30 Cdo 395/2005Usnesení NS ze dne 31.08.2005

30 Cdo 395/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. T., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 126/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2004, č. j. 35 Co 93/2004, 35 Co 94/2004 - 297, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2004, č. j. 35 Co 93/2004, 35 Co 94/2004 - 302, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „nebyla uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím ze dne 19. 3. 1997, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí - domu čp. 1304, pozemek par. č. 2927 a pozemek parc. č. 2926, zapsaných na LV č. 1408 u Katastrálního úřadu P. pro kat. území V., že nebyla uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím ze dne 19. 3. 1997 o prodeji nemovitostí - domu čp. 131 a pozemku parc. č. 251, zapsaných na LV č. 95 u Katastrálního úřadu P. pro kat. území V., a dále, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí“. Žalobu odůvodnil tím, že kupní smlouvy ze dne 19. 3. 1997 o převodu uvedených nemovitostí podepsala za žalobce R. Č., která se vydávala za jeho jednatelku, ačkoliv jí však již od července 1996 nebyla. V průběhu řízení pak svá skutková tvrzení doplnil tak, že žalovaný při uzavírání předmětných kupních smluv nejednal v důvěře v zápis

v obchodním rejstříku.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 18 C 126/97 - 255, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 11. 2003, č. j. 18 C 126/97 - 282, a opravného usnesení ze dne 7. 8. 2003, č. j. 18 C 126/97 - 270, žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 14. 12. 1998, č. j. 18 C 126/97 - 36, jímž žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl k odvolání žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000, č. j. 55 Co 647/99 - 71, ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že nebyly uzavřeny kupní smlouvy, potvrzen a ve výroku na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále ve výroku o nákladech řízení a

o soudním poplatku zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně

k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení, že nebyly uzavřeny předmětné kupní smlouvy, naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. a že v další části byl rozsudek obvodního soudu ohledně jeho závěru, že žalovaný při uzavírání kupních smluv jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vydán na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a proto mu uložil, aby dokazování doplnil dalšími důkazy, tak jak žalobce navrhl, přičemž

za klíčový považoval důkaz výslechem svědkyně R. Č., která kupní smlouvy za žalobce uzavřela.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování výslechy svědků a listinnými důkazy vyšel ze zjištění, že dne 19. 3. 1997 uzavřel žalovaný jako kupující se žalobcem jako prodávajícím, jehož jménem jednala R. Č. (jejíž výslech nemohl být proveden z důvodu neznámého pobytu), dvě kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí za kupní ceny ve výši 5,600.000,- Kč a 8,000.000,- Kč a že žalovaný je

na základě nich zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Podle výpisu

z obchodního rejstříku byla R. Č. jednatelkou společnosti žalobce od 14. 3. 1994 do 20. 11. 1997 s právem jednat navenek samostatně jeho jménem, přičemž podepisování se dělo tak, že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojí jednatelka svůj podpis. Dále vzal soud z výpovědi svědkyně JUDr. F., notářky, která při uzavření kupních smluv jednala se žalovaným, s R. Č. asM. Š., zástupcem firmy N., jenž obdržela část peněz z kupní ceny, a

z výpovědi tohoto svědka a dále z výpovědi svědka S. za prokázané, že žalovaný se s R. Č. neznali, a nebyla tak potvrzena domněnka svědků, společníků žalobce R. a M., že žalovaný a R. Č. byli domluveni. Při právním posouzení věci vycházel obvodní soud z ust. § 27 odst. 2 obch. zák., podle kterého skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne,

ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.

Z tzv. negativního principu publicity vyplývá, že nejsou-li určité skutečnosti zapsány

v obchodním rejstříku, ač tam zapsány měly být, je pro právní postavení třetích osob rozhodující stav vyplývající z obchodního rejstříku, jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti. To má za následek, že důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se tohoto nedostatku dovolává, tj. v daném případě žalobce. Ten však neprokázal své tvrzení, že k datu uzavření kupních smluv již R. Č. nebyla jednatelkou společnosti s oprávněním jednat za žalobce z toho důvodu, že na zasedání valné hromady konané dne 9. 7. 1996 byla ze své funkce odvolána. I když ve smyslu ust. § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák. jednatele společnosti odvolává valná hromada, předložil žalobce jen fotokopii rozhodnutí valné hromady ze dne 9. 7. 1996, avšak námitky žalovaného, jímž tuto listinu zpochybnil, žalobce neobjasnil; prohlášení R. Č. z 6. 1. 1998, v němž přiznává svoje podvodné jednání, a vystavuje se tak trestnímu stíhání, je bez jejího osobního vysvětlení nevěrohodné. Žalobcem pak nebylo prokázáno ani jeho tvrzení, že žalovaný při uzavírání předmětných kupních smluv nejednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, tj. že musel vědět, že jednatelka společnosti již svoji funkci nebyla oprávněna vykonávat. Dále soud přihlédl

i ke skutečnosti, že jednání o prodeji, úhradě kupní ceny a jejím složení byla vedena

u notářky JUDr. F.é, která oprávněnost R. Č. jednat jménem žalobce musela prověřit. Ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem není opodstatněná. Provedení důkazu výslechem svědkyně Mgr. Z. V., pracovnice katastrálního úřadu, která prováděla zápis změny vlastnického práva k nemovitostem, výslechem svědka Š., jenž měl zprostředkovat kontakt s R. Č., a důkaz obsahem spisu katastrálního úřadu považoval soud

za nadbytečné.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, č. j. 35 Co 93/2004, 35 Co 94/2004 - 297, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2004, č. j. 35 Co 93/2004, 35 Co 94/2004 - 302, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dále poukázal na ust. § 133 odst. 1 obch. zák., podle kterého omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné. Skutečnost, že bývalý jednatel je i po zániku funkce uveden v obchodním rejstříku, nemá na fakt, že statutárním orgánem společnosti již není, žádný vliv, protože po vzniku společnosti mají právní skutečnosti vyvolávající vznik, změnu nebo zánik jednatelské funkce konstitutivní charakter, zápis do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní účinky, což ale nepopírá princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku ve smyslu ust.

§ 27 odst. 2 obch. zák. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 662/01). K odvolacím námitkám žalobce městský soud dále uvedl, že výslech svědka R. dožádaným soudem v Itálii byl obvodním soudem proveden

v souladu s ust. § 39 o. s. ř. a § 55 zák. č. 97/1963 Sb. a jeho doplňující výslech není nezbytný, protože uzavírání kupních smluv se nezúčastnil a „pohybuje se pouze

v oblasti domněnek a dohadů, popř. skutečností, které od někoho slyšel“. Vzhledem

k tomu, že žalobce své tvrzení o nedostatku dobré víry žalovaného v zápis

do obchodního rejstříku při uzavírání kupních smluv neprokázal, považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za správný s tím, že provádění dalšího dokazování obsahem spisu Katastrálního úřadu P. a výslechem jeho zaměstnankyně je nadbytečné, protože pro posouzení věci je rozhodný okamžik uzavření kupních smluv, na což otázka postupu katastrálního úřadu při provádění zápisů do katastru nemovitostí nemůže mít žádný vliv.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů se dopustily vážného porušení procesních předpisů, když ve věci rozhodly, aniž byl proveden výslech svědkyně R. Č., jejíž svědectví je klíčové, a má zásadní význam pro posouzení dobré víry na straně žalovaného, a pochybily i tím, že nehodnotily jako důkaz písemné vyjádření jmenované ověřené dne 6. 1. 1998, v němž sama potvrzuje skutečnost, že v době uzavírání kupních smluv již nebyla jednatelkou žalobce a neměla tedy oprávnění za společnost jednat. Zohledněn podle jeho názoru nebyl ani „zjevný úmysl R. Č. žalobce ve spolupráci se žalovaným a společností N., a. s., poškodit“, tj. převést kupní cenu na účty jiného subjektu, než prodávajícího. Z toho žalobce dovozuje, že v době prodeje nemovitostí žalovaný musel vědět, „co tato transakce bude znamenat“, a nemohl být proto v dobré víře a nemovitosti po právu nabýt. Důkazy o tom, kdo a jak kupní ceny inkasoval, však provedeny nebyly, jisté však je, že žalobce kupní ceny neobdržel a nevydal ani žádný pokyn k prodeji nemovitostí; o tom, že byly prodány se dozvěděl pouze náhodně. Soudy obou stupňů se podle dovolatele náležitě nezabývaly ani osobními či jinými vazbami mezi žalovaným, R. Č. a společností N., a. s., a dokazování v tomto směru provedly jen povrchně. Odvolací soud pak nesprávně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tato společnost obdržela část kupní ceny jako dluh, který měla vůči žalobci; ten však

s touto společností neměl žádný obchodní vztah a nebyl tudíž důvod, aby zástupce této společnosti byl přítomen při prodeji nemovitostí a aby převzal část kupní ceny. Navíc je žalobce přesvědčen o tom, že N., a. s., „stála v pozadí celé transakce“, tak jak tomu nasvědčují šetření vedená v souvislosti s touto společností. Dále dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly důkaz obsahem spisu katastrálního úřadu, včetně desek spisů, a výslechem jeho pracovnice Z. V., a v této souvislosti poukazuje na to, že vlastnické právo žalovaného k nemovitostem bylo do katastru nemovitostí vloženo týden po té, co žalobce vzal zpět návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Provedení všech těchto navržených důkazů pokládá žalobce za nezbytné a směřující k prokázání absence dobré vůle žalovaného při uzavírání kupních smluv. Protože v řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak je uvedeno výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení podle ust. § 238 a § 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen

z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) nebo ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal své tvrzení, že žalovaný nebyl při uzavírání obou kupních smluv v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku a soudům obou stupňů vytýká, že se náležitě nezabývaly osobními či jinými vazbami mezi žalovaným, R. Č. a společností N. a. s., že dokazování v tomto směru provedly jen povrchně a dovozuje opačný skutkový závěr, a soudům obou stupňů vytýká, že pominuly provedené důkazy, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stav věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází

ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že v řízení nebyl proveden výslech svědkyň R. Č. a Z. V., důkaz obsahem spisu katastrálního úřadu a další důkazy ke zjištění, který subjekt „inkasoval“ kupní ceny, nemohl se dovolací soud touto námitkou zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalobce neprokázal, že žalovaný při uzavírání předmětných kupních smluv nejednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, v němž k datu uzavření těchto smluv byla jako jednatelka společnosti žalobce zapsána R. Č., která jednala jménem žalobce, je jeho závěr o tom, že žaloba na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem není opodstatněná, správný a v souladu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)

o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu