30 Cdo 3058/2019Usnesení NS ze dne 21.07.2020

30 Cdo 3058/2019-204

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 315/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 11 Co 270/2018- 178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23 C 315/2013-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 39 367,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 30. 11. 2013 do zaplacení (výrok I), konstatoval, že usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Teplice ze dne 4. 2. 2011, č. j. KRPU-3331-24/TČ-2011-040971, kterým bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání žalobce pro zločiny a přečin loupeže dle ustanovení § 173 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2, písm. c) trestního zákoníku, ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, je ve vztahu k žalobci nezákonným rozhodnutím (výrok II), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 106 118,65 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 39 367,35 Kč od 30. 5. 2013 do 29. 11. 2013 a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 106 118,65 Kč od 30. 5. 2013 do zaplacení (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 88 692,50 Kč k rukám Mgr. Petra Galii, zástupce žalobce (výrok IV).

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a v části výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15 000 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2013 do zaplacení a ve zbývající části výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 88 692,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Galii, dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se domáhal zaplacení celkové částky 145 486 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody ve výši 43 913 Kč odpovídající vynaloženým nákladům obhajoby v trestním řízení a 1 573 Kč odpovídající vynaloženým nákladům za právní zastoupení v následném přestupkovém řízení a dále jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, jež žalobci měla vzniknout v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání jeho osoby, skončeného usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 58 T 389/2011, o postoupení věci podle § 222 odst. 2 trestního řádu k projednání přestupkovému orgánu statutárního města Teplice.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 6 118,65 Kč, který představoval výrokem III zamítnutou část nároku na náhradu škody v původní výši 45 486 Kč. Dovolání tak není do částky 6 118,65 Kč přípustné, neboť v této části dotčeného výroku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.

Námitka nedostatečné výše zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k zohlednění kritérií pro odškodnění žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

Nejvyšší soud nadto opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění

Otázka podílu žalobce na vzniku okolností, které vedly k jeho trestnímu stíhání, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Právě podíl žalobce na vzniku okolností vedoucích k jeho trestnímu stíhání byl pro určení výše satisfakce zásadní, a proto není namístě provádět srovnání s jinými případy, jak se žalobce dovolává. Nejvyšší soud si dokonce dokáže představit, že by se v dané věci relutární satisfakce nedostalo žalobci vůbec.

Nejvyšší soud podotýká, že odkazy žalobce na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nejsou přiléhavé, neboť žalobcův nárok není Úmluvou nijak upraven. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 18. 10. 2016, č. j. 30 Cdo 4771/2015-69, k výkladu pojmu obvinění z trestného činu, obsaženého v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dochází tzv. autonomním způsobem a čl. 6 uvedené úmluvy, garantující právo na spravedlivý proces, se aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1984, ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnost č. 7819/77 a 7878/77, § 69 - 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny). Výklad provedený v nynějším rozhodnutí Nejvyšším soudem se však netýká aplikace procesních záruk na přestupková řízení, ale otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou vedením trestního řízení, které neskončilo odsouzením. Jde přitom o nárok, který nevyplývá z Úmluvy, ale výlučně z vnitrostátního práva, a proto na něj není výše zmíněná judikatura ESLP použitelná.

Dovolání je nepřípustné ve vztahu k výroku o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu