32 Cdo 5275/2008Usnesení NS ze dne 05.05.2010

32 Cdo 5275/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně Českomoravská investiční a.s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, PSČ 709 00, proti žalovaným 1) TOBA TRADE s.r.o., se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, PSČ 702 00 a 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 12/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2008, č. j. 21 Co 327/2008-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 6 C 12/2007-168, kterým tento soud zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 166 vedeném pro obec a katastrální území Velký Osek, blíže označených v rozsudku, uzavřené mezi první a druhou žalovanou, a určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření s majetkem pro druhou žalovanou, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky možnosti přímé aplikace komunitárního práva Evropské unie, a to článků 87 až 89 Smlouvy o založení Evropských společenství, a posouzení dopadu ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění pozdějších předpisů, dále ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby na prodej majetku státu uvedeného pod bodem 3 přílohy zákona č. 266/1994 Sb., tvrdíc, že odvolací soud příslušná ustanovení těchto norem při právním posouzení neaplikoval, ač tak učinit měl, popř. je vyložil chybně, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že na požadovaném určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2001 [dále jen R 9/2001 (jakož i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání zmíněných)], je podle ní nesprávný právní názor odvolacího soudu, že jí nemůže svědčit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože i v případě procesního úspěchu by se nemohla stát účastnicí nového výběrového řízení. Podle jejího přesvědčení došlo uzavřením kupní smlouvy k porušení předpisů upravujících veřejnou podporu (čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství) a žádá proto, aby dovolací soud zahájil u Evropského soudního dvora řízení o předběžné otázce, spočívající v možnosti přímé aplikace komunitárních předpisů. Namítá rovněž, že svým postupem, kdy se omezil jen na posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odmítl se zabývat právním posouzením okolností, za nichž byl majetek státu prodáván, jí odvolací soud odepřel spravedlnost, což musí být jako akt soudcovské libovůle považováno za protiprávní a protiústavní postup.

Takto vymezený dovolací důvod však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost dovolání) nemůže založit.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Je nutno předeslat, že platnost kupních smluv uzavřených na základě stejného výběrového řízení byla opakovaně předmětem soudních sporů s totožným okruhem účastníků, jež dospěly do fáze dovolacího řízení. Právní otázky vymezené dovoláním byly tedy již opětovně (a vždy shodně) dovolacím soudem vyřešeny (v poslední době např. v usnesení ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008) a ani v této věci nemá dovolací soud žádný důvod se od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit.

Právní závěr, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pokud sama nesplnila podmínky určené žalovanou 2) za nichž mohly být prodány nemovitosti ve vlastnictví státu, neboť prohlášením smlouvy za neplatnou by se její právní postavení nezměnilo, a protože jí nesvědčí žádné vynutitelné právo, její právní postavení se bez tohoto určení nemůže stát ani nejistým, stejně jako právní závěr, že nemovitosti nebyly převáděny za podmínek zákona č. 219/2000 Sb., ale na základě rozhodnutí vlády ČR ze dne 19. července 2006, č. 870, jímž byly vyňaty z režimu zákona č. 92/1991 Sb., na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí soudů.

Otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolací soud posuzoval na základě skutkových zjištění, podle nichž žalovaná nesplnila určená kritéria výběrového řízení. Uzavřel-li, že účel určovací žaloby může být v případech takového řízení splněn, pokud se domáhá určení neplatnosti právního úkonu uchazeč, který podmínky splnil, a prokáže-li svá tvrzení, že jeho nabídka byla jako celek lepší, než nabídka vítězného uchazeče, nikoliv však v této věci, kde žalobkyně nic z toho netvrdí, ani neprokazuje, jeho právnímu posouzení nelze nic vytknout. To platí obzvlášť, pokud výběr kupujícího nebyl obchodní veřejnou soutěží upravenou v § 281 a následujících ustanoveních obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ani jinou soutěží, jejíž pravidla by byla upravena právními předpisy, a bylo pouze na společnosti, která výběr zajišťovala, jak určí subjekt splňující žalovanou 2) stanovená kritéria, s nímž bude uzavřena smlouva o převodu nemovitostí v majetku státu. Nepřípadný je proto poukaz žalobkyně na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí R 9/2001, řešícího situaci, kdy nabídkové řízení bylo upraveno zákonem, takže nesplnění zákonných podmínek určujících jeho průběh vedlo k neplatnosti smluv uzavřených na základě jeho výsledků.

Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka namítá protizákonnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí, tvrdíc, že jí byla odepřena spravedlnost, nedošlo-li k věcnému projednání žaloby, nemůže přípustnost dovolání založit.

Soulad rozhodnutí Nejvyššího soudu s ústavním pořádkem se stal předmětem přezkumu Ústavním soudem již v případě usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, jímž Nejvyšší soud v obdobné věci mezi stejnými účastníky dovolání žalobkyně odmítl s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. listopadu 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů), podle něhož „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení“. Ústavní stížnost dovolatelky proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, v němž dospěl k názoru, že porušení vlastnického práva nepřipadá v úvahu, a uzavřel, že je-li ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, včetně situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Stěžovatelka (tj. žalobkyně) však nejen že netvrdí, že by byla vlastnicí předmětných nemovitostí, popř. na ně měla nárok, ale právě naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se domáhala určení), že vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná. Na závěry uvedeného rozhodnutí lze i nyní odkázat.

Postup, kdy soud rozhodl, aniž žalobu věcně projednal, nelze považovat za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani tento dovolací důvod tak přípustnost dovolání nezakládá. Nelze totiž v případě dovolání podaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Zamítá-li však soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.], pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, nepřichází v úvahu její přezkoumání po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).

Za zcela nepřípadnou dovolací soud považuje argumentaci dovolatelky podle článku 87 až 89 (zejména pak článku 87 odst. 1) Smlouvy o založení Evropských společenství o možné veřejné podpoře, protože se zcela míjí se zjištěným skutkovým stavem. Měly-li být nemovitosti prodány předem neurčenému subjektu za cenu rovnou nebo vyšší, než cenu určenou znaleckými posudky, jež může být považována za obecnou cenu, nelze o veřejné podpoře uvažovat. Z toho vyplývá i nedůvodnost návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k řízení o předběžné otázce.

Pro úplnost lze dodat, že nemá-li žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl převeden majetek České republiky, nemůže jej mít ani na určení vlastnictví České republiky k tomuto majetku, nehledě na to, že v době vydání napadeného rozhodnutí Česká republika jako majitelka převáděných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána byla.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Lze přitom dodat, že s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. se nemohl zabývat obsahem podání žalobkyně ze dne 7. července 2009 a 1. října 2009, jimiž bylo dovolání doplněno o další důvody.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovaným jejich náklady řízení. Podle obsahu spisu však žádné ze žalovaných náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. května 2010

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu