30 Cdo 3742/2013Usnesení NS ze dne 12.02.2014

30 Cdo 3742/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci péče o nesvéprávného M. V., zastoupeného opatrovnicí J. V., dále zastoupeného JUDr. Marcelou Kolibovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Třeboradická 755/9, o uvolnění finančních prostředků z účtu opatrovance, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 P 50/87, o dovolání opatrovnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013, č.j. 24 Co 309/2013-276, takto:

I. Dovolání opatrovnice se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 12. dubna 2013, č.j. 23 P 50/87-253, výrokem I. vyhověl návrhu opatrovnice o uvolnění finančních prostředků z účtu č. 246505607/0300 v částce 29.177,- Kč, a ve zbytku návrh zamítl. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení kolizní opatrovnice.

Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 193 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Na návrh opatrovnice uvolnil pouze odůvodněné výdaje poskytnuté opatrovnicí pro účely opatrovance, jako např. uhrazení rehabilitačního pobytu, dvou rekondičních pobytů, cestovné a předpokládaný rekondiční pobyt ve Š. Rozhodnutí soudu vyšlo z předsvědčení, že výdaje opatrovance by měly korespondovat na straně jedné se zůstatkem na jeho bankovním účtu (který již není navyšován) a na druhé straně s příjmy opatrovance, které dosahují necelých 10.000,- Kč.

K odvolání opatrovnice Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2013, č.j. 24 Co 309/2013-276, výrokem I. rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavé části změnil tak, že se opatrovnici z účtu č. 246505607/0300 uvolňuje ve prospěch opatrovance dalších 35.823,- Kč; jinak rozhodnutí ve výroku I. potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že byť úspory na stavebním spoření opatrovance vznikly především přičiněním opatrovnice, účet se stal výlučným majetkem opatrovance, s nímž opatrovnice může disponovat jen pod dohledem soudu. Běžný příjem opatrovance zásadně není takový, aby mu umožňoval pravidelná nadstandardní vydání mimo zajišťování základních potřeb. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při uvolňování finančních prostředků z účtu je třeba postupovat uvážlivě. Dospěl k závěru, že vzhledem k výši úspor, věku a stavu opatrovance a věku opatrovnice, je možné do budoucna uvažovat o uvolnění 20.000,- Kč ročně na akce typu výlety, rekondiční pobyty, volnočasové a terapeutické aktivity apod. s tím, že vznikne i dostatečná finanční rezerva na jiná vydání mimořádného charakteru. Proto za rok 2012 a 2013 přiznal opatrovnici čerpání 40.000,- Kč z účtu opatrovance a na vybavení bydlení, na ošacení a další vydání dlouhodobější investiční povahy považoval za přiměřené poskytnout opatrovnici dalších 25.000,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala opatrovnice dne 14. října 2013 včasné dovolání. Dovolání podává do všech výroků z důvodů, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovala a nebyla v rámci dovolacího řízení dosud řešena otázka uvolnění finančních prostředků opatrovnici v případech, kdy sám opatrovanec dokáže posoudit, že uvolnění dalších prostředků je v souladu s jeho potřebami a zájmy. Domnívá se, že nerespektování přání jejího syna je přímo v rozporu se Základní listinou práv a svobod a že soud by měl alespoň jednou v tomto ohledu syna vyslechnout.

Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. též k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zjištěno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání v označené věci fakticky nenastoluje žádnou z uvedených čtyř alternativ, které jsou výlučně způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Odvolací soud sám se věcí zabýval velmi pečlivě, přičemž přihlížel též k judikatuře dovolacího soudu. Výtky dovolatelky směřují převážně proti neprovedení jí navržených důkazů, včetně výslechů jejího syna. Tyto výtky však nejsou způsobilé k závěru o přípustnosti dovolání v této věci podle ustanovení § 237 o.s.ř., protože podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nelze současně přehlédnout ani to, že dovolání směřuje i proti vyhovující části napadeného rozhodnutí, kdy dovolatelka k tomuto mimořádnému opravnému prostředku nebyla legitimována.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. února 2014

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu