30 Cdo 985/2020Rozsudek NS ze dne 09.09.2020

30 Cdo 985/2020-109

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému J. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zaplacení částky 886 267 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 38/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2020, č. j. 61 Co 367/2019-71, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jaroslava Vovsíka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 713,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 18 C 38/2019-51, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 886 267 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se po žalovaném v řízení domáhá zaplacení částky 886 267 Kč s příslušenstvím, jež představuje regresní náhradu za vyplacenou náhradu nemajetkové újmy poškozeným (manželce a dcerám, každé z nich po 240 000 Kč), dále celkovou náhradu nákladů v částce 162 783 Kč, která byla žalobkyni uložena k zaplacení za řízení před soudy, v nichž se poškozené domáhaly předmětné částky, a částku 3 484 Kč, jež byla zaplacena Krajskému soudu v Plzni na náklady řízení. Povinnost zaplatit předmětné částky byla žalobkyni uložena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2015, jenž byl potvrzen Vrchním soudem v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 3 Co 115/2015-286. Poškozené se náhrady nemajetkové újmy domáhaly z důvodu, že dne 27. 11. 1994 zemřel jejich manžel a otec při nepřiměřeném zásahu žalovaného, který se Z. P. jako příslušník policie způsobil smrt J. Š. Za své jednání byl žalovaný odsouzen podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 8 To 417/2007, a protože došlo ke zneužití pravomoci veřejného činitele v rámci výkonu služby jako příslušníků Policie ČR, přímou odpovědnost za vzniklou újmu nese Česká republika. V době úmrtí poškozeného J. Š. mechanismus odpovědnosti státu za škodu upravoval zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Nárok poškozených se pak řídil § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“). Výši náhrady určoval soud s přihlédnutím k závažnosti újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Jednání žalovaného nelze hodnotit jako exces, již v trestním řízení bylo zjištěno, že se jedná o nepřiměřený zásah žalovaného jako policisty, tedy o nesprávný úřední postup fyzické osoby.

4. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že zákon č. 58/1969 Sb. byl nahrazen zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jenž nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998 (dále jen „OdpŠk“). Stejným právním předpisem se řídí i nárok žalobkyně, neboť podle § 17 odst. 1 nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí, či na nesprávném úředním postupu. OdpŠk je lex specialis ve vztahu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jenž nabyl účinností od 1. 1. 2014 a nahradil tak obč. zák. O tom svědčí ust. § 26 OdpŠk a pouze neobsahuje-li tento zvláštní zákon ustanovení na konkrétní situaci, lze postupovat podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Ustanovení § 34 OdpŠk však obsahuje úpravu promlčení nároku státu na regresní úhradu, neboť v odst. 1 stanoví, že se tento nárok promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody. Promlčení se neváže tedy k úmrtí J. Š., nýbrž ke skutečnosti, kdy žalobkyně zaplatila nároky poškozených, a k tomu došlo dne 25. 1. 2017. Poslední den k podání žaloby tedy připadl na 25. 1. 2018. Pokud byla žaloba podána až 24. 1. 2019, byla podána v době, kdy nárok žalobkyně byl již promlčen. Protože žalovaný námitku promlčení vznesl před soudem prvního stupně, soud se tedy touto námitkou správně musel zabývat a nepochybil, když žalobu žalobkyně zamítl v celém rozsahu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že uplatnila svůj nárok na náhradu škody ve smyslu § 2917 o. z. Pozůstalá manželka a pozůstalé dcery po zemřelém J. Š. se domáhaly po České republice nároků na náhradu škody – nemajetkové újmy dle obecné právní úpravy, to je podle příslušných ustanovení obč. zák. V režimu uvedeného zákona (tj. dle ustanovení § 11 a § 13 obč. zák.) byly pak nároky ze strany soudů projednány. Z těchto rozhodnutí soudů byla výsledně realizována úhrada požadované náhrady nemajetkové újmy. Soudy aplikovaný zákon č. 82/1998 Sb. upravuje nárok státu na regresní úhradu vůči úředním osobám ve svém ustanovení § 16 odst. 1. Toto ustanovení na projednávanou věc nedopadá, neboť stát v dané věci nenahradil škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ani neposkytl ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jak je v předmětném ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. uvedeno, nýbrž plnil svou povinnost podle ustanovení § 13 obč. zák. na základě pravomocného rozsudku soudu. Z tohoto důvodu je potřebné pro uplatnění nároku na regres užít zákon obecný, nikoliv zákon zvláštní. Dovolací soud by měl posoudit otázku, zda právo na regresní úhradu vůči škůdci v případě, v němž předcházející řízení nebylo vedeno v režimu zákona č. 82/1998 Sb., se posuzuje podle tohoto zákona, nebo podle obecného právního předpisu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolatelka směšuje nárok poškozených vůči dovolatelce, a k němu se vztahující promlčecí dobu, s nárokem regresním, jehož promlčecí doba je zvláště upravena. Žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 19 C 87/2014, jenž byl vydán ve věci poškozených vůči nynější dovolatelce. V daném rozhodnutí Krajský soud v Plzni posuzoval otázku promlčení dle zákona č. 82/1998 Sb., dříve zákona č. 58/1969 Sb., přičemž právo poškozených promlčeným neshledal, neboť námitku promlčení považoval za rozpornou s dobrými mravy. Daného řízení se nynější žalovaný neúčastnil. O tomto řízení se dozvěděl až z uplatnění regresního nároku dovolatelkou, přičemž tento nárok dovolatelka výslovně uplatnila podle zákona č. 82/1998 Sb. Promlčení tak má být posouzeno podle § 34 OdpŠk. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

9. Dle § 440 obč. zák.: „Kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného, má proti němu postih.“

10. Dle § 101 obč. zák.: „Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.“

11. Dle § 2917 o. z.: „Kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.“

12. Dle § 619 o. z.: „(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. (2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

13. Dle § 629 o. z.: „(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky. (2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.“

14. Dle § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.: „Nahradí-li stát škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, má právo požadovat úhradu na osobách uvedených v § 18 odst. 1.“

15. Dle § 24 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.: „Právo státu na úhradu podle § 12 a 19 se promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody.“

16. Dle § 17 odst. 1 OdpŠk: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“

17. Dle § 34 odst. 1 OdpŠk: „Nárok státu podle § 16 a § 17 odst. 1 a nárok územního celku v samostatné působnosti podle § 23 a 24 na regresní úhradu se promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody.“

18. V posuzované věci stát poškozeným odčinil peněžitým zadostiučiněním nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách souvisejících s úmrtím blízké osoby (manžela a otce poškozených). K úmrtí došlo v roce 1994 v důsledku nesprávného úředního postupu policisty. Nemajetková újma byla soudy v předcházejícím řízení posouzena na základě zásahu do osobnosti poškozených dle ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. Rozhodnutí soudů v předcházejícím řízení nabyla právní moci v roce 2017. Dovolatelka přiměřené zadostiučinění včetně příslušenství (nákladů na uplatnění pohledávky) uhradila dne 25. 1. 2017. Žalobu v této věci, jíž se domáhá regresu vůči úřední osobě, která nemajetkovou újmu způsobila, podala dne 24. 1. 2019.

19. Nejvyšší soud se ve své judikatuře dosud nezabýval otázkou, podle jakých ustanovení posoudit právo regresu vůči úřední osobě za situace, v níž újma poškozených byla posouzena jako zásah do jejich osobnosti na základě ustanovení obč. zák. Současně jde o otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí, neboť pokud by právo regresu mělo být posouzeno dle úpravy obecných předpisů (obč. zák. nebo o. z.), byla by promlčecí doba (lhůta) pro uplatnění tohoto práva tříletá, zatímco při posouzení daného práva dle zvláštní úpravy (zákona č. 58/1969 Sb. nebo OdpŠk) by délka promlčecí doby byla jeden rok. Dovolací soud shledal dovolání pro posouzení dané otázky přípustným.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání není důvodné.

21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

22. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal historický vývoj aplikovaných předpisů. Z odst. 6 rozhodnutí odvolacího soudu následně plyne, že regresní právo dovolatelky odvolací soud posuzoval, aniž by se zabýval časovou působností aplikovaných norem, dle předpisů aktuálně účinných.

23. Dle § 36 OdpŠk: „Odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.“

24. Dle § 3028 o. z.: „(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.“

25. Dle § 3036 o. z.: „Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.“

26. Dle § 3079 odst. 1 o. z.: „Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.“

27. Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou regresu za situace, kdy odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byla posouzena dle zákona č. 58/1969, avšak náhrada způsobené škody byla poškozenému vyplacena již za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. V rozsudku ze dne 28. 2 2008, sp. zn. 25 Cdo 69/2006, ve vztahu k § 36 OdpŠk uvedl: „Tomuto přechodnému ustanovení je třeba rozumět tak, že rozhodující pro posouzení, zda má být aplikován zákon č. 82/1998 Sb. či předešlý zákon č. 58/1969 Sb., je v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (jak je tomu v dané věci) okamžik vzniku škody, s níž se pojí odpovědnost státu (…). Nelze však přehlédnout, že zákon jiné přechodné ustanovení neobsahuje a neřeší tedy výslovně časovou působnost obou zákonů pro oblast tzv. regresních úhrad. Je nepochybné, že vyplacení náhrady škody státem neznamená ve smyslu tohoto zákona (stejně jako zákona č. 58/1969 Sb.) vznik škody, nýbrž je právě – za splnění všech ostatních předpokladů odpovědnosti státu - jejím zákonným důsledkem, přičemž uplatnění práva na postih (regres) pak představuje jen jeden z možných následků poté, co odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem byla deklarována a splnila svou reparační funkci. Smyslem regresní úhrady tedy je, aby důsledky způsobené škody či nemajetkové újmy dopadly na ty subjekty, jež ji skutečně způsobily svou činností, ačkoliv poškozenému škodu nahradil stát, který za ni podle právní úpravy odpovídá. Z logiky věci vyplývá, že regresní fáze řešení odpovědnosti státu za škodu musí mít návaznost na úpravu samotné odpovědnosti a že není důvodu, aby se odpovědnostní vztah řídil jiným předpisem než následný regresní postih, byť ke splnění povinnosti k náhradě škody, která vznikla podle dosavadního předpisu, došlo až za účinnosti předpisu nového. Je to odůvodněno mimo jiné i tím, že úprava postihu navazuje na stanovené podmínky odpovědnosti, včetně vymezení subjektů, za jejichž činnost stát odpovídá, přičemž změna předpisu v oblasti odpovědnosti státu se může dotknout i oblasti jeho regresních nároků.“

28. Na základě obdobné argumentace lze pro případ práva regresu posoudit též časovou působnost obecné úpravy (občanských zákoníků). Jelikož v případě regresu jde o právo vzniklé z původního odpovědnostního vztahu (srov. dikci § 3028 odst. 3 o. z.: „jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé“), bude dané právo z hlediska časové působnosti posuzováno dle dosavadních předpisů, řídí-li se těmito předpisy původní odpovědnostní vztah.

29. Jelikož k nesprávnému úřednímu postupu, za nějž dovolatelka nese odpovědnost, došlo v roce 1994, nelze v dané věci aplikovat ani OdpŠk ani o. z. K zodpovězení tak zůstává otázka, zda právo regresu dovolatelky má být posouzeno dle zákona č. 58/1969 Sb., nebo dle obč. zák.

30. Dovolatelka pro řešení dané otázky zdůrazňuje okolnost, že její odpovědnost byla posouzena dle ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. jakožto zásah do osobnostních práv poškozených. Z toho důvodu dle názoru dovolatelky by též právo postihu mělo být posouzeno dle obecné úpravy.

31. V tomto ohledu je však nutno připomenout, z jakých důvodů byla odpovědnost státu v dané věci posuzována právě podle ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu však dovodila, že odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). I přesto však Ústavní soud např. v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, zdůraznil: „[V]ýklad ust. § 13 občanského zákoníku je v daném případě nutno činit s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda. Obecné soudy by tedy v novém řízení měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti – pokud by nárok vznikl za účinnosti novely č. 160/2006, resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností – posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu.“ Též Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zdůraznil, že je třeba přihlížet k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a odst. 2 tohoto zákona.

32. V nyní posuzované věci z výše uvedeného plyne, že sice nemajetková újma poškozených byla posouzena dle ustanovení § 11 a § 13 obč. zák., nelze však odhlížet od toho, že stále jde o újmu způsobenou nesprávným úředním postupem.

33. Vzhledem k dikci § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. [„Nahradí-li stát škodu (…)“] by bylo možné s obdobnou argumentací, na jejímž základě nebylo možné podle zákona č. 58/1969 Sb. ani podle zákona č. 82/1998 Sb. před novenou zákonem č. 160/2006 Sb. přiznat náhradu nemajetkové újmy, tedy že pojem „škoda“ v sobě nemajetkovou újmu nezahrnuje, dospět k tomu závěru, že podle daného ustanovení nelze právo státu na regresní úhradu v případě odčinění nemajetkové újmy posoudit. Nutno však uvést, že při tomto výkladu, by právo regresu nebylo možné státu přiznat ani podle ustanovení § 440 obč. zák., neboť i hypotéza této normy v sobě obsahuje pouze pojem „škoda“. Závěr, že z uvedeného důvodu státu právo regresu před účinností zákona č. 160/2006 Sb. vůbec nepřísluší, je však nutné pro zcela zjevnou nespravedlnost odmítnout.

34. Naopak je třeba přihlédnout k účelu a smyslu regresní úhrady. Jak bylo uvedeno výše smyslem regresní úhrady je, aby důsledky způsobené škody či nemajetkové újmy dopadly na ty subjekty, jež ji skutečně způsobily svou činností, ačkoliv poškozenému škodu nahradil jiný subjekt, který za ni podle právní úpravy odpovídá. Z tohoto pohledu tak již není podstatné, zda jde o náhradu škody či nemajetkové újmy, neboť posouzení práva regresu by v obou případech mělo být totožné. V nyní posuzované věci tudíž není podstatné to, že z výše vyložených historických důvodů bylo právo poškozených posouzeno jako zásah do osobnostních práv, nýbrž je nutné přihlížet k tomu, že odpovědnost státu byla dána v důsledku nesprávného úředního postupu, přičemž daný nárok, pokud by spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., by byl podle tohoto zákona posouzen.

35. Z právě uvedeného tak vyplývá, že pokud stát odčinil nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, která však byla posouzena dle § 11 a § 13 obč. zák., právo regresu státu vůči úřední osobě se i za této situace posuzuje podle zákona č. 58/1969 Sb. (případně zákona č. 82/1998 Sb.).

36. Odvolací soud tak sice pochybil, pokud právo regresu dovolatelky posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť správně měl aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. Jelikož však řešení otázky promlčení je v obou předpisech totožné, není rozhodnutí odvolacího soudu v závěru o promlčení dovolatelkou uplatněného práva nesprávné.

37. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

38. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 11 860 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2553,60 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 14 713,60 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 9. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu