30 Cdo 674/2020Rozsudek NS ze dne 18.11.2020

30 Cdo 674/2020-307

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 5/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 51 Co 304/2019-272, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 51 Co 304/2019-272, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 1. 2013 domáhá po žalované odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha (dále jen „Policie ČR“), které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 57/2006.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 48 C 5/2013-83, mimo jiné uložil žalované, aby se písemně žalobci omluvila doporučeným, datovaným a k podpisu oprávněnou osobu podepsaným dopisem ve znění uvedeném v rozsudku (výrok III), a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Tyto výroky se týkaly odškodnění žalobce ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení před Městským soudem v Praze rozhodujícím ve věci správního soudnictví. Konečně soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč (výrok V).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 51 Co 2/2016-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve výrocích III a IV o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13 000 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

4. K dovolání žalobce byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 4971/2016-189, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušen v rozsahu, v jakém jimi byl zamítnut nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujících nákladových výrocích a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal žalobcovo dovolání důvodné v tom směru, že z uvedené judikatury Nejvyššího soudu ve spojení s § 82 a § 56 odst. 3 s. ř. s. je zřejmé, že otázka přednostního projednání a rozhodnutí o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu nespadá pod kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť nic nevypovídá o tom, co bylo v daném řízení pro poškozeného v sázce, ale spadá pod posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. K jejímu zodpovězení je třeba zkoumat, zda orgány veřejné moci postupovaly v souladu s procesními předpisy, jejichž součástí v posuzovaném případě je i zákonný příkaz projednat a rozhodnout žalobu proti nezákonnému zásahu přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.). Úvaha o tom, zda byl v posuzovaném řízení dodržen zákonný požadavek § 56 odst. 3 s. ř. s. a žaloba byla projednána a rozhodnuta přednostně, v napadeném rozsudku chyběla. Dále pak se Nejvyšší soud s ohledem na další dovolací námitku žalobce zabýval i kritériem podílu správního soudu na celkové délce řízení. V tomto směru Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu, jak svou tak Ústavního soudu dovodil, že se odvolací soud nezabýval otázkou, z jakého důvodu došlo ke zrušení prvního rozsudku správního soudu v posuzovaném řízení a zda nešlo o tzv. kvalifikovanou kasaci, a to přesto, že na nezákonnost rozhodnutí prvostupňového správního soudu a jeho podíl na celkové délce řízení žalobce poukázal již v žalobě. Nejvyšší soud pak podotkl, že s ohledem na význam předmětu původního řízení pro žalobce, tak jak jej popsal odvolací soud, nemusí v dalším řízení dojít nutně k poskytnutí jiného zadostiučinění, než které již bylo žalobci poskytnuto. I to však záleží na tom, jakým způsobem odvolací soud zváží kritérium postupu soudu v původním řízení z hledisek výše vymezených.

5. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 48 C 5/2013-224, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 21 750 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně od 5. 12. 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 78 250 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně od 17. 10. 2012 do zaplacení a 7,5% úroku z prodlení ročně z částky 21 750 Kč od 17. 10. 2012 do 4. 12. 2012 (výrok II), a uložil žalované, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení 29 050 Kč (výrok III).

6. Soud prvního stupně dospěl po provedení dokazování, v rozsahu dovoláním dotčeného rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení před správním soudem, k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce se žalobou podanou dne 24. 2. 2006 k Městskému soudu v Praze a vedenou pod sp. zn. 5 A 174/2010 domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu Policie ČR vůči své osobě. Nezákonný zásah měl spočívat v bezdůvodném použití násilí ze strany příslušníka Policie ČR vůči žalobci dne 28. 12. 2005 a neoprávněném pořizování videozáznamu o průběhu poskytování informací za účasti žalobce ve dnech 28. 12. 2005 a 29. 12. 2005. Žalobce se dále domáhal vyslovení zákazu žalovanému pokračovat v zásahu nebo opakovat takový zásah. Současně žalobce podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým bude takové chování žalované zakázáno. První úkon ve věci soud učinil dne 6. 3. 2006, přičemž bylo s poznámkou „spěchá, do 3 dnů!“ referováno vyměření soudního poplatku za žalobu; usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za žalobu bylo vyhotoveno dne 7. 3. 2006; vypraveno bylo dne 8. 3. 2006; žalobce poplatek uhradil dne 21. 3. 2006, přičemž podáním doručeným soudu téhož dne 21. 3. 2006 žalobce doplnil žalobu a změnil žalobní petit tak, že se domáhal, aby soud dále vyslovil nezákonnost zásahu žalovaného vůči němu ze dne 28. 12. 2005 a aby žalovanému nařídil vrácení neoprávněně vybrané úhrady 37,50 Kč. Usnesením ze dne 30. 3. 2006 soud zamítl žalobcův návrh na nařízení předběžného opatření. Výzvou ze dne 9. 6. 2006 požádal soud Ministerstvo vnitra jako původního žalovaného o vyjádření k žalobě. Vyjádření bylo soudu doručeno dne 3. 8. 2006, současně byly připojeny i dva spisy, avšak třetí spis, který se jevil pro projednávanou věc jako zásadní, nebyl k dispozici, a původní žalovaný se tak nemohl ve věci vyjádřit. Přípisem ze dne 17. 1. 2007, vypraveným téhož dne, doručeným Ministerstvu vnitra dne 19. 1. 2007, soud žalovaného opětovně vyzval k vyjádření k žalobě. Původní žalovaný se ve věci vyjádřil dne 12. 2. 2007, soud zaslal toto vyjádření žalobci dne 21. 2. 2007, které žalobce osobně převzal dne 14. 3. 2007. Dne 19. 2. 2007 bylo Městskému soudu v Praze doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 479/06, jímž byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č. j. 5 Ca 57/2006-38, kterou byl zamítnut žalobcův návrh na nařízení předběžného opatření. Podle referátu ze dne 7. 3. 2007 byl spis dán na lhůtu 15 dní. Podáním doručeným soudu dne 22. 3. 2007 žalobce sdělil, že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání soudu a že se k podání žalovaného vyjádří do 2. 4. 2007. Dle referátu ze dne 28. 3. 2007 byl spis dán na lhůtu 15 dní. Soud dne 17. 10. 2008 nařídil jednání na den 3. 12. 2008. Dne 2. 12. 2008 se ve věci vyjádřil žalobce, označil důkazy, vzal žalobu částečně zpět ohledně požadavku na vrácení vybrané úhrady a upřesnil žalobní petit. Žalobce podáním doručeným soudu dne 2. 12. 2008 (osobně v 12:40 hodin), v němž jako žalovaného označil Ministerstvo vnitra, doplnil žalobu, označil důkazy ve věci a specifikoval žalobní petit tak, že se nadále domáhal vyslovení nezákonnosti uvedených zásahů žalovaného ze dne 28. 12. 2005 a ze dne 29. 12. 2005, dále zákazu pokračování v daném zásahu nebo jeho opakování a dále zničení veškerých videozáznamů zachycujících osobu žalobce pořízených v daných dnech. Dne 3. 12. 2008 se konalo jednání, na kterém bylo dohledáno žalobcovo podání z předešlého dne a jednání bylo odročeno za účelem seznámení s rozšířeným žalobním petitem a dání možnosti původnímu žalovanému se k němu vyjádřit, přičemž za účelem seznámení se žalovaného s tímto podáním bylo jednání odročeno na den 4. 2. 2009. Referátem ze dne 9. 12. 2008 byla k žádosti žalovaného doručené soudu 18. 12. 2008 prodloužena lhůta k vyjádření žalovaného k podání žalobce do dne 25. 1. 2009. Původní žalovaný se dne 9. 1. 2009 vyjádřil k podání žalobce, který reagoval svou replikou dne 4. 2. 2009, kdy se konalo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba z části odmítnuta, z části zamítnuta a v části bylo řízení zastaveno. Na základě žádosti předsedkyně senátu ze dne 19. 2. 2009 byla lhůta pro vyhotovení rozsudku místopředsedou soudu prodloužena do dne 4. 4. 2009, přičemž rozsudek byl podle referátu ze dne 31. 3. 2009 vypraven dne 1. 4. 2009 a žalobce jej osobně převzal dne 17. 4. 2009, žalovaný dne 2. 4. 2009. Podáním doručeným soudu dne 28. 4. 2009 žalobce podal kasační stížnost. Podle referátu ze dne 29. 4. 2009 byl žalobce usneseními ze dne 13. 5. 2009 vyzván k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost a doplnění náležitostí kasační stížnosti. Usnesení byla vypravena dne 14. 5. 2009 a žalobce je osobně převzal dne 2. 6. 2009. Podáním doručeným soudu dne 23. 6. 2009 žalobce doplnil kasační stížnost a zaplatil soudní poplatek. Dle referátu ze dne 28. 7. 2009 soud žalovanému dne 31. 7. 2009 zaslal kasační stížnost k vyjádření, který ji převzal dne 4. 8. 2009. Referátem ze dne 6. 10. 2009 byla věc dne 13. 10. 2009 předložena Nejvyššímu správnímu soudu. Referátem ze dne 16. 10. 2009 byla účastníkům daného dne rozeslána informace o probíhajícím řízení o kasační stížnosti, která byla účastníků doručena dne 21. 10. 2009. Rozsudkem ze dne 2. 6. 2010 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek ze dne 4. 2. 2009, přičemž čistopis rozsudku byl podle referátu ze dne 2. 6. 2010 vyhotoven dne 4. 6. 2010 a spis byl vrácen Městskému soudu v Praze dne 30. 6. 2010. Rozsudek byl dle referátu ze dne 1. 7. 2010 vypraven dne 2. 7. 2016 (správně zřejmě „2. 7. 2010“ – pozn. Nejvyššího soudu), žalobci byl vhozen do poštovní schránky dne 20. 7. 2010 a žalovanému byl doručen dne 7. 7. 2010. Dle referátu ze dne 16. 8. 2010 byla ve věci jako osoba žalovaná označena Policie ČR, která byla přípisem ze dne 20. 8. 2010, vypraveným dne 1. 9. 2010 a doručeným dne 2. 9. 2010, vyzvána k vyjádření, a to ve lhůtě jednoho měsíce. Podáním ze dne 18. 10. 2010 požádala Policie ČR o zaslání všech příloh a zároveň o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě. Policie ČR se následně vyjádřila dne 12. 11. 2010 a žalobce na to reagoval replikou ze dne 20. 12. 2010 s tím, že zároveň nesouhlasil s rozhodnutím věci bez jednání. Podle referátu ze dne 27. 12. 2010, vypraveného dne 29. 12. 2012, bylo žalobcovo vyjádření omylem namísto žalované doručeno dne 29. 12. 2010 Ministerstvu vnitra. Referátem ze dne 18. 1. 2011, vypraveným dne 19. 1. 2011, bylo žalobcovo vyjádření dne 19. 1. 2011 doručeno žalované. Referátem ze dne 1. 11. 2011 soud nařídil jednání na den 23. 11. 2011, přičemž podáním doručeným soudu dne 15. 11. 2011 žalobce požádal o odročení nařízeného jednání z důvodu dlouhodobě plánované zahraniční dovolené. Referátem ze dne 18. 11. 2011 bylo jednání soudu odročeno na den 14. 12. 2011. Podáním doručeným soudu dne 18. 11. 2011 žalobce upřesnil žalobu tak, že se nadále domáhal toho, aby bylo žalované zakázáno pokračovat v zásahu nebo opakovat specifikovaný zásah a aby bylo žalované nařízeno zničit videozáznamy zachycující osobu žalobce při poskytování informací ve dnech 28. 12. 2005 a 29. 12. 2005. Dne 12. 12. 2011 bylo osobě oprávněné jednat za žalovanou povoleno nahlížení do spisu, které se uskutečnilo téhož dne. Dne 14. 12. 2011 se konalo jednání, na kterém bylo usnesením č. j. 5 A 174/2010-214 řízení zastaveno a žalované straně byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení z důvodu, že žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované, jež konstatovala, že byla učiněna taková opatření, aby se jednání, v němž žalobce spatřoval nezákonný zásah, již v budoucí době nemohlo opakovat. Žalobce vzal totiž žalobu zpět z důvodu, že odpadl předmět řízení, neboť zohlednil aktuální stanovisko žalované, že opakování zásahu již nehrozí. Podle referátu ze dne 20. 12. 2011, vypraveného dne 21. 12. 2011, byla žalobci zanechána výzva k vyzvednutí poštou zasílaného usnesení dne 23. 12. 2011; žalované bylo usnesení doručeno dne 21. 12. 2011. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 2. 1. 2012. K žalobcově žádosti, doručené soudu dne 16. 4. 2012, byla opravena chybně vyznačená doložka právní moci.

7. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvající celkem 5 let a 10 měsíců, probíhající na dvou stupních soudní soustavy, trvalo nepřiměřeně dlouho. Přestože žalovaná dne 26. 9. 2012 konstatovala, že v posuzovaném řízení k porušení práva žalobce ve smyslu 31a odst. 2 OdpŠk došlo, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení se v daném případě nejeví jako zcela dostačující a je na místě přiznat žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích.

8. Přitom konstatoval, že v dané věci byly naplněny podmínky nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení podle § 13 odst. 1 OdpŠk. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, soud prvního stupně následně vyjádřil závěr, že byť se jednalo o správní žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, posuzované řízení pro žalobce nemělo žádný zvýšený význam. Podle soudu prvního stupně naopak tvrzený zásah Police ČR nemohl objektivně pro žalobce znamenat žádnou podstatnější újmu na jeho právech, a to s ohledem na samotný žalobní petit – vrácení částky 37,50 Kč, jakož i na opakované změny a specifikace z jeho strany těsně před jednáním soudu. Nevelký význam posuzovaného řízení pro žalobce a jeho nepatrný dopad do žalobcovy psychiky soud prvního stupně dovodil také ze žalobcova chování v průběhu celého posuzovaného řízení, kdy žalobce ani jednou neurgoval postup soudu, či se alespoň nedotazoval na stav řízení, nedal na vědomí, že nesouhlasí s označením osoby žalované ˗ Ministerstva vnitra ˗ a učinil tak až v kasační stížnosti, sám poštu přebíral až v nejzazších možných termínech, podání (včetně změny žaloby) podával pravidelně těsně před jednáním soudu. K tomu soud prvního stupně uvedl, že mu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce v obdobných věcech inicioval a iniciuje celou řadu dalších soudních řízení. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že se v tomto případě nejednalo o řízení, které by mělo typově vyšší význam.

9. Pokud se týká délky řízení a složitosti posuzovaného řízení, soud prvního stupně zohlednil, že řízení trvalo od podání žaloby do právní moci zastavení 5 let a 10 měsíců, probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž se jednalo o skutkově složitější řízení, v němž bylo nutno vyžadovat a studovat spisy příslušných správních orgánů, přičemž bylo třeba řešit otázku pasivní věcné legitimace správního orgánu. Dále přihlédl k tomu, že bylo rozhodováno o návrhu na vydání předběžného opatření a že kromě toho žalobce v průběhu řízení opakovaně, a to podáními opakovaně podanými na soud těsně před jednáním soudu, měnil, doplňoval, opravoval žalobní petit, na což musel soud patřičným způsobem reagovat. Přitom soud prvního stupně vzal v úvahu, že se žalobce na délce řízení významným způsobem nepodílel. Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu pak ohledně kritéria postupu orgánu veřejné moci soud prvního stupně uzavřel, že úkony soudu byly činěny obratem po obdržení žaloby bez neodůvodněných průtahů, avšak kromě průtahů v rámci nařizování ústních jednání, tj. v období od referátu ze dne 28. 3. 2007 do referátu nařizujícího jednání dne 17. 10. 2008, respektive do jednání soudu dne 3. 12. 2008, a v období od referátu ze dne 27. 12. 2010 do referátu nařizujícího jednání dne 1. 11. 2011, respektive do jednání soudu původně nařízeného na den 23. 11. 2011, když k odročení došlo výhradě z důvodů na straně žalobce.

10. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že správní soud žalobu v posuzovaném řízení projednal a rozhodl přednostně, zcela ve smyslu § 56 odst. 3 s. ř. s., když soud v rámci správního soudnictví byl limitován omezeným počtem jednacích síní a jednacích soudních dnů, jakož i množstvím dříve napadlých věcí, tedy se jednalo o systémovou vadu, kterou však nebylo možné v žádném případě klást k tíži žalobce. V této souvislosti soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že první rozsudek správního soudu byl zrušen výhradně z toho důvodu, že správní soud jako se žalovaným jednal s Ministerstvem vnitra a nikoli s Policií ČR, přičemž tuto vadu napravil až Nejvyšší správní soud a vedení dalšího řízení po kasační stížnosti, tj. od 2. 6. 2010 do 2. 1. 2012, bylo rovněž zapříčiněno výhradně postupem ve věci činných orgánů veřejné moci.

11. Soud prvního stupně v daném případě přiměřenou částkou za roční odškodnění shledal částku ve výši 15 000 Kč a částku poloviční za první 2 roky řízení, tedy za celé trvání posuzovaného řízení celkem 72 500 Kč. Tuto částku následně snížil o 20 % z důvodu skutkové a zejména procesní složitosti věci. Dále základní částku odškodnění snížil o 50 % z důvodu velmi malého významu posuzovaného řízení pro žalobce. Neshledal pak důvod ke zvýšení ani ke snížení základní částky pro chování žalobce. Dospěl tudíž k výsledné částce odškodnění 21 750 Kč.

12. Požadované příslušenství soud prvního stupně přiznal ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve spojení s § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť žalovaná byla v prodlení od 4. 12. 2012.

13. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně výrokem I změnil ve výroku I tak, že žalobu co do částky 21 750 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II potvrdil v zamítavém výroku II a výrokem III změnil výrok III o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 13 000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a výrokem IV žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil 300 Kč.

14. Odvolací soud, aniž sám doplnil dokazování, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež však po právní stránce posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce posoudil jako naprosto minimální. S odkazem na § 56 odst. 3 s. ř. s. vyšel z názoru, že zákon nespecifikuje pořadí, v jakém se mají přednostní věci projednávat a rozhodovat a že ponechává jejich pořadí na uvážení soudu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a že v poměrech projednávané věci správní soud žalobcovu správní žalobu projednal přednostně. V tomto ohledu přihlédl k tomu, že v žalobcově případě se jednalo o žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu ˗ policistů, kteří měli žalobce při poskytování informací dle informačního zákona neoprávněně nahrávat a měli být vůči jeho osobě vulgární. Podle odvolacího soudu správní soud po zahájení řízení činil úkony velmi rychle a velmi rychle rozhodl i o žalobcově návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření. Posléze sice postup správního soudu již tak rychlý nebyl, avšak tento postup odvolací soud hodnotil jako použití „vlastního uvážení správního soudu o prioritě projednávané věci“. V této souvislosti odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzený nezákonný zásah správního orgánu nemohl u žalobce vyvolat následek, který by byl v případě, že by věc nebyla projednána urychleně, neodstranitelný a že nelze žalobcem tvrzený zásah do jeho práv při vyžadování informací podle informačního zákona srovnávat se zásahem do práv jednotlivce například při posuzování vyhoštění či neudělení azylu.

15. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že první kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci bylo zapříčiněno procesní vadou na straně správního soudu, kdy správní soud jednal na straně žalované s Ministerstvem vnitra a nikoli s Policií ČR, kterou žalobce ve své žalobě jako správní orgán označil. Odvolací soud však přihlédl ke skutečnosti, že i Nejvyšší správní soud se ve svém kasačním rozhodnutí poměrně podrobně zabýval tím, kdo má jako správní orgán v daném soudním řízení vystupovat, přičemž se jednalo o řešení právní otázky, jež nebyla správními soudy dříve řešena, a na kterou měl Městský soud v Praze odlišný názor. Z tohoto důvodu podle názoru odvolacího soudu nebylo lze uzavřít, že ke zrušení rozhodnutí došlo pro závažnou vadu rozhodnutí. Odvolací soud rovněž vzal v úvahu, že sám žalobce v podání ze dne 2. 12. 2008, jakož i v dalších podání jako žalovaného označoval Ministerstvo vnitra, nikoli Policii ČR a že samo Ministerstvo vnitra nemělo v tomto řízení pochybnost, že bylo věcně legitimovaným správním orgánem. Podle odvolacího soudu se tak v postupu Městského soudu v Praze nejednalo o takovou vadu řízení, pro kterou by bylo možno zadostiučinění zvýšit pro hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci.

16. Odvolací soud dále uzavřel, že tvrzený zásah, popisovaný žalobcem, nemohl objektivně znamenat žádnou vážnou újmu na žalobcových právech, a tudíž předmět řízení měl pro žalobce pouze marginální význam. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, vyjádřil názor, že psychická újma ohledně nejistoty z výsledku posuzovaného řízení nemohla být pro žalobce nijak významná, o čemž svědčilo i to, že i sám žalobce posléze vzal žalobu zpět a netrval na věcném rozhodnutí správního soudu.

17. K posouzení významu řízení pro žalobce odvolací soud uvedl, že mu je z evidenčních pomůcek soudu známo, že žalobce vystupuje v mnoha desítkách civilních i správních řízení, které sám iniciuje a že podává veliké množství stížností, jak na úřadech, tak u soudů. Odvolací soud z tohoto důvodu uzavřel, že doba řízení i s ohledem na jeho předmět nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl v tomto řízení u žalobce navodit stav nejistoty, který by vyžadoval jakoukoli finanční kompenzaci. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2681/2016 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1794/18.

18. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že poskytnuté zadostiučinění ve formě již pravomocně přiznané písemné omluvy v této věci zcela žalobci postačuje a že není na místě poskytovat finanční zadostiučinění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

19. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 21 750 Kč s příslušenstvím zamítl, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II co do částky 78 250 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, u kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu.

20. Žalobce v dovolání vymezil otázky hodnocení podmínek a kritérií rozhodných pro stanovení formy (a případné výše) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2, § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, zejména kritéria složitosti řízení, kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a kritéria (vadného) postupu orgánů veřejné moci během řízení, jakož i otázku typového významu předmětu řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu a otázku postupu orgánu veřejné moci, pokud odvolací soud nezvážil jeho podíl na celkové délce řízení v situaci, kdy správní soud jednal s nesprávným správním orgánem.

21. Dovolatel namítá, že odvolací soud zcela nekriticky přijal právní závěry soudu prvního stupně a bez přiléhavého a logického hodnocení všech provedených důkazů. V tomto ohledu poukázal na skutečnost, že posuzované řízení probíhalo od 24. 2. 2006 do 2. 1. 2012, tj. trvalo déle nežli 5 let a 10 měsíců, přičemž se jednalo o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Podle žalobce tedy šlo o věc vyššího významu, která je podle § 56 odst. 3 s. ř. s. i z podstaty věci určena k urychlenému rozhodnutí a jedná se zároveň o řízení o právním prostředku nápravy před vnitrostátním orgánem ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

22. Podle žalobce v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily kritéria rozhodná pro stanovení formy či výše zadostiučinění, a to se závěrem, že peněžitého zadostiučinění není zapotřebí a postačuje zadostiučinění ve formě nepeněžité (omluva). Oba soudy nesprávně bagatelizovaly význam předmětu řízení pro žalobce, a to jak z důvodu jeho složitosti, předmětu a žalobcova procesního postupu, kdy soud akcentoval pouze část petitu ohledně neoprávněně vybrané částky 37,50 Kč, nikoliv již jeho podstatnou část týkající se vulgárního a ponižujícího chování policistů vůči němu, tak i z důvodu, že žalobce „iniciuje celou řadu dalších soudních řízení“, a celkově hodnotily význam řízení pro žalobce jako velmi malý. V této souvislosti zdůraznil, že předmětem žaloby byl nezákonný zásah správního orgánu ˗ policistů, kteří pří vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. podmínili poskytnutí informací (vydání kopie spisu) zaplacením neoprávněné platby (37,50 Kč) a současně přitom provokativním způsobem a bezdůvodně pořizovali videozáznam o jednání s ním, tedy zasahovali do jeho práva na ochranu osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, a když se proti tomuto jednání ohrazoval, vulgárně jej napadali nejprve slovně a poté i fyzicky. Zdůraznil pak, že se jednalo o nezákonný zásah spočívající v cíleném a úmyslném ponižování jeho osoby ze strany dvou policistů. Podle odvolatele se tak z hlediska obsahu žaloby jednalo o quasi-žalobu na ochranu osobnosti (ovšem v režimu správního soudnictví), určenou z podstaty věci co k nejrychlejšímu projednání, tedy o řízení se zvýšeným významem, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3869/2012, jakož i na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4971/2016, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110.

23. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že část předmětu sporu odpadla v průběhu řízení již v roce 2008 (neoprávněně vybraná platba byla žalobci vrácena) a za situace, kdy žalobou namítaný zásah již netrval a nehrozilo ani jeho opakování, neboť videozáznam byl zlikvidován a Policie ČR před soudem vyslovila, že byla přijata opatření, aby se nic podobného již neopakovalo, což vyšlo najevo při jednání dne 14. 12. 2011, nezbylo mu tudíž, než za této situace vzít žalobu zpět. Podle žalobce odvolací soud zcela přehlédl, respektive nepodrobil úvaze skutečnost, že v situaci, kdy nezákonný zásah pominul a nehrozilo jeho pokračování, neměl žalobce (podle tehdy platné právní úpravy) jinou možnost nežli vzít žalobu zpět, neboť jinak by řízení bylo zastaveno podle tehdy účinného § 86 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2011.

24. Žalobce uvádí, že jeho podání v posuzovaném řízení byla pouhou reakcí na argumentaci žalované a že nevedla k prodloužení celkové délky řízení, přičemž Městský soud v Praze neprojednal jeho věc přednostně, nejednal se správnou organizační složkou státu, v důsledku čehož vydal nezákonné rozhodnutí a přivodil tak důvodnou kasační stížnost, čímž prodloužil celkovou délku řízení. Podle odvolatele pak otázku postupu orgánu veřejné moci během řízení odvolací soud nepřípustně bagatelizoval, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17.

25. Ohledně závěru odvolacího soudu, že iniciuje celou řadu dalších soudních řízení, žalobce namítá, že zneužívání práva na přístup soudu Nejvyšší soud dovodil nikoliv z pouhého počtu sporů, ale hlavně z jejích opakovaně bezúspěšného výsledku, a že ve vztahu k němu ale oba soudy žádný takový rozbor počtu, povahy a výsledků jím vedených řízení v konkrétním časovém období neprovedl. Na podporu své argumentace odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, a dále na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13.

26. K otázce přiměřenosti peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17. Přitom žalobce namítá, že o žádný výjimečný případ, kdy by délku řízení přivodil sám svým vlastním chováním, nebo význam předmětu řízení pro něj byl jen nepatrný a újma mu vzniklá byla pouze zanedbatelná, se v této věci nejedná. Podle dovolatele, je odvolacím soudem přiznaná forma zadostiučinění pouze v podobě písemné omluvy (nadto až s odstupem mnoha let) naprosto nedostatečná, a proto neplní kompenzační ani preventivní funkci, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15.

27. Žalobce proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve všech výrocích zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

28. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

29. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

30. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

31. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

32. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

33. K žalobcově otázce zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení z důvodu, že předmětem žaloby nebyl pouze neoprávněný výběr částky 37,50 Kč, ale především nezákonný zásah do jeho osobnostních práv, do práva na čest, na podobu a do jeho lidské důstojnosti vulgárním, ponižujícím chováním ze strany policistů a že se tudíž podle něj jednalo o quasi-žalobu na ochranu osobnosti, určenou z podstaty věci, k co nejrychlejšímu projednání, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3869/2012 (toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, pozn. dovolacího soudu), lze odkázat na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4971/2016, v projednávané věci, ze kterého jednoznačně plyne závěr, že „[o]tázka přednostního projednání a rozhodnutí o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu nespadá pod kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť nic nevypovídá o tom, co bylo v daném řízení pro poškozeného v sázce, ale spadá pod posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. K jejímu zodpovězení je totiž třeba zkoumat, zda orgány veřejné moci postupovaly v souladu s procesními předpisy, jejichž součástí v posuzovaném případě je i zákonný příkaz projednat a rozhodnout žalobu proti nezákonnému zásahu přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na požadavek přednostního projednání a rozhodování žalob proti nezákonnému zásahu uvedený v § 56 odst. 3 s. ř. s. je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 9 Aps 5/2007).“

34. Shora uvedená otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže.

35. Ani při posouzení kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že ke zrušení rozhodnutí nedošlo pro závažnou vadu rozhodnutí (pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí či nerespektování závazného právního názoru), neboť Městský soud v Praze jako správní soud měl pouze odlišný právní názor na to, jaký správní orgán měl v posuzovaném řízení vystupovat jako žalovaný, přičemž se jednalo o otázku, která nebyla správními soudy dříve řešena a Nejvyšší správní soud podrobil tuto otázku podrobnému rozboru, bez odkazu na dříve známou judikaturu, řešící otázku pasivní legitimace v posuzované věci. V poměrech projednávané věci se tak nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v rámci uvedeného kritéria přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesních vad [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284].

36. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce významu předmětu řízení, ve kterém se poškozená osoba domáhala ochrany proti zásahu spočívajícího v použití násilí ze strany Policie ČR, jež skončilo na základě zpětvzetí žaloby. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud shledal dále pro žalobcem vymezenou otázku kritéria postupu správního soudu s ohledem na jeho nečinnost, jakož i pro otázku významu předmětu řízení z hlediska počtu žalobcem podávaných žalob. Odvolací soud se totiž při řešení uvedených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

37. Dovolání je důvodné.

38. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

39. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

40. Již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uvedl následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

41. Dovolací soud již přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).

42. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

43. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).

44. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.

45. V daném případě se žalobce v posuzovaném řízení domáhal nejen vrácení částky 37,50 Kč, ale též ochrany před nezákonným zásahem Policie ČR vůči jeho osobě spočívajícím v pořizování videozáznamu o průběhu poskytování informací a použití násilí. Pokud i přes žalobcem namítané násilí ze strany Policie ČR odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení mělo pro žalobce pouze marginální význam, pak jeho právní závěr, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, není správný. Nelze totiž pominout, že se tak žalobce domáhal ochrany proti zásahu do svých základních práv, a to práva na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a tělesnou integritu (čl. 7 odst. 1 Listiny), což nelze bagatelizovat.

46. Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem není případ posuzovaného řízení.

47. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).

48. V tomto případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že v posuzovaném řízení vzal žalobce žalobu zcela zpět z důvodu, že odpadl předmět řízení, neboť bylo zřejmé, že opakování obdobného zásahu již nehrozí, přičemž řízení bylo zastaveno a žalované straně byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení z důvodu, že žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované, jež konstatovala, že byla učiněna taková opatření, aby se jednání, v němž žalobce spatřoval nezákonný zásah, již v budoucí době nemohlo opakovat. Jestliže tedy odvolací soud při posouzení kritéria významu řízení pro žalobce přihlédl k výsledku posuzovaného řízení, pokud uzavřel, že žalobcova psychická újma ohledně nejistoty z výsledku posuzovaného řízení nemohla pro něj být nijak významná, když sám vzal žalobu zpět a netrval na věcném rozhodnutí správního soudu, je jeho posouzení v rozporu s uvedenou judikaturou a tudíž nesprávné. Nadto bylo třeba se vypořádat se skutečností, že sama žalovaná přijala takové opatření, aby se v žalobcově případě vzniklá situace již neopakovala, tj. uznala vlastní pochybení. K tomu však odvolací soud chybně nepřihlédl.

49. Pokud se týká kritéria postupu správního soudu, pak Nejvyšší soud předesílá, že závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí, a které má daný úkon zabránit, popřípadě ji v případě již nastalé újmy zmírnit.

50. V nyní posuzovaném případě byly zjištěny průtahy v období od referátu ze dne 28. 3. 2007 do referátu nařizujícího jednání dne 17. 10. 2008, respektive do jednání soudu dne 3. 12. 2008 (tedy celkem 19 měsíců), a v období od referátu ze dne 27. 12. 2010 do referátu nařizujícího jednání dne 1. 11. 2011, respektive do jednání soudu původně nařízeného na den 23. 11. 2011 (celkem tedy 11 měsíců). Tyto průtahy nesvědčí o tom, že by správní soud v posuzovaném řízení postupoval přednostně ve smyslu § 56 odst. 3 s. ř. s., přičemž závěr odvolacího soudu, že se v daném případě jednalo o „vlastní uvážení správního soudu o prioritě projednávané věci“, nemůže obstát. Bylo totiž třeba, aby odvolací soud zvážil, co bylo pro žalobce v sázce a z toho dovodit, jak rychle měly úkony soudu po sobě následovat (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012). Právní posouzení této otázky je také neúplné, a proto nesprávné.

51. V rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že „ani litigiózní (sudičský) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k porušení práva, za něž odškodnění představuje konstatování porušení práva dle § 31a odst. 2 OdpŠk.“ Přitom je třeba zdůraznit, že závěry v citovaném rozsudku byly vystavěny na zjištění, že žalobce od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání bylo dosud nevyřízeno. S ohledem na tuto bilanci pak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.

52. V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, Nejvyšší soud k tomu doplnil: „Aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny tyto podmínky; počet žalob podávaných jednou osobou musí být mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a většina těchto žalob musí být neúspěšná.“

53. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že „ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva, zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu.

54. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobci vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen.“

55. V poměrech projednávané věci tedy platí, že aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny dvě podmínky, a to (1) musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a (2) většina těchto žalob musí být neúspěšná.

56. Odvolací soud hodnotil žalobce jako osobu, jenž vystupuje v mnoha desítkách civilních a správních řízení, které sám zahajuje, a dovodil tak, že doba posuzovaného řízení i s ohledem na jeho předmět nemohla negativně zasáhnout žalobcovu psychickou sféru. Tento závěr však odvolací soud opřel jen o konstatování, že mu uvedené skutečnosti jsou známé z jeho evidenčních pomůcek, aniž by však v rámci skutkových zjištění uvedl jak celkový počet žalobcem podaných žalob ke dni jeho rozhodnutí, tak množství jeho neúspěšných žalob. Skutková zjištění mu tak neumožňovala odpovědět na otázku, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní výkon práva. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné, a tudíž nesprávné.

57. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v tomto případě žádné takové vady řízení neshledal.

58. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc podle § 242 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

59. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

60. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu