32 Cdo 5682/2017Usnesení NS ze dne 13.11.2019

32 Cdo 5682/2017-178

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně L. P., narozené dne XY, trvale bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 303/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 466/2016-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době zahájení řízení a době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání, jež může být přípustné toliko podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. již usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu práva na pojistné plnění (na jeho doplacení) z pojistné smlouvy o pojištění majetku a odpovědnosti za škodu. Tvrdila, že na základě dvou pojistných událostí (krádež zboží po vniku neznámého pachatele do místa pojištění) jí žalovaná vyplatila pojistné plnění v celkové výši 20 000 Kč, přestože jí měl vzniknout nárok na plnění minimálně ve výši žalované částky.

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že odcizení zboží z prodejny provozované žalobkyní bylo sice pojistnou událostí (v tom se neztotožnil se soudem prvního stupně), neboť předmětný prostor shledal z hlediska pojistných podmínek vyhovujícím (byl oddělen tak, aby jej bylo možno zabezpečit proti vniknutí v některém ze standardů zabezpečení uvedených v pojistných podmínkách), ovšem pouze s limitem 10 000 Kč, byla-li plastová roleta oddělující předmětný prostor zabezpečena pouze ve standardu Z0 podle Tabulky 1 Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění movitých věcí k podnikání DPPMP 2. Vedle toho odvolací soud uvedl, že odvozovala-li žalobkyně svůj nárok po právní stránce z titulu náhrady škody, nelze její argumentaci přisvědčit, neboť nebylo zjištěno porušení tvrzené povinnosti na straně pojišťovacího agenta ani žalované a schází tedy základní předpoklad odpovědnosti za škodu.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání, jak z právní argumentace, tak z odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, totiž na usnesení ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2721/2012, a rozsudek ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4647/2009 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), je patrno, že z uvedených závěrů odvolacího soudu zpochybňuje jen ten, který se vztahuje k případnému právu na náhradu škody.

Otázku hmotného práva, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s označenou judikaturou, dovolatelka nezformulovala a nevyjádřila se výslovně ani k tomu, v čem konkrétně spatřuje odchylku od závěrů odkazovaných rozhodnutí, z obsahu dovolání je však zřejmé, že za rozporné s označenou judikaturou má posouzení odvolacího soudu, podle něhož není naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, totiž porušení právní povinnosti stanovené v § 21 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí (dále též jen „zákon č. 38/2004 Sb.“). Se značnou mírou tolerance lze tedy usoudit, že odvolání splňuje požadavky na obsahové náležitosti stanovené zákonem a blíže vymezené judikaturou Nejvyššího soudu.

Jak již bylo ale předesláno, přípustné dovolání není.

Proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná neporušila (prostřednictvím svého, dle zjištění soudu prvního stupně výhradního pojišťovacího agenta) tvrzenou povinnost, totiž dovolatelka z hlediska věcného nebrojí prostřednictvím argumentu, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis anebo že správně zvolený právní předpis nesprávně vyložil či jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, zahrnující takové skutkové okolnosti, které odvolací soud nezjistil, na nich buduje odpovídající (pro ni příznivé) právní závěry a ty pak konfrontuje s výsledky právního posouzení odvolacího soudu, vycházejícího ovšem z jiného skutkového stavu. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze; argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Zpochybnit skutkový stav věci v dovolacím řízení možno není. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu k tomu srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Konkrétněji řečeno, odvolací soud dovodil, že ujištěním žalobkyně, že jí užívaný prostor pojistit lze, nedošlo ze strany pojišťovacího agenta a tedy ani žalované k porušení informační povinnosti. Tento závěr koresponduje s jeho posouzením, že tento prostor splňuje požadavky stanovené pojistnými podmínkami. Důvodem, proč posoudil jako opodstatněnou limitaci pojistného plnění ve výši 10 000 Kč za každou z pojistných událostí a proč tedy podle jeho názoru nemá dovolatelka právo na pojistné plnění v celé požadované výši (právě v rozdílu mezi těmito hodnotami má spočívat vzniklá škoda), bylo zabezpečení plastové rolety oddělující pojištěný prostor prostým visacím zámkem, tedy pouze ve standardu Z0 podle Tabulky 1 DPPMP 2. Dovolatelka si shora uvedený skutkový závěr odvolacího soudu o obsahu ujištění, které se jí dostalo od pojišťovacího agenta, doplnila pro potřeby své argumentace tak, že pojišťovacímu agentovi bylo známo, že prostor není dostatečně technicky zabezpečen (má se zřejmě týkat kvality visacího zámku), dovolatelku na to však neupozornil a naopak ji ubezpečil, že za daného stavebně technického stavu pojišťovaného prostoru bude žalovaná v případě pojistné události plnit do sjednaného limitu 400 000 Kč. Z toho pak dovolatelka dovozuje, že pojišťovací agent žalované povinnost stanovenou v § 21 zákona č. 38/2004 Sb. porušil, a dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, řešil otázku porušení této povinnost v rozporu s citovanými rozhodnutími dovolacího soudu.

Dovolatelka, ačkoliv napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o nákladech odvolacího řízení, vymezuje se v dovolání pouze vůči výroku o věci samé a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. 11. 2019

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu