32 Cdo 2851/2014Usnesení NS ze dne 20.10.2014

32 Cdo 2851/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TP Holding, a. s., se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 609/27, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26694336, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, Malá Strana, PSČ 150 00, proti žalované BLATA, s. r. o., se sídlem v Blansku, Pražská 9, PSČ 678 01, identifikační číslo osoby 25522132, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, Nové Město, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1,680.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 79/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2014, č. j. 5 Cmo 479/2013-248, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17.182 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalované proti výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2013, č. j. 49 Cm 79/2011-205, v odvoláním napadeném výroku pod bodem II, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,400.000 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda mandátní smlouvu datovanou dnem 1. března 2010 uzavřela s žalobkyní svobodně ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006 (rozsudek je uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7433). V tom však dovolatelce přisvědčit nelze.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (nejen v dovolatelkou zmíněném rozsudku, ale v celé řadě svých rozhodnutí, zejména již v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1999, pod číslem 12), vychází při výkladu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. z názoru, podle něhož uzavřel-li některý z účastníků smlouvu na základě psychického donucení, bylo jeho jednání postiženo nedostatkem svobody vůle, ať již se tak stalo pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby. Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního úkonu, musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní), tj. musí jí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň.

Zároveň však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. rozsudek ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, a již citovaný rozsudek ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006). Hrozí-li pak někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem (srov. rozsudek ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, a rozsudek sp. zn. 29 Odo 409/2006).

Po posouzení, zda okolnosti, za kterých dovolatelka uzavřela mandátní smlouvou s žalobkyní, opodstatňují ve světle citovaných judikatorních závěrů posouzení smlouvy jako neplatné podle ustanovení § 37 odst. odst. 1 obč. zák. pro nedostatek svobodné vůle, jsou rozhodné pouze skutková zjištění a skutkové závěry soudů nižších stupňů; v režimu dovolacího řízení, jenž platí od 1. ledna 2013, nemůže být správnost zjištěného skutkového stavu věci dovoláním v žádném ohledu zpochybněna, Nejvyšší soud tedy z něho vychází (je jím vázán), a to nejen při dovolacím přezkumu, ale též již při posouzení přípustnosti dovolání. Z tohoto pohledu jsou bezvýznamná skutková tvrzení obsažená v dovolání, která neodpovídají skutkovému stavu věci zjištěnému soudy nižších stupňů (jsou odchylná nebo se vztahují k okolnostem, ohledně nichž soudy žádná zjištění neučinily), a irelevantní je proto též ta část právní argumentace, která je založena právě na takových tvrzeních.

Dovolatelkou kritizované právní posouzení odvolacího soudu vychází ze zjištění, že dovolatelka se dostala do vážných hospodářských potíží a v důsledku toho neplnila své povinnosti vyplývající z úvěrových smluv uzavřených s Komerční bankou, a. s. (dále též jen „banka“). Na to banka reagovala zablokováním jejích účtů. Odblokování účtů podmiňovala tím, že dovolatelka uzavře s žalobkyní předmětnou mandátní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytovat dovolatelce služby spojené s jejím manažerským řízením a přípravou a koordinací procesu restrukturalizace za účelem zlepšení jejích hospodářských výsledků. Banka chtěla, aby dovolatelka přijala manažerské řízení žalobkyně, neboť se obávala, že dovolatelka nebude splácet poskytnuté úvěry. Činnost sjednanou ve smlouvě žalobkyně vykonávala (prostřednictvím svého zaměstnance Ing. P.), za což se jí se strany dovolatelky (její jednatelky paní B.) dostalo poděkování.

Zjištěný skutkový stav věci neobsahuje skutkové závěry (ani poznatky, které by takové závěry umožňovaly), jimiž argumentuje dovolatelka, zejména že banka zablokovala její účty právě z toho důvodu, aby ji přinutila uzavřít předmětnou mandátní smlouvu, že účelem mandátní smlouvy bylo získat právní titul pro převod finančních prostředků z dovolatelky na žalobkyni, že dovolatelka nemohla mít z této smlouvy žádný prospěch a že kroky žalobkyně na základě této smlouvy nebyla podnikány v jejím zájmu, nýbrž směřovaly k tomu, aby dovolatelka nebyla solventní a aby přišla o majetek. Nebylo prokázáno ani to, že by žalovaná a banka v souvislosti s požadavkem na uzavření mandátní smlouvy hrozily dovolatelce zablokováním účtů; v tomto ohledu se odvolací soud, jenž neprováděl dokazování a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dopustil nepřesnosti, vycházel-li v rámci právního posouzení z toho, že dovolatelka mandátní smlouvu uzavřela pod určitým nátlakem banky, která vyhrožovala zablokováním jejích účtů (i dovolatelka uvádí, že k uzavření mandátní smlouvy došlo až po zablokování účtů a k uzavření smlouvy byla nucena pod pohrůžkou udržování tohoto bankou vyvolaného stavu). Zjištěno nebylo nic ani o pohrůžce banky, že zablokované účty nebudou již nikdy odblokovány.

Vychází-li pak dovolatelka ve své argumentaci z premisy, že jí bylo vyhrožováno tím, co banka nebyla oprávněna učinit, neboť nemohla „s ohledem na dosavadní právní vztahy“ její účty po právu zablokovat (resp. blokovala tyto účty protiprávně), pak pomíjí, že odvolací soud učinil závěr právě opačný. Řešení této otázky hmotného práva pak dovolatelka způsobem odpovídajícím ustanovení § 237 o. s. ř. nezpochybnila (dovolání postrádá v tomto směru jakoukoliv argumentaci).

Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že se odvolací soud při aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Zjištěný skutkový stav věci především neumožňuje dovodit, že dovolatelka uzavřením mandátní smlouvy jednala ke svému neprospěchu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, a ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006), došlo-li k uzavření smlouvy v situaci, kdy byla dovolatelka ve svízelné hospodářské situaci, předmětem smlouvy bylo zajištění krizového řízení, jež mělo vytvořit předpoklady pro řešení krize, a dovolatelka plnění podle této smlouvy přijímala a smlouvu zpochybňuje až v souvislosti s tím, že i ona by měla podle ní plnit.

Zejména však skutková zjištění a skutkové závěry soudů nižších stupňů neumožňují dovodit, že šlo o bezprávnou výhružku v intencích citované judikatury a nikoliv o oprávněný nátlak, jestliže banka v situaci, kdy dovolatelka v důsledku své hospodářské situace nebyla s to dostát svým závazkům z úvěrových vztahů, hájila jako poskytovatel úvěru své obchodní zájmy a odblokování účtů dovolatelky podmiňovala tím, že dovolatelka přistoupí na krizové řízení bankou zvoleným subjektem, jehož účelem bylo vytvořit předpoklady pro zlepšení hospodářských výsledků dovolatelky a obnovení její schopnosti plnit úvěrové závazky.

Nelze pak ostatně přehlédnout ani právní závěr soudu prvního stupně, s jehož právním posouzením jako celkem se odvolací soud ztotožnil, že dovolatelka nejednala pod nátlakem, založený na výpovědi jejího jednatele, že důvěřoval tehdy bance a panu N. (pracovníku banky, oddělení ohrožených aktiv), že jsou korektní a nejsou vedeni špatnými úmysly, proto v té době ani nekontaktoval pana K., podnikatele, který dovolatelce posléze poskytl peněžní prostředky a umožnil jí, aby mandátní smlouvu ukončila.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 13.900 Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 23. června 2014, (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.982 Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 17.182 Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§ 243b ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí

V Brně dne 20. října 2014

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu