30 Cdo 3440/2018Usnesení NS ze dne 30.03.2020

30 Cdo 3440/2018-66

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 175/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 28 Co 26/2017-15, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhá peněžitého zadostiučinění v celkové výši 520 000 Kč s příslušenstvím coby náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout průběhem a výsledkem dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 818/2014.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 29 C 175/2016-7, odmítl žalobu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba neodmítá v části, v níž je požadováno zadostiučinění za nepřiměřenou délku uvedeného dovolacího řízení ve výši 100 000 Kč, jinak jej potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Důvod dovolání je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Dovolatel na straně 2 svého dovolání formuluje otázku, jejíž přípustnost vymezuje argumentem, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, a sice zda „jsou projednatelné nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích“ (přičemž dále rekapituluje, v čem jednotlivé dílčí nároky uplatněné žalobou spočívají). Uvedenou formulací však dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou konkrétní otázku procesního práva, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, nýbrž toliko polemizuje se správností závěru, že jeho žaloba trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a jako taková byla v příslušném rozsahu odmítnuta. Jinak řečeno dovolatel se položením takové otázky toliko dotazuje, zda je napadené usnesení odvolacího soudu věcně správné, což řádným vymezením dovolacího důvodu být nemůže.

Na žádném jiném místě svého podání žalobce nevymezuje dostatečně určitým způsobem důvod dovolání tak, jak požaduje § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatel považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Naopak pro nesrozumitelnost formulovaných námitek nelze posoudit, proti kterému konkrétnímu právnímu posouzení učiněnému odvolacím soudem dovolatel brojí.

Pro napadené usnesení odvolacího soudu je přitom určující, že odvolací soud shledal (vyjma nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku odkazovaného řízení, u níž se vznik újmy presumuje) vadu žaloby v tom, že dovolatel skutkově nevylíčil vznik své újmy a netvrdil, jak k ní zásahem orgánu veřejné moci došlo, nepopsal ji a nevysvětlil, s jakou skutečností se pojí, „neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení“. Takto jasně vyjádřené právní posouzení, které soudy nižších stupňů vedlo k odmítnutí žaloby v uvedeném rozsahu, dovolatel ve svém dovolání nenapadá, neboť jeho podání má ráz obecně pamfletický a s konkréty dané věci se míjí.

Dovolací soud tak uzavírá, že dovolatel nevymezil dostatečně určitým způsobem důvod dovolání, přičemž pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat

a dovolání je nutno podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítnout. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, přitom může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.).

Takový postup je ústavně konformní, neboť Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“

Bez ohledu na doposud uvedené se z obsahu spisu podává, že advokát, jemuž dovolatel udělil plnou moc, neodstranil nedostatek povinného zastoupení dovolatele, neboť neučinil obsahově vlastní podání, nýbrž připojil svůj podpis k dovolání již dříve učiněnému nezastoupeným dovolatelem (podání dovolatele ze dne 7. 7. 2017 a zástupce dovolatele ze dne 7. 2. 2018 jsou vyjma uvozujícího odstavce zcela totožná). Uvedené je v rozporu s § 241a odst. 5 o. s. ř., neboť se jedná o situaci zcela obdobnou tomu, kdy se advokát s podáním nezastoupeného dovolatele „ztotožní“, což podle ustálené judikatury dovolacího soudu nutně vede k odmítnutí dovolání pro vady, neboť advokát je povinen již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 818/2014).

Vady řízení namítané dovolatelem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Pokud dovolatel tvrdí, že namítané vady zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, lze dodat následující. Podle platné právní úpravy nejsou vady řízení přípustným dovolacím důvodem na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2012 [srov. § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Aby se určitou procesní vadou mohl/měl

za povinnost dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z § 242 odst. 3 o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod, jakožto otázka procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo (srov. § 237 o. s. ř.). Samotná skutečnost, zda taková vada byla v dovolání namítána či nikoliv, z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. podstatná není; dovolací soud se touto otázkou bude - ať už k námitce dovolatele, anebo z moci úřední - zabývat, bude-li dovolání (jinak) shledáno přípustným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 623/18).

Napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé v plném rozsahu skončeno již předtím. Nejvyšší soud proto o nákladech dovolacího řízení nerozhodoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 30. 3. 2020

Mgr. Hynek Zoubek

pověřený člen senátu