32 Cdo 2527/2020Usnesení NS ze dne 05.10.2020

32 Cdo 2527/2020-137

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce O. N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalované J. N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Nová Chřibská 2, o zaplacení 36 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 351/2018, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 17 Co 4/2020-110, takto:

I. Řízení o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 17 Co 4/2020-110, se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto odvolání.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 C 351/2018-92, ve výroku o zastavení řízení, změnil ho ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jen ve výši přiznané náhrady nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).

Usnesení odvolacího soudu v obou výrocích napadl žalobce podáním označeným jako odvolání (č. l. 119 spisu). Jelikož podání žalobce vykazovalo vadu spočívající v absenci jeho podpisu, byl usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 351/2018-122, doručeným mu dne 26. 5. 2020, vyzván, aby v určené sedmidenní lhůtě zaslal soudu podepsané podání, přičemž ho soud současně žádal o sdělení, zda má být jeho podání chápáno jako odvolání či jako dovolání, když proti rozhodnutí odvolacího soudu je opravný prostředek odvolání pojmově vyloučeno a dovolání, jehož prostřednictvím se lze bránit proti takovému rozhodnutí, je – jak je uvedeno v samotném rozhodnutí odvolacího soudu – v tomto případě nepřípustné.

Na výzvu soudu žalobce podáním datovaným dne 28. 5. 2020, označeným jako doplnění odvolání a předaným k poštovní přepravě dne 29. 5. 2020 (č. l. 130 spisu), soudu jednak sdělil, že doplňuje odvolání ze dne 29. 1. 2020 o svůj podpis a dále se vyjádřil tak, že „v poučení bylo jasně uvedeno dovolání a nikoli odvolání, což jsou dva pojmově odlišné instituty. Na odvolání trvám.“

Nejvyšší soud, kterému byla soudem prvního stupně věc předložena k projednání a rozhodnutí, dospěl k závěru, že řízení o uvedeném podání musí být pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno.

Podle § 9 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

Podle § 10 o. s. ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (odstavec 1). O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (odstavec 2).

Podle § 10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.

Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Odvolání tak není opravným prostředkem, který by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího (srov. § 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud, ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava České republiky (její článek 91), může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 3 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje.

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 85, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 139, ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2383/2006, a z pozdější doby například usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 24 Cdo 3039/2018, která jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).

V souzené věci žalobce podal odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, když své podání takto označil v záhlaví podání i v jeho textu, přičemž na podaném odvolání včetně tohoto označení svého podání proti napadenému rozhodnutí setrval i v jeho doplnění na výzvu soudu.

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku o zastavení řízení a bylo změněno ve výroku o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není rozhodnutím krajského soudu vydaným v řízení v prvním stupni ve smyslu § 201 o. s. ř., nýbrž jde o rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího vydané v odvolacím řízení. Proti rozhodnutí krajského soudu, který je soudem odvolacím, však již není opravným prostředkem odvolání, ale dovolání.

Nejvyšší soud proto řízení o odvolání žalobce podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.

Za těchto okolností nebyl důvod vyvozovat procesní důsledky též z té skutečnosti, že na straně žalobce nebyla splněna podmínka povinného zastoupení advokátem stanovená v § 241 o. s. ř., jež je podmínkou dovolacího řízení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby bylo možné posoudit podání žalobce včetně jeho doplnění (přes jeho označení a vyjádření samotného žalobce) jako dovolání, resp. podal-li by žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, bylo by jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť jak ostatně odvolací soud účastníky řízení v závěru napadeného rozhodnutí správně i s odkazem na příslušnou právní normu [§ 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř.] poučil, není proti němu dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O vrácení soudního poplatku za odvolání, který žalobce uhradil na výzvu soudu prvního stupně, rozhodne soud prvního stupně (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 10. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu