32 Cdo 1131/2007Usnesení NS ze dne 12.03.2008

32 Cdo 1131/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně H. – s. s., s. r. o., zast. advokátem proti žalované B. spol. s r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky 21.475,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 7 C 2255/2004, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v P. ze dne 30. října 2006, č.j. 29 Co 563/2006-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud P. usnesením ze dne 26. července 2006, č.j. 7 C 2255/2004-25, odmítl odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 27. ledna 2005, č.j. 7 C 2255/2004-14. Usnesení soud odůvodnil tím, že odvolání bylo žalovanou podáno opožděně dne 23. 6. 2006, jelikož rozsudek byl žalované doručen fikcí dle § 47 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nabyl právní moci dne 7.5.2005.

Krajský soud v P. v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když zjistil, že v daném případě byl rozsudek ze dne 27.1.2005 žalované doručován nejdříve poštou na adresu zapsanou v obchodním rejstříku a zásilka se soudu vrátila jako nedoručená. Při pokusu doručit zásilku prostřednictvím soudního doručovatele, soudní doručovatel zjistil, že žalovaná se v místě nezdržuje, proto na místě neponechal výzvu. Odvolací soud uzavřel, že účinky náhradního doručení nebyly ve smyslu § 47 odst. 4 o. s. ř. vyloučeny a nastaly dne 21.4.2005, přičemž lhůta k podání odvolání uplynula dne 6.5.2005. Podle odvolacího soudu na tom nic nemění ani námitka žalované, že doručovatel nesplnil povinnost vyplývající z ust. § 50c odst. 1 o. s. ř., když nezanechal v místě doručování výzvu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ust. § 239 odst. 3 o. s. ř. a co do důvodu o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku účinků doručení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2005, č.j. 7 C 2255/2004-14, vůči žalované, neboť soudní doručovatel uložil u soudu zásilku s rozsudkem a na adrese doručování neponechal výzvu k vyzvednutí zásilky, ačkoliv ponechání výzvy je jednou z podmínek pro doručení tzv. fikcí. Dovolatelka namítá, že předmětný rozsudek jí doposud nebyl doručen.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Odvolací soud sice účastníky řízení nesprávně poučil, že dovolání je proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., tomuto názoru však přisvědčit nelze. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a a § 75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 78d). Dovolání je podle daného ustanovení přípustné v případech, kdy soud prvního stupně odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení a odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil. Za „návrh (žalobu)“ ve smyslu § 239 odst. 3 nelze považovat odvolání nebo dovolání (srov. též komentář Občanský soudní řád, autoři Bureš, Krčmář, Drápal, C.H.Beck, 7. vydání, II.díl, str. 1254-1255). Shodný závěr, tedy že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti svému rozsudku pro opožděnost (§ 208 odst. 1 o. s. ř.), není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné, formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1050/2004.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu o odmítnutí odvolání, nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.

Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. března 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu