30 Cdo 928/2019Usnesení NS ze dne 14.07.2020

30 Cdo 928/2019-88

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Š. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 36 C 19/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 Co 1347/2018-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím.

Uvedené částky se žalobce domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, a to jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2009 pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, a kterého se žalobce měl dopustit jako příslušník Policie ČR. Trestní řízení skončilo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2017, č. j. 3 To 66/2017-820, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV., XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Otázka uplatnění námitky promlčení a její akceptace v rozporu s dobrými mravy nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu v ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoudcz), obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3277/2016]. Nejedná se ani o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor dovolatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).

Ani otázka šestiměsíční lhůty stanovené v § 15 OdpŠk přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, podle které zákon nestanoví lhůtu, v níž je třeba nárok u ústředního orgánu uplatnit, proto je limitujícím faktorem pouze běh promlčecí doby, u nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12).

V dovolatelem namítaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, sice Ústavní soud o šestiměsíční lhůtě uvedl, že „se nachází na samé hranici ústavnosti“, avšak ani v tomto rozhodnutí danou lhůtu protiústavní neshledal a zákonné ustanovení nezrušil. Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk tak zůstává součástí právního řádu, přičemž soud je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy tímto zákonným ustanovením vázán. V tomto nálezu Ústavní soud zohlednil zcela mimořádné okolnosti daného případu, přičemž důvody, proč stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, Ústavní soud spatřoval v procesní komplikovanosti daného trestního řízení, v okolnosti, že v průběhu řízení musel řešit majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, a také v tom, že se musel vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. V nyní projednávané věci žádné z těchto mimořádných okolností nenastaly. Dovolatel odkazoval na svůj zdravotní stav. V této souvislosti odvolací soud však přihlédl k tomu, že posuzované trestní řízení probíhalo od roku 2009 do března 2017, přičemž od září 2009 do prosince 2015 bylo přerušeno ze zdravotních důvodů na straně žalobce, kdy také došlo k nejtíživějším dopadům trestního stíhání do žalobcova života, a že v závěru trestního řízení se jeho poměry spíše stabilizovaly (třetí stupeň invalidity byl v roce 2015 zmírněn na druhý stupeň a bylo tak možno v trestním řízení pokračovat). Odvolací soud rovněž vzal v úvahu, že žalobce neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které mu zabránily uplatnit nárok v období 6 měsíců od vyhlášení zprošťujícího rozsudku a 5 měsíců po doručení písemného vyhotovení rozsudku. Nelze tedy uvažovat, že by žalobce byl nepřiměřeně omezen krátkou promlčecí lhůtou. Odvolací soud se tudíž od uvedeného nálezu Ústavního soudu nikterak neodchýlil, tudíž tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci neshledává rozpor ani v řešení uvedených otázek s nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, na který rovněž žalobce odkazoval, tedy s rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle které k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Žalobci totiž nebyla z důvodu jeho zdravotního stavu natolik zkrácena doba, ve které mohl svůj nárok uplatnit, aby vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Přitom oproti v citovaném nálezu projednávané věci žalobce měl, jako poškozený, včas k dispozici rozhodnutí odvolacího soudu a mohl tak nárok bez obtíží uplatnit.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 7. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu