30 Cdo 4037/2011Rozsudek NS ze dne 29.10.2012

30 Cdo 4037/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. L. M., identifikační číslo osoby 111 98 176, zastoupeného JUDr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 153/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 39 Co 260/2010 – 105, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 39 Co 260/2010 – 105, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2010, č. j. 22 C 153/2006 – 76, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, do úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2010, č. j. 22 C 153/2006 – 76, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč, co do částky 420.000,- Kč s příslušenstvím a v části požadující úrok z prodlení z částky 30.000,- Kč od 14. 9. 2006 do zaplacení žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 450.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 14. 9. 2006 do zaplacení, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 67/98. V žalobě též uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 233.227,60 Kč, jež měla být žalobci způsobena nečinností konkursního soudu a správce konkursní podstaty v uvedeném řízení tím, že nedošlo k uspokojení jeho přihlášené pohledávky ve výši 1.491.772,60 Kč, byl pravomocně zamítnut rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2008, č. j. 22 C 153/2006 – 44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009, č. j. 39 Co 417/2008 – 66.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl dne 20. 5. 1998 u Krajského soudu v Ústí nad Labem podán návrh na prohlášení konkursu vůči společnosti KVS, s. r. o. Řízení o něm bylo vedeno pod sp. zn. 27 K 67/98. Usnesením ze dne 15. 6. 1998 byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs a došlo k ustanovení správce konkursní podstaty. Usnesením ze dne 16. 10. 1998 byla na návrh správce konkursní podstaty svolána schůze věřitelů, která se konala dne 12. 1. 1999. Dne 1. 10. 1999 bylo nařízeno a dne 23. 11. 1999 konáno přezkumné jednání. Konkursní soud vzal za prokázané, že žalobce přihlásil dne 14. 10. 1998 do konkursního řízení svou pohledávku ve výši 1.491.772,60 Kč, která byla správcem konkursní podstaty uznána. Podáním ze dne 16. 9. 2002 účastníci konkursu podali návrh na odvolání správce konkursní podstaty, který byl usnesením ze dne 17. 4. 2003 vyzván, aby se k návrhu na odvolání vyjádřil a aby předložil zprávu o průběhu konkursu. Zpráva a vyjádření byly soudu podány dne 2. 5. 2003. Znovu byl správce konkursní podstaty k předložení zprávy o průběhu konkursu vyzván usnesením ze dne 19. 11. 2004 a následně urgován usnesením ze dne 11. 1. 2005. Zpráva byla zaslána dne 26. 1. 2005. Ke dni 10. 5. 2005 byl v rámci konkursního řízení zpeněžen veškerý majetek, ukončení řízení ovšem bránil nevyřízený spor vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 C 4/99. Správce konkursní podstaty předložil soudu dne 21. 9. 2005 svoji zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty, ze které vyplývá, že v souvislosti s konkursním řízením bylo vedeno další řízení o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, a to u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 Cm 32/2003. Usneseními ze dne 8. 11. 2006 byly paní R. P. a M. B. vyzvány k podání vylučovacích žalob vůči správci konkursní podstaty. Ze záznamu ze dne 15. 1. 2007 vyplývá, že byl prověřován stav incidenčních sporů ve věci 27 Cm 4/99, 46 Cm 56/2003, 62 Cm 31/2006, 46 Cm 35/2002, 69 Cm 30/2006 a 46 Cm 32/2003, které probíhaly v souvislosti s konkursním řízením proti úpadci. Usnesením ze dne 9. 4. 2008 byl ustanoven zvláštní správce pro zastupování úpadce v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 2547/97. Konkursní řízení nebylo do podání žaloby v této věci skončeno.

Odvolací soud, s odkazem na svůj předchozí zrušující rozsudek, souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že posuzované konkursní řízení je i přes svoji složitost nepřiměřeně dlouhé. Za správný považoval též postup soudu prvního stupně při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Stav, kdy konkursní řízení trvá již dvanáct let a není dosud skončeno, zcela jistě nepříznivě působí na zdraví a osobní život žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, který shledal jako odpovídající náhradu nemajetkové újmy částku 15.000,- Kč „za každý rok doby řízení, trvalo-li déle než bylo možno považovat za přiměřené k projednání a rozhodnutí věci a tuto částku pak modifikoval v rozsahu 20 % dle intenzity naplnění zákonných kritérií i jiných skutečností, které měly v daném případě význam“. Za správné považoval snížení základní částky o 40 % s ohledem na složitost věci, jelikož v něm vystupoval velký počet konkursních věřitelů, byly vedeny incidenční spory, přičemž úpadce neplnil své povinnosti (nepředal včas podklady konkursnímu správci), jakož i další její snížení o 44 % z důvodu nižšího významu řízení pro žalobce, neboť ten se neúčastnil schůzí konkursních věřitelů, nikdy nebyl členem věřitelského výboru a první žádost o odškodnění podal až 21. 6. 2006. Přihlédl též k tomu, že žalobce vede u různých soudů desítky sporů, přičemž v řadě z nich se domáhá proti různým subjektům nároků z týchž či obdobných titulů. Průběh jediného z nich nemůže proto žalobcovu psychiku nebo osobní integritu nijak zásadně ovlivnit. Se zřetelem k tomu, že jde v posuzované věci o konkursní řízení, nemůže být jeho význam pro žalobce natolik zásadní, jako je např. řízení ve věci trestní, osobního stavu, sociálního zabezpečení či věci týkající se zdraví a života. Lze sice tolerovat kratší a ojedinělé období nečinnosti ze strany soudu, avšak pouze tehdy, není-li celková délka řízení nepřiměřená. Potvrdil také závěr soudu prvního stupně, který ohledně příslušenství žalobu zamítl s ohledem na to, že nárok na odškodnění byl žalobci přiznán teprve soudem, a žalovaná se proto nemohla s jeho plněním dostat do prodlení. Celkově však odvolací soud považoval částku 30.000,- Kč za adekvátní zadostiučinění.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Domnívá se, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítá, že odvolací soud, ani soud prvního stupně, nerozhodly o celém žalobním nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť nevzaly v úvahu, že žalobce požadoval odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nejen průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 67/98, ale rovněž průtahy v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 24 Ro 1285/98. Oba soudy rovněž porušily judikaturu Nejvyššího soudu, jež se týká kritérií rozhodných pro posouzení přiměřené lhůty k projednání věci, dále prokazování existence imateriální újmy vzniklé v důsledku průtahů v řízení a konečně ve věci otázky průtahů vedlejšího řízení, pro které je základní řízení přerušeno. Rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, kterým potvrdil názor soudu prvního stupně, že přiměřeným odškodněním žalobci vzniklé újmy je částka 30.000,- Kč, když soud prvního stupně vyšel z částky 15.000,- Kč za rok, ve kterém trvají průtahy řízení, naopak judikaturou zastávaný názor je 17.500,- Kč za každý rok řízení. Oba soudy podle žalobce rovněž vadně aplikovaly kritéria pro stanovení újmy, obsažená „v zákoně 160/2006 Sb.“, především nepřípustně snížily základ o 40 % za kritérium délky řízení a 44 % za kritérium významu věci pro žalobce, když u obou kritérií je možné snížení základu pouze o 20 %. Konečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu je i nepřiznání úroků z prodlení, když oba soudy přiznaly žalobci pouze částku 30.000,- Kč, ovšem bez úroků. Žalobce uzavírá, že odvolací soud i soud prvního stupně porušily jeho právo na spravedlivý proces, tj. postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a tedy protiústavně. Dovolatel navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku přiměřenosti délky konkursního řízení a nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení jinak, než jak ji posuzuje ve své judikatuře Nejvyšší soud.

Dovolání je důvodné.

V souladu s § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V popisu rozhodných skutečností v své žalobě dovolatel uvádí, že podal dne 28. 4. 1998 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na zaplacení částky 245.664,- Kč se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 134.610,60 Kč od 30. 4. 1995 do zaplacení (zřejmě proti společnosti KVS, s. r. o. – pozn. Nejvyššího soudu). Dne 15. 6. 1998 byl na majetek úpadce KVS, s. r. o., prohlášen stejným soudem konkurs, ve kterém žalobce svou pohledávku přihlásil. „Od podání žaloby, prohlášení konkursu uplynulo 8 roků. Žalobce má za to, že i v této věci nastaly značné průtahy, ...“ K prokázání uvedených tvrzení označil žalobu podanou dne 28. 4. 1998, spis konkursního soudu a přihlášku pohledávky do konkursu.

Z uvedeného je zřejmé, že se žalobce domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že o jeho nároku na zaplacení částky 245.664,- Kč s příslušenstvím proti společnosti KVS, s. r. o., jež uplatnil v nalézacím řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou ze dne 28. 4. 1998, nebylo dosud rozhodnuto. Pokud soudy posuzovaly nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou konkursního, nikoli nalézacího, řízení, zatížily řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když rozhodly o jiném nároku, než jaký byl předmětem tohoto řízení. Pokud snad soudy měly pochybnost o tom, ve vztahu ke kterému řízení se žalobce náhrady nemajetkové újmy domáhá, měly případnou neurčitost žaloby odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

V rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 Všechna zde uvedená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz., Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (srov. též část III., bod. 3. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/).

V posuzované věci je, ve vztahu k výše uvedenému, nezbytné se zabývat celkovou délkou nalézacího řízení, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem a její přiměřeností, jakož i přiměřeností délky konkursního řízení, pro které by nalézací řízení mělo být přerušeno. V tomto směru je však abstraktní úvaha odvolacího soudu o tom, že dvanáct let trvající konkursní řízení představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedostatečná. Závěr, že celková délka řízení není přiměřená, není totiž možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností (viz § 31a odst. 3 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). V případě konkursního řízení je třeba přihlédnout k jeho specifické povaze (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010).

Protože rozsudek odvolacího soudu uvedeným zásadám neodpovídá, je v něm provedené posouzení nároku žalobce neúplné a tudíž nesprávné.

Pokud odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na úroky z prodlení (příslušenství) z nároku na náhradu nemajetkové újmy dosud nevznikl, je tento závěr nesprávný. Nejvyšší soud v bodě VII. Stanoviska konstatoval, že poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona.

Nejvyšší soud i na tomto místě považuje za potřebné zopakovat, že úroky z prodlení náleží poškozenému až od uplynutí doby, kterou má ústřední orgán uvedený v § 6 zákona k vyplacení náhrady, tedy 6 měsíců od uplatnění nároku u tohoto orgánu (§ 15 zákona). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že ze znění § 517 odst. 1 věty první občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a § 15 odst. 1 OdpŠk vyplývá, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 489 obč. zák.) v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Tento právní závěr byl potvrzen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že názor žalobce v tom směru, že měly soudy vycházet při výpočtu základní částky odškodnění z částky 17.500,- Kč, namísto částky 15.000,- Kč za první dva a každý další rok trvání řízení, nemá v judikatuře Nejvyššího soudu oporu, když částka 15.000,- Kč je částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. část VI. Stanoviska), což není žalobcův případ. Stejně tak je nesprávná úvaha žalobce, že ve vztahu k jednotlivým kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk nelze snížit základní částku o více než 20 % (viz část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).

Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalobcova nároku odvolacím soudem nesprávné a zároveň řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Poněvadž se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby si vyjasnil, co je předmětem tohoto řízení a při novém rozhodování o nároku žalobce vyšel nejen ze Stanoviska, ale i zásad vyjádřených Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. října 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu