32 Cdo 1066/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020

32 Cdo 1066/2020-247

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně D. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovaným 1) Sekci realitních služeb s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Biskupský dvůr 1152/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 01717359, zastoupené JUDr. Petrem Šťastným, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Náprstkova 273/8, a 2) Realitní společnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26747294, zastoupené JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o zaplacení částky 2 603 266 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 45/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, č. j. 15 Co 56/2019-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované 1) se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 23 038,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Otázkou hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. je taková otázka, kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil a na jejímž vyřešení jeho rozhodnutí závisí, a jejíž řešení má zároveň zevšeobecňující potenciál, takže je využitelné v obdobných případech (tj. má judikatorní význam). Žádná z otázek, z nichž dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání ve zde souzené věci, otázkou v intencích § 237 o. s. ř. není.

Otázka, „zda v případě ukončení smlouvy ze strany mandanta (žalované 1), a to z neurčených důvodů (mandatář splnil všechny ujednané požadavky mandantem), náleží portfolio nemovitostí, které mandatář nabral do portfolia, mandatáři (žalobkyni)“, není otázkou hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušený k 1. 1. 2014, v ustanoveních § 652 a násl. upravujících smlouvu o obchodním zastoupení (ani jinde) režim tzv. portfolia nemovitostí neupravuje (tento pojem vůbec nezná), proto řešení otázky, zda v případě ukončení smlouvy náleží mandatáři portfolio jím „nabraných“ nemovitostí, závisí na tom, co bylo ujednáno ve smlouvě o obchodním zastoupení. Půjde tedy vždy o posouzení individuálních okolností konkrétního případu.

Odvolací soud takovou otázku ostatně neřešil a neměl důvod řešit, jestliže ve shodě s obsahem spisu dovodil, a dovolatelka správnost tohoto východiska nezpochybňuje, že žalobou, k jejíž změně v průběhu řízení nedošlo, byl uplatněn nárok na provizi dohodnutou ve smlouvě [na žalobkyni náležející část provize žalované 1) z „obchodního portfolia nemovitostí v prodejní ceně 347 792 160 Kč“], a jestliže dospěl k závěru, že nárok na provizi dovolatelce nevznikl, neboť pouhým zahrnutím zájemců do portfolia nabízených nemovitostí nebyly splněny smluvené předpoklady jeho vzniku, a že dovolatelce nevzniklo ani právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaným z její činnosti nevznikl majetkový prospěch, ani právo na náhradu škody, neboť jeho vznik je podmíněn tím, že škoda byla způsobena porušením právní povinnosti.

Otázku, „zda je vadou řízení neúplné dokazování odvolacím soudem k výši nároku žalobkyně a tolerování neprovedení dokazování soudem prvního stupně porušením práva na spravedlivý proces“, odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela jistě neřešil, nehledě na to, že na takto položenou otázku nelze odpovědět, není-li z ní zřejmé, co se má na mysli „neúplným dokazováním“, popř. „neprovedením dokazování“. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětluje, že soud není povinen provést všechny navrhované důkazy; provedení navržených důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3721/2017, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 1108/18). Při odůvodnění rozhodnutí se ovšem soud vždy musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, II. ÚS 56/95, ze dne 8. 1. 1997, II. ÚS 127/96, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 52/2000, a ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, uveřejněné pod čísly 80/1995, 3/1997, 95/2000, 149/2000 a 52/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že dovolatelce uplatněné právo nevzniklo, a odmítly proto provádět dokazování k výši nároku jako zřejmě nadbytečné, od citovaných judikatorních závěrů se neodchýlily.

Otázka, „zda v případě smluvního vztahu mezi žalovanými 1) a 2) na základě smlouvy o poskytnutí franšízy je dána pasivní legitimace žalované 2) a z toho vyplývající její odpovědnost s žalovanou 1) vůči žalobkyni“, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť i když ji odvolací soud řešil, řešil ji nadbytečně, nad rámec toho, co bylo pro rozhodnutí sporu významné, a nejde tudíž o otázku, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Jestliže se dovolatelce nezdařilo zpochybnit závěr, že jí nesvědčí uplatněné právo vůči jejímu smluvnímu partnerovi – žalované 1), pak je bez dalšího zřejmé, že toto právo nemůže mít ani vůči žalované 2) z titulu franšízového vztahu mezi žalovanými.

To samé pak platí rovněž pro otázku, zda „je vadou řízení neúplné dokazování odvolacím soudem k pasivní legitimaci a odpovědnosti žalované 2) a tolerování neprovedení dokazování soudem prvního stupně porušením práva na spravedlivý proces“, nehledě na to, že ani tuto otázku odvolací soud neřešil.

Předložením otázky, „zda je porušením práva na zákonného soudce v řízení před soudem prvního stupně přidělení skutkově i právně složité věci nově jmenované soudkyni, která rozhodla při jediném jednání dne 18. 9. 2017 (po 3 a půl roku od podání žaloby), a to bez provedení jakéhokoliv navrženého důkazu a s nesprávným hmotněprávním právním posouzením věci“, dovolatelka podle obsahu namítá tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1825/2011). K nápravě takovéto vady řízení je určena žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013).

Poslední dovolatelkou předložená otázka, „zda při rozhodování o nákladech řízení musí soud zohlednit vydané rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků ve výši 90 %, majetkové poměry a zdravotní důvody účastníka“, se vztahuje k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k těmto výrokům však dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelka podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v části, kterou jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, nebude již o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat; rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.

Z ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady.

Náklady, které v dovolacím řízení vynaložila žalovaná 1), sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 18 740 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. c) a § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 AT. Celkem jde tedy o částku 19 040 Kč. Vzhledem k tomu však, že vyjádření k dovolání předložené touto žalovanou postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci a je pojato ryze formálně, vyhodnotil Nejvyšší soud náklady spojené s jeho pořízením jako nikoliv účelné a jejich náhradu nepřiznal.

Jinak je tomu s náklady, které v dovolacím řízení vynaložila žalovaná 2); její vyjádření k dovolání je založeno na věcných argumentech a Nejvyšší soud neshledává důvody, proč náklady spojené s jeho podáním nehodnotit jako účelně vynaložené. Jde o mimosmluvní odměnu za zastupování advokátem v částce 18 740 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. c) a § 11 odst. 3 AT a o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 AT. Po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21%, tj. v částce 3 998,40 Kč, kterou bude advokát žalované 2) jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení, jde tak celkem o částku 23 038,40 Kč.

Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda vzhledem k okolnostem, jimiž ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům argumentuje dovolatelka a z nichž vycházel soud prvního stupně, když usnesením ze dne 10. 5. 2018, č. j. 24 C 45/2014-193, přiznal dovolatelce osvobození od soudních poplatků ve výši 90 %, není namístě aplikovat § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Dospěl přitom k závěru, že judikatorně vymezené předpoklady pro takové rozhodnutí v poměrech zde souzené věci dány nejsou.

Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněný pod číslem 4/2010 tamtéž), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře, podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž se k tomuto názoru přihlásil, Nejvyšší soud zdůraznil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.

Z uvedených judikatorních závěrů je patrno, že o samotné poměry neúspěšného účastníka, resp. účastníka, jehož dovolání bylo odmítnuto, užití výjimky připuštěné ustanovením § 150 o. s. ř. opřít nelze. Podle obsahu spisu není důvod se domnívat, že by částečné či dokonce úplné nepřiznání náhrady bylo pro žalovanou 2) spojeno s neúnosnými ekonomickými či jinými důsledky, z toho však, ve spojení s nepříznivou majetkovou situací dovolatelky (kdyby bylo osvědčeno, že stále trvá), úsudek o nespravedlnosti přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů žalované 2) neplyne. V postojích a postupu dovolatelky a této žalované před zahájením řízení a v jeho průběhu, seznatelných ze spisu, Nejvyšší soud nenalézá nic takového, co by spolu s majetkovými a dalšími poměry těchto účastníků řízení naplnilo požadavek na existenci okolností hodných zvláštního zřetele, pro které by bylo přiznání plné náhrady nákladů žalované 2) neslučitelné s principem ekvity. Odpověď na argumenty, které dovolatelka uplatnila ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů (tj. že žalované porušily povinnost převést na ni portfolio nemovitostí a že v řízení nebyly provedeny základní důkazy), byla podána již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání.

Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243b ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu