32 Cdo 2671/2020Usnesení NS ze dne 02.12.2020

32 Cdo 2671/2020-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně REMA PV Systém, a.s., se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 510/38, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29127009, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované FVE Lužany s.r.o., se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 29023530, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o určení trvání právního vztahu podle smlouvy o zajištění plnění povinností provozovatele solární elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 316 RPV, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 410/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 13 Co 148/2020-68, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 13 Co 148/2020-68, se mění takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2020, č. j. 31 C 410/2019-48, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2020, č. j. 31 C 410/2019-51, se mění tak, že řízení se nezastavuje.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 10. 2019 domáhá určení, že mezi účastníky trvá právní vztah založený smlouvou o zajištění plnění povinností provozovatele solární elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 316 RPV (dále též jen „smlouva“).

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. 2. 2020, č. j. 31 C 410/2019-48, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2020, č. j. 31 C 410/2019-51, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, a konstatoval, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, protože jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění. Byla-li již otázka existence takového vztahu či práva v předchozím řízení o plnění soudem závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena, případně vyřešena odlišně. Tyto závěry platí podle odvolacího soudu i pro překážku litispendence podle § 83 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). a je třeba vztáhnout je i na nyní projednávanou věc. Podle obsahu žaloby uplatňuje žalovaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 129/2019 nárok na zaplacení částky 817 809,83 Kč s odůvodněním, že smlouva byla vypovězena, a požaduje, aby žalobkyně na účet nového provozovatele kolektivního systému složila částku, kterou jí žalovaná poskytla k plnění vypovězené smlouvy. V řízení o žalobě na plnění vychází žaloba z totožného skutkového stavu a řízení se týká stejných účastnic, aniž by bylo rozhodné jejich rozdílné procesní postavení. Otázka trvání právního vztahu, určení jehož existence se žalobkyně nyní domáhá, je rozhodnou i v řízení o žalobě na plnění, přičemž jejím posouzením a rozhodnutím v řízení o žalobě na plnění bude vztah účastnic z této smlouvy v celistvosti vyřešen. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že žaloba na plnění subsumuje podanou žalobu na určení, projednání nyní souzené věci tedy brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce litispendence (překážce věci zahájené), a postupoval správně, pokud řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 83 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Žalobkyně podala proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které směřovala proti jeho prvnímu výroku. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky, zda žaloba na plnění tvoří překážku řízení pro žalobu na určení v případě, kdy se skutková tvrzení v obou žalobách týkají stejného právního poměru či práva, ale v každém z těchto řízení je uplatňován jiný procesní nárok.

Podle dovolatelky učinil odvolací soud závěr o existenci překážky litispendence, aniž se zabýval dalšími podstatnými okolnostmi – v řízení o žalobě na plnění nebude zcela vypořádán právní vztah účastnic, neboť výrokem o povinnosti k plnění ani výrokem o zamítnutí žaloby nebude končeným způsobem vyřešena otázka trvání právního vztahu mezi účastnicemi. V této souvislosti odkázala dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2014), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3083/2013.

Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4951/2009, podle něhož se existence překážky řízení zkoumá k okamžiku vydání usnesení o zastavení řízení. Má za to, že závěr odvolacího soudu, podle něhož bude rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 vztah účastnic z předmětné smlouvy v celistvosti vyřešen, je předčasný, neboť řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 nebylo v době vydání usnesení o zastavení řízení skončeno.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky vztahu rozsudků na plnění a rozsudků na určení z hlediska existence překážky věci zahájené odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se v R 82/2014 odklonil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované usnesením ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněným pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2003“), a usneseními ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2695/2010, podle níž pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu, neboť pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.

Velký senát vysvětlil, že teorii identity skutku, z níž vychází R 85/2003, nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., akcentujícímu jen závaznost rozsudečného výroku. Na základě toho dovodil, že pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.] určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř.], nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), je tedy podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti. Velký senát uzavřel, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř.], zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.], jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).

V usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, Nejvyšší soud na základě závěrů vyslovených v R 82/2014 dovodil, že je-li zahájeno řízení o splnění povinnosti a rozhodnutí sporu závisí na vyřešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, brání překážka věci zahájené.

Dovolatelce je třeba přisvědčit, že v nyní projednávané věci se nemusí řešení otázky, jíž se týká určovací žaloba, promítnout ve výroku rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti takovým způsobem, že rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti bude zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky, tj. že řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky. Rozhodnutím v řízení o žalobě na plnění vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 129/2019, jímž bude dovolatelce uložena povinnost zaplatit částku 817 809,83 Kč, nebo jímž bude žaloba o zaplacení zamítnuta, bude deklarována existence nebo neexistence konkrétní právní povinnosti dovolatelky v rámci jejího vztahu se žalovanou, avšak takovým výrokem nebude zcela vypořádán obsah předběžné otázky trvání právního vztahu podle smlouvy o zajištění plnění povinnosti provozovatele solární elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 316 RPV. Zejména bude soud v řízení o určení, že závazek založený smlouvou trvá, posuzovat existenci tohoto závazku ke dni rozhodnutí soudu (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.), zatímco předběžnou otázku v řízení o plnění, zda závazek založený smlouvou zanikl výpovědí, bude zkoumat ke dni, kdy měla výpověď nabýt účinnosti. Kdyby dospěl k závěru, že výpověď nepřivodila zamýšlené účinky (že závazek založený smlouvou nezanikl) a žalobu na plnění by z tohoto důvodu zamítl, nebyla by tím vyřešena otázka, zda závazek nezanikl později z jiného důvodu (zda stále trvá). Zda má na takovém řešení žalobkyně naléhavý právní zájem, je pak již věcí jiného posouzení (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2878/2020, jež je – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že důvody pro zastavení řízení z důvodu překážky litispendence v nyní projednávané věci nebyly dány a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.

Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu