30 Cdo 415/2015Usnesení NS ze dne 22.04.2015

30 Cdo 415/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně S. d. M., zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti žalované H. P. – F., zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Plzeňská 11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 18/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2014, č. j. 15 Co 213/2014-159, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Bureše, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Sokolově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2014, č. j. 7 C 18/2011-112, určil, že „M. Š., narozená dne, zemřelá 21. 2. 2012, naposledy bytem N., byla ke dni 21. 2. 2012 vlastníkem pozemků p. č. 591/41 o výměře 9.847 m2, p. č. 646/18 o výměře 3.425 m2 a p. č. 754/9 o výměře 13.420 m2, vše v katastrální území S. S., obec S. S., okres S.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení části žalobkyní složené zálohy na znalecký posudek.

Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku), že M. Š., gen. shora, v době (12. července 2010), kdy jako dárkyně uzavírala s žalovanou jako obdarovanou darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování předmětných pozemků, byla stižena duševní poruchou, která ji k tomuto právnímu úkonu (darování pozemků) činila neschopnou. Soud vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem MUDr. Davidem Hynčíkem, přičemž při hodnocení důkazů (jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) zohlednil i výpovědi v řízení vyslechnutých svědků, jimiž ovšem závěr znalce, že M. Š. v době, kdy učinila předmětný právní úkon, byla stižena (ve znaleckém posudku uvedenou) duševní poruchou, nebyl zpochybněn.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně; změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který nepochybil při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání primárně zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, jímž však přípustnost dovolání nelze založit. Řešení otázky hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, je totiž pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který – jak vyplývá z obsahu spisu – v řízení provedené důkazy podrobil hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž své hodnotící závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z jehož skutkových závěrů čerpal následně při právním posouzení věci v rámci přezkumného (odvolacího) řízení odvolací soud, je přitom zřejmé, že soud prvního stupně si byl vědom judikatury dovolacího soudu, v níž je připomínáno, že (i) v těchto řízení nelze stran zjišťování skutkového stavu věci privilegovat vypracované znalecké posudky, nýbrž tyto – coby důkazní prostředky – hodnotit s dalšími důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř., a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 971/2012). Těmto požadavkům soud prvního stupně, resp. odvolací soud při posuzování právně relevantních skutečností daného případu plně dostál, přičemž na podkladě dovolací argumentace žalované nelze dovodit, že by zjištěný skutkový stav byl defektní v důsledku nelogického hodnocení důkazů (např. v důsledku privilegování znaleckého posudku bez odpovídajícího zhodnocení dalších důkazů v procesu zjišťování skutkového stavu věci). Dovolací argumentace žalované je tak skutkovou polemikou, kdy dovolatelka vychází ze své skutkové verze případu, kterou podrobuje právnímu posouzení věci a tento závěr pak konfrontuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Jak již ale bylo shora uvedeno, na podkladě této dovolací argumentace přípustnost dovolání založit nelze.

Dovolatelka sice v dovolání poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu či Ústavního soudu, avšak z nich vyložené právní názory je třeba vždy dosadit do skutkového rámce posuzovaného případu, a to z pohledu dovolatelem vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V tomto směru ovšem nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud při řešení otázky způsobu hodnocení důkazů dopustil pochybení a odklonil se od judikatury dovolacího soudu.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud - který při rozhodování této věci, v níž je dán cizí prvek (neboť obě účastnice mají bydliště na území Spolkové republiky Německo), přihlédl k čl. 2 a čl. 22 bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I) - proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 22. dubna 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu