30 Cdo 3720/2019Usnesení NS ze dne 09.09.2020

30 Cdo 3720/2019-287

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně V. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Petrem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 809 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 16/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 51 Co 120, 121/2019-256, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 809 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, kterého se měly dopustit orgány státu v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 132/2009. Žalobkyně byla v tomto řízení stíhána mimo jiné pro trestný čin pojistného podvodu, jehož se měla dopustit tím, že oznámila pojišťovně odcizení dílů vozidla XY, RZ XY, přestože odcizeny nebyly. Nesprávný úřední postup dle žalobkyně spočíval v tom, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který v rámci trestního řízení realizoval správu zajištěného vozidla, neučinil kroky potřebné k jeho ochraně před povodní, která ve dnech 6. a 7. 8. 2010 zasáhla skladové prostory, v nichž bylo vozidlo umístěno, a způsobila jeho nepojízdnost.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 27 C 16/2016-216, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 551 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 258 400 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 65 040 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV).

Usnesením ze dne 22. 2. 2019, č. j. 27 C 16/2016-242, uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 2 156 Kč.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé co do částky 213 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu co do částky 338 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 75 840 Kč (výrok II) a ve výroku IV o nákladech státu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2019, č. j. 27 C 16/2016-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž tento změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 338 000 Kč s příslušenstvím zamítl, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda je právní hodnocení jednání žalované, že nesprávný úřední postup státu spočívá také v tom, že orgány státu předmětné vozidlo nevrátily žalobkyni, ani nerozhodly o prodeji zajištěného majetku se souhlasem nebo i bez souhlasu žalobkyně, provedené žalobkyní v jejím vyjádření ze dne 23. 5. 2019 k odvolání žalované možno posoudit jako nové tvrzení uplatněné v rozporu s § 205a o. s. ř., přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

V rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř.

Odvolací soud rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nezabezpečení jejího vozidla před povodní, přičemž dospěl k závěru, že obvyklá cena vozidla ke dni 3. 10. 2013, pokud by nebylo poškozeno povodní, by byla 288 000 Kč a obvyklá cena vozidla poškozeného povodní činila ke dni 13. 1. 2014 75 000 Kč. Rozdíl těchto dvou částek, tedy částka 213 000 Kč, pak představoval škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nezabezpečení vozidla před povodní. Škoda, spočívající v poklesu hodnoty předmětného vozidla v důsledku plynutí času naopak dle odvolacího soudu není v příčinné souvislosti s nezabezpečením vozidla před povodní, neboť k takovému snížení hodnoty vozidla došlo bez ohledu na to, zda bylo vozidlo zatopeno či nikoliv. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svým vyjádřením ze dne 23. 5. 2019, v němž uvedla, že nesprávný úřední postup státu spočívá také v tom, že orgány státu předmětné vozidlo nevrátily žalobkyni, ani nerozhodly o prodeji zajištěného majetku se souhlasem nebo i bez souhlasu žalobkyně, nepopírá správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nevyjadřuje se k důkazům označeným druhou stranou sporu, ani nevyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, ve smyslu výše uvedeného rozsudku dovolacího soudu, nýbrž uplatnila nové tvrzení v rozporu s § 205a o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 9. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu