30 Cdo 3177/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

30 Cdo 3177/2020-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 316/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 53 Co 86/2020-120, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2019, č. j. 31 C 316/2015-88, se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 53 Co 86/2020-120, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 31 C 316/2015-88, připustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání proti výroku I napadeného rozsudku odmítl (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil, ve výroku III jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 600 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2013 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

Ve vztahu k námitce posouzení délky kompenzačního řízení odvolacím soudem jako přiměřené s odkazem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Žirovnický proti České republice se odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud obecně uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Tvrdí-li dovolatel, že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu.

Ve vztahu k dalším dovolatelem vymezeným otázkám (zvýšený význam řízení pro žalobce z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, postup orgánu veřejné moci, nepřiměřená délky kompenzačního řízení) dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu