32 Cdo 2203/2010Rozsudek NS ze dne 23.11.2011

32 Cdo 2203/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. J., podnikatele, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, proti žalované Propagační tvorbě, družstvu umělecké činnosti a výroby, se sídlem v Praze 1, Železná 8, identifikační číslo osoby 00027936, zastoupené JUDr. Bohumírem Krajíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o zaplacení částky 622.022,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 203/1997, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2010, č. j. 4 Cmo 306/2008-247, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2010, č. j. 4 Cmo 306/2008-247, se v části výroku o věci samé, jíž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Cm 203/1997-210, a žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Cm 203/1997-210, zamítl žalobu na zaplacení částky 622.022,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobci zaplatit do pokladny soudu částku 1.100,- Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení. Ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku pod bodem II jej co do částky 550,- Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit českému státu na účet Městského soudu v Praze částku 550,- Kč, a ve zbytku tento výrok potvrdil. Změnil též výrok pod bodem III a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Žalobce se žalované částky domáhal za výrobky a zařízení z kovu, které jako zhotovitel na základě žádosti žalované dodal a namontoval v rámci rekonstrukce restaurace Madrid v Praze 10. Tvrdil, že rozsah prací, jež probíhaly především v letních měsících roku 1992, se podle požadavku žalované postupně navyšoval a teprve prakticky po jejich skončení vystavila žalovaná jednající svým pracovníkem panem P. dne 1. října 1992 písemnou objednávku. Bylo dohodnuto, že po ukončení všech prací bude fakturován objem skutečně provedených prací, což se stalo fakturou ze dne 26. listopadu 1992, převzatou jmenovaným pracovníkem žalované.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že nájemce nebytových prostor v domě č. p. 764 v Praze 10, katastrální území Vršovice (ve vlastnictví JUDr. D. S.), V. Š. prováděl jako investor v průběhu roku 1992 rekonstrukci těchto prostor (akce „restaurace Madrid“), kterou pro něho zajišťovala žalovaná a jež byla ukončena 29. září 1992. Rekonstrukční práce objednávala a jejich provedení kontrolovala žalovaná, některé i investor. Žalobce se podílel na provádění a montáži kovových prvků. Investor označil za osobu, která jej zastupovala při realizaci zakázky ve vztahu k žalobci, V. P., zaměstnance žalované. Ten byl v době podpisu dodacího listu ze dne 27. listopadu 1992 v pracovní neschopnosti, přičemž objednávka byla vyhotovena s datem 1. října 1992 a platební doklad s datem 26. listopadu 1992. Tento skutkový stav věci odvolací soud – vycházeje z výpovědi svědka V. Š. zachycené v protokolu o jednání soudu prvního stupně - doplnil tak, že V. Š. nezadával žalobci provádění prací a ani od něho žádné práce nepřebíral, že podepsal předávací protokol, který mu předložila žalovaná, že obsahem tohoto protokolu byly předměty dodané žalobcem a že v době, kdy V. Š. předával restauraci novému provozovateli, v ní bylo veškeré „investované“ zařízení, tj. i to, co dodal žalobce.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť nedošlo k dohodě o jejích podstatných částech (soud prvního stupně uvedl, že žalobce neprokázal tvrzení o uzavření smlouvy o dílo na základě objednávky ze dne 1. října 1992, neboť objednávka neobsahovala přesnou specifikaci předmětu díla a dohodu o ceně či alespoň způsob jejího určení, a chybí vůle uzavřít smlouvu i bez tohoto určení). Dovodil však, že žalovaná nebyla v postavení zprostředkovatele, nýbrž v postavení generálního dodavatele, a poukázal na to, že žalovaná tak ostatně sama uvedla v žalobě proti V. Š. o zaplacení částky 5.667.759,- Kč. Zdůraznil, že předávací protokol ze dne 29. září 1992, který podepsal za žalovanou jako zhotovitele pan P. a za objednatele V. Š., obsahuje údaje, že k uvedenému datu byla dokončena realizace akce Madrid spočívající dle projektu v části stavební, interiérové a technologické, včetně dodávky jednotlivých zařizovacích předmětů, že realizace díla byla provedena podle výtvarného návrhu Ing. arch. F. P. a že v převzatém díle, jak potvrdil investor, byly obsaženy kovové prvky zařízení restaurace a žalovaná je převzala. S odkazem na to odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal důvodnou námitku žalované, že pan P. nebyl oprávněn za ni jednat. S námitkou, že šlo o jinou akci, se vypořádal prostřednictvím argumentace, že předmětem objednávky potvrzené dne 1. října 1992 byla kovovýroba pro akci Madrid dle projektu arch. Péče a že v průběhu řízení bylo vysvětlováno, za jakých okolností došlo k vystavení objednávky až po převzetí zakázky a proč byl dodací list žalobci potvrzen až 27. listopadu 1992.

Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalované jako generálnímu dodavateli prováděné rekonstrukce vznikl majetkový prospěch, neboť žalobce jí jako jeden z jejích subdodavatelů poskytl plnění spočívající v dodávce a montáži kovových prvků do nebytových prostor, jímž se žalované dostalo majetkové hodnoty, kterou s žalobcem nevypořádala. Úhradu nevypořádané zakázky vůči investorovi žalovaná úspěšně uplatnila u soudu, přičemž je bez významu, zda přisouzenou částku 5.667.759,- Kč skutečně obdržela. Žalované tak vznikl majetkový prospěch, který je bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu, získaným na úkor žalobce.

Výši bezdůvodného obohacení odvolací soud určil úvahou podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), založenou – jak uvedl bez bližší specifikace - na porovnání žalobcem fakturované částky za „kovovýrobu“ s rozpisem materiálu a znaleckého posudku, při zohlednění skutečnosti, že znalecký posudek byl zpracován za jiným účelem než k zjištění výše bezdůvodného obohacení. Dospěl takto k závěru, že výše bezdůvodného obohacení činí 300.000,- Kč. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť dovodil, že čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. začala běžet od data 29. září 1992, kdy došlo k předání a převzetí díla a k němuž žalobce prokazatelně plnil, přičemž žaloba byla podána 28. srpna 1996.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.].

Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nepřipustil jí navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí J. H. (podle obsahu spisu nástupce V. Š. coby nájemce nebytových prostor) k „pravdivosti tvrzení znaleckého posudku ze dne 20. března 1995“, přičemž „na tomto posudku odvolací soud stanovil, že žalovaná je příjemcem bezdůvodného obohacení ve výši, jak rozhodl v napadeném rozsudku“.

Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že při rekonstrukci vystupovala nikoli jako zprostředkovatel, nýbrž jako generální dodavatel prací a výkonů, a plněním žalobce jako jednoho ze subdodavatelů se jí dostalo majetkové hodnoty. Za správná označila skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnila se též s jeho názorem, že byla pouze zprostředkovatelem mezi investorem a dodavateli rekonstrukčních prací a že obohatit se mohl pouze investor a provozovatel restaurace Madrid. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 972/2005 (ve věci žaloby V. V. proti dovolatelce), v němž se – podle jejího názoru – dovolací soud ztotožnil se závěrem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003, č. j. 4 Cm 222/94-101, že nemohla získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, bylo-li žalobcem plněno ve prospěch jiného subjektu, tj. že bezdůvodně se mohl obohatit pouze investor rekonstrukce a provozovatel restaurace.

Podle přesvědčení dovolatelky nemá závěr odvolacího soudu o tom, že jí vzniklo bezdůvodné obohacení a v jaké výši, oporu v provedeném dokazování. Nebylo prokázáno, že by od žalobce cokoliv z jeho dodávky pro restauraci Madrid převzala; dodací list ze dne 27. listopadu 1992 je vyhotoven účelově, neboť restaurace byla od 29. září 1992 v provozu, navíc postrádá údaj o tom, kdo předával a co konkrétně. Ani v předávacím protokolu ze dne 29. září 1992 nelze nalézt oporu pro závěr, že předmětem předání byla žalobcova dodávka. Částka přisouzená dovolatelce proti investorovi jí nebyla pro jeho nemajetnost zaplacena a není možno ani zjistit, zda do ní byla pojata žalobcova pohledávka. Pokud žalobce něco dodal a nepředal to jí, pak to do svého vlastnictví přijal investor.

Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou promlčení, neboť neprokázal-li žalobce, kdy plnil, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že bylo prokazatelně plněno k 29. září 1992.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.

Skutečnost, že soud neprovedl některý z navržených důkazů, neopodstatňuje bez dalšího závěr, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ustanovení § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, proč neprovedl i další důkazy (což vzhledem k § 211 o. s. ř. platí též pro soud odvolací). Znamená to, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn (a též povinen) posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede. Neprovede především takové důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou aplikované normy hmotného práva), jakož i důkazy navržené ke skutečnostem, které pokládá za zjištěné již z těch důkazů, které byly provedeny. Odvolací soud odmítl provést navržený důkaz výslechem svědka J. H., jenž provozoval restauraci po V. Š., s odůvodněním, že rozhodné skutečnosti, které mohly být prokázány, byly prokázány důkazy již provedenými. Takový důvod však ve vztahu k tomuto důkaznímu návrhu obstát nemůže. Jestliže odvolací soud opřel své úvahy při určení výše plnění cestou aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. též o znalecký posudek datovaný dnem 20. března 1995 popisující a oceňující zařízení restaurace Madrid včetně toho, jež mělo být zhotoveno žalobcem, a navržený svědek měl vypovídat o tom, že restauraci v době, kdy ji přebíral, žádný znalec neprohlížel, pak tento důkazní návrh (podle obsahu spisu uplatněný již před soudem prvního stupně) směřoval ke zpochybnění provedeného důkazu, na němž především odvolací soud založil svůj závěr o výši plnění. Takto cílený důkazní návrh logicky nelze odmítnout poukazem na to, že rozhodné skutečnosti již byly v dostatečné míře prokázány. Za tohoto stavu nezbývá než uzavřít, že odvolací soud tím, že nevyhověl důkaznímu návrhu, aniž svůj postoj přiléhavým (účelu navrženého důkazu odpovídajícím) způsobem zdůvodnil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn.

Nejvyšší soud však shledal i jiné, dovoláním neuplatněné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud si své vlastní poznatky o skutkovém stavu, na nichž založil právní posouzení věci, nezjednal způsobem procesně korektním. Skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odvolací soud vázán není (srov. § 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že je třeba tento skutkový stav změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se v posuzované věci těmito pravidly neřídil. Zopakoval sice dokazování listinami (což ve světle judikatury Nejvyššího soudu nezbytné není), avšak svědka V. Š., jenž vypovídal v řízení před soudem prvního stupně, znovu nevyslechl a spokojil se s protokolem o jeho výpovědi. Takový postup zásadám ústnosti a přímosti při dokazování nedostojí; čtením výpovědí zachycených v protokolu o jednání si odvolací soud nemůže získat rovnocenný podklad pro jejich hodnocení [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 66/1966 a 92/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „soubor“), pod číslem C 61, svazek 1/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, svazek CD-4, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, svazek CD-9, z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 79/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 144/2007]. Skutková zjištění, jež odvolací soud čerpal z výpovědi uvedeného svědka, byla přitom klíčová pro posouzení pasivní věcné legitimace žalované.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v části týkající se výše plnění pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že úvaha, podle níž soud podle ustanovení § 136 o. s. ř. určuje výši nároku tam, kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, není volnou úvahou a že při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 5987, svazek CD-7/2008, či rozsudek ze dne 23. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007, in www.nsoud.cz). Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), aby byl (z pohledu účastníků řízení) seznatelný a (z pohledu soudu vyšší instance) přezkoumatelný. Tyto požadavky odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje. Odvolací soud se omezil na údaj, z jakých zdrojů vycházel, aniž uvedl, které konkrétní skutečnosti z nich vyplývající shledal pro tento účel právně významnými a proč, a aniž popsal úvahu, jejímž prostřednictvím z těchto skutečností dospěl k určité peněžní částce. Není tak vůbec zřejmé, proč dospěl právě k částce 300.000,- Kč a ne jiné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je též vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dalším důvodem, proč rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát.

Byl-li skutkový stav věci, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, zjištěn procesně vadným způsobem, takže již z tohoto důvodu neobstojí, nemá smysl též zkoumat, zda tento skutkový stav má či nikoliv podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z téhož důvodu je předčasné přezkoumávat správnost právních závěrů na takovém skutkovém stavu založených. V zájmu hospodárnosti dalšího řízení je však třeba dodat, že dovolatelka mylně přikládá Nejvyššímu soudu, že se v rozsudku ze dne 13. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 972/2005, jímž bylo rozhodnuto ve sporu o žalobě V. V. proti dovolatelce, majícím původ v téže rekonstrukci, ztotožnil se závěrem, že žalobcem bylo plněno ve prospěch jiného subjektu než žalované a bezdůvodně se tedy mohl obohatit pouze investor rekonstrukce a provozovatel restaurace. Nejvyšší soud, vycházeje z konkrétního skutkového stavu věci a jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, založil toto své rozhodnutí toliko na závěru, že smlouva o dílo nevznikla, pokud žalobce pouze akceptoval písemnou objednávku žalované, jež neobsahovala cenu, a tento úkon nelze vykládat tak, že účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu o dílo bez ujednání o ceně. Rozsudek odvolacího soudu tedy byl shledán správným, jak Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, toliko z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.

V obecné poloze je třeba – aniž by bylo vzhledem k dosud otevřenému skutkovému stavu věci možno předjímat, zda se uplatní též v této věci a v jakém ohledu - upozornit na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, uveřejněném v časopise Obchodní právo číslo 10, ročník 2000, podle něhož podmínkou získání bezdůvodného obohacení nemusí být skutečnost, že věc, na které byly provedeny určité úpravy, tvořící základ majetkového prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil. Pokud budou úpravy např. dále vyúčtovány tím, pro něhož byly prováděny, vlastníku věci, jakožto odměna za jejich provedení, je bezdůvodně obohaceným ten, pro něhož byly úpravy prováděny

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku o věci samé ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, byť i jen zčásti, rozhodne sám (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2011

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu