32 Cdo 2976/2019Usnesení NS ze dne 07.10.2019

32 Cdo 2976/2019-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. Z., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalovanému L. M. (dříve podnikatel, identifikační číslo osoby XY), se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Ryšem, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova 1220/13, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 84/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 141/2018-294, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 2. 2018, č. j. 58 Cm 84/2012-251 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). I když dovolatel uvedl, že dovolání směřuje do meritorního i nákladového výroku a nekonkretizoval tak, kterou část meritorního výroku napadá, lze – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – z obsahu jeho argumentace dovodit, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 100 901 Kč s příslušenstvím.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál již z toho důvodu, že ač jako předpoklad přípustnosti uvedl odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, v dovolání nijak neoznačil. Navíc ani dovolatelem ne zcela zřetelně formulované otázky, které lze z obsahu dovolání dovodit, by nebyly způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K otázce, že odvolací soud při posouzení jeho kompenzační námitky nahradil jím skutečně projevenou vůli vůlí vlastní (svým výkladem právního úkonu), pokud kompenzaci „vztahuje k 53 dnům, které jsou ve faktuře uvedeny a nikoliv k částce 368 000 Kč“ uváděnou žalovaným při kompenzačním projevu, je možno pro doplnění uvést, že ze strany odvolacího soudu nešlo o „nahrazení“ vůle účastníka vůlí soudu, ale o posouzení oprávněnosti pohledávky započítávané žalovaným co do rozsahu a výše. Pokud pak dovolatel předložil dovolacímu soudu k řešení otázku opomenutí jeho „další kompenzační námitky“ obsažené v jeho podání ze dne 13. 11. 2012, pak ze strany žalovaného nešlo o projev vůle směřující k započtení další (jiné) pohledávky, ale o tutéž, již dříve započtenou pohledávku žalovaného, omezenou do výše žalobní pohledávky.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem vymezené otázky by nebyly způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (a bylo by tak třeba ho odmítnout pro nepřípustnost) ani v situaci, kdy by dovolání z pohledu obligatorních náležitostí stanovených v § 241a odst. 2 o. s. ř. pro absenci řádného vymezení předpokladu jeho přípustnosti vadou netrpělo.

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Pokud dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém výroku, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 10. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu