30 Cdo 3719/2014Usnesení NS ze dne 11.02.2015

30 Cdo 3719/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Mgr. O. M., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 100/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014, č.j. 68 Co 101/2014-55, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se podanou žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“) náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním a měla spočívat v nákladech na právní zastoupení ve výši 1.243.670,- Kč, v nákladech vynaložených na zpracování znaleckého posudku ve výši 119.000,- Kč a v ušlém zisku za období od 28. února 2003 do 23. srpna 2011, kdy mu byly zajištěny účty v bance v částkách 6.050,- EUR, 1.450.363,80 Kč a 5.960,80 USD. Trestní stíhání žalobce bylo podle § 223 odst. 1 zákona 141/1961, trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) v návaznosti na § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno z důvodů promlčení, když skutek původně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu byl překvalifikován na trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, jehož trestní stíhání však již bylo promlčeno.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 22 C 100/2012-31, výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením, nikoli však proto, že by se žalobce nedopustil trestného činu, ale proto, že trestní stíhání se stalo nepřípustným v důsledku marného uplynutí promlčecí doby. Vzal v úvahu ustanovení § 12 OdpŠk a dospěl k závěru, že trestní stíhání žalobce sice neskončilo pravomocným odsouzením, takže na usnesení o zahájení trestního stíhání je možno formálně hledět jako na nezákonné rozhodnutí, které bylo zrušeno, na druhé straně nárok na náhradu škody z tohoto titulu je možno přiznat pouze za situace, kdy proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro jednání, které se následně ukázalo být jednáním dovoleným. Není však pochyb o tom, že žalobce se jednání naplňujícího znaky trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dopustil, a proto na něj nelze hledět jako na osobu, která se nedopustila žádného trestného činu a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči ní bylo zahájeno trestní stíhání. Poukázal při tom zejména na závěry, k nimž ve skutkově totožné věci dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. září 2012, sp.zn. 28 Cdo 605/2012. Poznamenal také, že byl-li žalobce, o kterém městský soud napsal, že se trestného činu dopustil, přesvědčen o své nevině, nic mu nebránilo domoci se pokračování v trestním řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č.j. 68 Co 101/2014-55, výrokem I. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dodal, že v posuzovaném případě je na místě postupovat podle ustanovení § 12 OdpŠk per analogiam, neboť trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pouze pro promlčení, takže nelze učinit závěr, že by toliko v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo možno usnesení o zahájení trestního stíhání posoudit jako nezákonné, když žalobce se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil. V ustanovení § 8 OdpŠk se výslovně zakotvuje, že jedním z atributů odpovědnosti za škodu je právě existence nezákonného rozhodnutí. Ta v projednávané věci absentuje, a pokud žalobce tvrdí opak, měl možnost zvrátit průběh trestního řízení, trvat na jeho pokračování a prokázat existenci nezákonného rozhodnutí.

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním ze dne 4. srpna 2014. Důvodem podle žalobce je, že napadený rozsudek závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na otázkách, které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak.

Odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podle dovolatele odvolací soud rozhodl, pokud dospěl k závěru, že zastavení trestního stíhání pro promlčení nezakládá odpovědnost státu za škodu (v dovolání jde o otázku první).

Jinak by měly být posouzeny otázky, zda nesprávná kvalifikace skutku uvedená v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. i v obžalobě, zakládá odpovědnost státu za škodu. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1202/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 1184/2009. Stejně by pak měla být jinak posouzena otázka, zda OdpŠk jako podmínku vzniku odpovědnosti státu vyžaduje, aby obviněný trval na projednání věci podle § 11 odst. 4, popř. § 172 odst. 4 tr. ř., pokud bylo trestní stíhání zastaveno z jiných důvodů, než pro které soud vydává zprošťující rozsudek. Konečně pak by jinak než např. v rozsudku ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, resp. též v rozsudku ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013, měla být posouzena otázka, zda lze výkladem ustanovení § 12 OdpŠk rozšířit podmínky vyloučení odpovědnosti státu za škodu. V této souvislosti argumentuje dovolatel zejména tím, že pokud zákonodárce v citovaném ustanovení explicitně neuvádí mezi důvody pro odepření náhrady škody též zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., nejedná se o opomenutí zákonodárce, ale o jeho úmysl umožnění domoci se náhrady škody i těm, proti nimž bylo trestní řízení zastaveno právě z tohoto důvodu, plně respektujíce presumpci neviny.

Žalobce se domnívá, že má právo na náhradu škody a proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvozuje od toho, že jde o otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Konstatuje, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., avšak dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Jak bylo uvedeno shora, žalobce se domnívá, že odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud rozhodl, pokud dospěl k závěru, že zastavení trestního stíhání pro promlčení nezakládá odpovědnost státu za škodu. V tomto směru však existuje jednoznačně ustálená judikatura dovolacího soudu. Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení vychází v prvé řadě ze smyslu a systematiky OdpŠk. Tento právní předpis přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný [§ 172 odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, je náhrada škody vyloučena § 12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014).

Pokud jde o otázku vlivu změny právní kvalifikace trestného činu, v rozhodnutích, která dovolatel cituje, se dovolací soud zabýval otázkou vlivu změny právní kvalifikace skutku na vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením. Dospěl k závěru, že změna právní kvalifikace skutku nemění nic na totožnosti spáchaného skutku. Případný nárok na náhradu škody je potřeba odvozovat od skutku, pro který byl dovolatel trestně stíhán. Z hlediska posouzení uplatněného nároku je tedy nerozhodné, že stíhaný skutek byl původně kvalifikován jako určitý trestný čin a následně překvalifikován na jiný trestný čin. Jinak by měla být posouzena i otázka, zda OdpŠk jako podmínku vzniku odpovědnosti státu za škodu vyžaduje, aby obviněný trval na projednání věci podle § 11 odst. 4, popř. § 172 odst. 4 tr. ř. Je tedy zřejmé, že základem těchto závěrů je opět skutečnost, že podstatné je to, že jednání žalobce bylo trestným činem. Nemá tedy dovolací soud důvod ani v posuzované věci měnit tuto svou rozhodovací praxi.

Čtvrtou otázku dovolatel klade tak, že pokud bylo trestní stíhání zastaveno z jiných důvodů, než pro které soud vydává zprošťující rozsudek, podle názoru odvolacího (i dovolacího) soudu OdpŠk jako podmínku vzniku odpovědnosti státu vyžaduje, aby obviněný trval na projednání věci. Jeho formulace je však nesprávná, protože v posuzované věci soud v usnesení o zastavení trestního stíhání konstatoval, že žalobce se trestného činu dopustil. Případný zprošťující rozsudek (nikoli sama skutečnost, že obžalovaný by trval na pokračování v trestním řízení) by pak byl pouze důkazem o opaku.

Ani poslední dovolatelova otázka nepostihuje podstatu právních závěrů odvolacího (i dovolacího) soudu, když zde argumentuje presumpcí své neviny za situace, kdy sice nebyl pravomocně odsouzen, ale trestní soud konstatoval, že se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil. Uplatní se tedy opět právní názor vyložený již ve vztahu k první právní otázce dovolatelem formulované.

Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobce nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2015

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu