32 Cdo 1108/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

32 Cdo 1108/2020-776

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PARAMO, a. s., se sídlem v Pardubicích, Přerovská 560, identifikační číslo osoby 48173355, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti žalovanému E. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37/32, o zaplacení částky 34 122 438 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 16/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 80/2019-722, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 70 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 34 Cm 16/2001-614, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2019, č. j. 34 Cm 16/2001-675, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 34 122 438 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky od 27. 2. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 34 122 438 Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, aniž by však vymezila jakoukoliv otázku hmotného nebo procesního práva, přičemž tato otázka není zjistitelná ani z obsahu dovolání. Tímto způsobem nemůže být přípustnost dovolání založena. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 30. 9. 2017 předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, jež v této části uvádí.

Pro úplnost lze uvést, že Nejvyšší soud opakovaně vysvětluje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).

Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co do náležitostí odůvodnění rozsudku a založení jeho nepřezkoumatelnosti.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, na který dovolatelka v této části odkazuje, uzavřel, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil. Odvolací soud se v projednávané věci s poukazem dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu (v níž se dovolací soud zabýval otázkou možnosti dostát požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu odkazem na jinou listinu) vypořádal, když vysvětlil, že pouhým odkazem na částky na vystavených směnkách (jakožto na jiné listiny, z nichž je předmět úkonu objektivně seznatelný) nelze zajistit určitost postoupených pohledávek, neboť se nejedná o kauzální závazek a ani ze směnečných řízení nebylo možné zjistit, za jaké dodávky nebyla kupní cena zaplacena a jaká pohledávka tak byla předmětem postupní smlouvy. Její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pak z těchto důvodů považoval za nepřípadný (srov. bod 10 jeho rozhodnutí). Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti proto není dán.

Uvádí-li dále v této části dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016, majíc za to, že dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že je „povinností soudu v odůvodnění rozhodnutí alespoň stručně reagovat na právní argumentaci účastníka, v níž je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek“, přehlíží, že takový závěr citované rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje. Otázkou (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí se vůbec nezabývá a nemůže tak v projednávané věci založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, případně se nevypořádal s některými odvolacími námitkami, jak dovolatelka namítá. Odvolací soud se proto neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Dovolací soud neshledal ani jiná procesní pochybení soudu, která by vedla k odchýlení se od judikatury Ústavního soudu a zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Jde-li o otázku „vzniku právní fikce existence dluhu na základě částečného plnění dluhu“ dovolatelka zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Soudy nižších stupňů nedospěly ke skutkovému zjištění, že žalovaný na svůj závazek částečně plnil.

Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zaplacení dohodnuté splátky není částečným plněním závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, dále rozsudek ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4930/2015). Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo ve smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené dne 10. 10. 1997 dohodnuto, že úplata za postoupení bude zaplacena ve splátkách počínaje dnem 13. 10. 1997, přičemž následně byla výše splátek změněna. Soudy nebylo zjištěno, že by poté, kdy dlužník pozbyl pro neplacení výhody splátek, byla dlužníkem nebo žalovaným jakožto ručitelem provedena nějaká úhrada.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu