32 Cdo 2168/2020Usnesení NS ze dne 16.09.2020

32 Cdo 2168/2020-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Tesasing s.r.o., se sídlem v Teplicích, Dubská 1797/51, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25437747, zastoupené JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, proti žalované MP stavební firma s.r.o., se sídlem v Teplicích, Libušina 2498, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25476661, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Bělohorská 446/8, o zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 264/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 4 Cmo 117/2019-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Lucie Kýčkové.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení doplatku cenu díla spočívajícího v dodávce ocelové konstrukce.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 61 Cm 264/2013-139, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 5. 3. 2014 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z částky 1 300 000 Kč od 11. 11. 2012 do 30. 11. 2012, úroku z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z částky 1 000 000 Kč od 1. 12. 2012 do 10. 12. 2012 a ve výši 7,5 % p. a. z částky 2 500 000 Kč od 11. 12. 2012 do 4. 3. 2014 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (bod III. výroku).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.).

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla uzavřena mezi účastnicemi podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), smlouva o dílo číslo 2470 ze dne 25. 9. 2012 s řádně dohodnutým předmětem a cenou. Žalovaná dílo sjednala jako zhotovitel pro objednatele OHL ŽS, a.s., která je prováděla pro investora BHMW CZ a.s. (podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni, sp. zn. B 1938, jde o společnost BOHEMIA HEALING MARIENBAD WATERS a.s.). Žalobkyně tak byla subdodavatelem žalované v jejím vztahu k OHL ŽS, a.s. Na přelomu let 2012 a 2013 došlo mezi účastnicemi k ústní dohodě o omezení rozsahu díla tak, že jeho předmětem zůstala dodávka ocelové konstrukce bez montáže. V řízení bylo prokázáno, že OHL ŽS, a.s. ocelovou konstrukci od žalované převzala, za toto dílo žalované zaplatila a montáž si samostatně dohodla se žalobkyní. Žalobkyně vyúčtovala dílo žalované dvěma fakturami znějícími na částky 1 300 000 Kč a 1 500 000 Kč, přičemž na první z nich žalovaná zaplatila 300 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná dílo předala svému objednateli – společnosti OHL ŽS, a. s., je třeba dílo mezi ní a jejím zhotovitelem považovat za řádně splněné. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně uzavřel, že dohoda ze dne 20. 3. 2013 uzavřená mezi účastnicemi nemůže být prominutím dluhu ve smyslu § 574 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jelikož neobsahuje prohlášení věřitele, že se vzdává svého práva nebo že promíjí dlužníkovi dluh a neobsahuje ani vyjádření dlužníka, že s tím souhlasí. V kontextu s výpovědí jednatele žalobkyně představuje dohoda podle odvolacího soudu jen prohlášení o existující pohledávce žalobkyně za dosud jí nezaplacenou dodávku ocelové konstrukce, kterou vyrobila pro žalovanou, která ji v rámci plnění svého závazku předala svému smluvnímu partnerovi, který jí také za ni zaplatil.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. V něm odvolacímu soudu (a rovněž tak soudu prvního stupně) vytýká, že pochybil svým právním posouzením dohody uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 3. 2013, kvalifikoval-li ji jako pouhé prohlášení o existující pohledávce žalobkyně. Tvrdí, že takovým závěrem změnil nebo nahradil znění dohody jiným zněním, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce interpretace právních úkonů, podle níž nelze vyložit právní jednání způsobem, že by docházelo ke změně či doplnění slovního vyjádření.

Podle mínění dovolatelky závěr odvolacího soudu o pouhém konstatování existence předmětné pohledávky mezi účastnicemi nemůže obstát již s ohledem na gramatický výklad dohody (použití budoucího času, že úhrada bude provedena), ale i vzhledem k ujednání účastnic v dohodě o tom, že pohledávka bude hrazena třetím subjektem, společností OHL ŽS, a.s. Podle jejího názoru je toto ujednání nutné považovat za dohodu stran (anebo minimálně prohlášení žalobkyně) o tom, že žalobkyně očekává úhradu již od generálního zhotovitele stavby, společnosti OHL ŽS, a.s. Tento závěr podle dovolatelky potvrzují i skutečnosti, které uzavřené dohodě předcházely a které zjistil a popsal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (okamžité zastavení účasti dovolatelky na stavbě, dohoda účastnic o ukončení spolupráce, dohoda žalobkyně s generálním zhotovitelem stavby na další spolupráci – na nahrazení dovolatelky ve vztahu ke společnosti OHL ŽS, a.s.). Podle dovolatelky tak předmětná dohoda byla uzavřena v situaci, kdy postrádalo smysl, aby odměnu za ocelovou konstrukci dodanou žalobkyní požadovala po společnosti OHL ŽS, a.s. ještě dovolatelka, neboť by ji ve svém výsledku jen přeposlala žalobkyni.

Dovolatelka míní, že pokud by nebyla předmětná dohoda kvalifikována jako dohoda o zániku závazku, za kterou ji označila v řízení před soudem prvního stupně, bylo by třeba ji považovat minimálně za prohlášení žalobkyně o tom, že úhradu nebude chtít po dovolatelce. V takovém případě se mohla dovolatelka totiž bezpečně domnívat, že otázka odměny za dodanou ocelovou konstrukci je mezi ní a žalobkyní definitivně vyřešena. V té souvislosti akcentuje, že i jednostranná prohlášení stran smlouvy jsou závazná, a pokud strana jedná v rozporu s tímto prohlášením, ztrácí nárok na právní ochranu či se nemůže domáhat pro sebe pozitivních právních následků.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, příp. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na to, že dovolatelka ve svém hodnocení předmětné dohody pouze opakuje argumentaci, se kterou se dostatečně vypořádaly soudy v nalézacím řízení, a žalobkyně se s jejich posouzením ztotožňuje. Žalobkyně rezolutně odmítá konstrukci dovolatelky, že by ji nahrazovala ve vztahu ke společnosti OHL ŽS, a.s. Podle jejího názoru nelze v žádném případě z předmětné dohody dovodit, že by se odměny vzdávala, odpouštěla ji či projevila jinou vůli směřující k tomu, že by jí odměna neměla být zaplacena. Návrh na odklad vykonatelnosti označuje za nedůvodný a navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se oproti názoru dovolatelky při posouzení dohody uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 3. 2013 od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, řešící výklad právních úkonů, na niž dovolatelka poukazuje a ani od jiné judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a jiný předpoklad přípustnosti vymezený v § 237 o. s. ř. dovolací soud neshledal.

Podle mínění dovolatelky odvolací soud (i soud prvního stupně) interpretoval dohodu ze dne 20. 3. 2013 uzavřenou mezi účastnicemi v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když příkladmo argumentuje rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015. S tímto jejím názorem se dovolací soud neztotožňuje.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při výkladu předmětné dohody respektoval výkladová pravidla projevu vůle obsažená v § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a postupoval v souladu se zásadami formulovanými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro výklad právních úkonů (srov. již dovolatelkou shora označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou – stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz, a z jeho obsáhlé judikatury dále například rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, s. 386, rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho další rozsudky ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010, a ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, či usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4731/2008), přisvědčil-li závěru soudu prvního stupně, že dohoda ze dne 20. 3. 2013 uzavřená mezi účastnicemi nemůže být prominutím dluhu ve smyslu § 574 obč. zák., neboť neobsahuje prohlášení věřitele, že se vzdává svého práva nebo promíjí dlužníkovi dluh a neobsahuje vyjádření dlužníka, že s tím souhlasí. Ačkoli dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nahradil znění předmětné dohody znění jiným, dospěl-li k závěru, že v ní strany jen deklarovaly existenci pohledávky, je to právě dovolatelka, která tak činí, když zcela pomíjí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu (jednání), nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1121/2006, či již shora cit. rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, nebo již cit. rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Jestliže v případě předmětné dohody o prominutí či převzetí dluhu nešlo, nemůže dovolatelkou tvrzené „očekávání“ žalobkyně, že obdrží úhradu od generálního zhotovitele stavby, společnosti OHL ŽS, a.s., tedy od jiné osoby, než které vznikla povinnost zaplatit cenu díla (srov. § 548 odst. 1 obch. zák.), obstát a takové „očekávání“, které je bez jakýchkoli právních důsledků, nezprošťuje žalovanou jako objednatelku díla povinnosti zaplatit žalobkyni jako zhotovitelce jeho cenu.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu