanikla jednáním žalovaného, ani jmenovaní obžalovaní neplnili za žalovaného, ale za sebe z titulu náhrady škody, a jejich jednání nelze přičítat žalovanému. Není tak splněna druhá z podmínek vyplývajících z ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pro rozhodnutí o nákladech řízení podle tohoto ustanovení.

Jelikož podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

K doplnění dovolání podáním ze dne 14. března 2014, doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. března 2014, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka tak učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2014

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu