30 Cdo 281/2018Usnesení NS ze dne 06.09.2019

30 Cdo 281/2018-98

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. V., bytem v XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 255 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 282/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2017, č. j. 57 Co 25/2017-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné jako soudu prvního stupně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 22 C 282/2015-34, v jeho vyhovujícím výroku I v rozsahu, v němž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 27 125 Kč a změnil co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 131 275 Kč tak, že se žaloba zamítá (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně a odvolacího tak, že povinnost k jejich náhradě uložil žalované ve výši tam uvedené (výroky II a III). Zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 96 600 Kč nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

Zaplacení částky 255 000 Kč se žalobce domáhal jako peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006 mezi týmiž účastníky řízení, jehož předmětem řízení bylo peněžité zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nezákonným odsouzením a nezákonnou vazbou (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení trvalo od podání žaloby do právní moci rozsudku odvolacího soudu osm let, s dovolacím řízením pak více než devět let. Žalobce požadoval navýšení základní částky odškodnění ve výši 20 000 Kč za rok řízení (a polovinou této částky za každý z prvních dvou roků řízení) o 50 % z důvodu významu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť posuzované řízení bylo rovněž řízením o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalobce.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v rozsahu části výroku I, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 131 275 Kč změněn tak, že se žaloba v této části zamítá. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, a důvodnost v tom, že jde o nesprávné právní posouzení věci. Žalobce formuluje následující dovolací otázky či námitky:

1) zda je odvolací soud oprávněn revidovat závěry soudu prvního stupně o základní částce ročního zadostiučinění, pokud soud prvního stupně stanovil na základě svého uvážení základní zadostiučinění v mezích rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a podal ke svému uvážení adekvátní odůvodnění,

2) zda je odvolací soud oprávněn svými závěry nahradit závěry soudu prvního stupně pro snížení základní částky zadostiučinění v důsledku odlišného hodnocení kritéria složitosti řízení dle ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“,

3) zda je možno klást žalobci k tíži (v rámci posuzování kriteria složitosti řízení), že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly uplatněné nároky a z toho důvodu se řízení o části nároku vedlo před věcně nepříslušným okresním soudem jako soudem prvního stupně, pročež pokud by dostály zásadě, že soud zná právo, nemuselo by řízení projít třemi stupni soudní soustavy,

4) žalobce považuje za svévolný závěr odvolacího soudu, že se podílel na délce řízení tím, že se on (případně jeho zástupce) nedostavením se k jednáním soudu dne 3. 7. 2007, 21. 9. 2007 a 11. 12. 2007 zmařili tato jednání, dále tím, že žalobce doplňoval žalobní tvrzení až v průběhu řízení nejprve po více než dvou a půl letech řízení k výzvě soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2009 a zejména dále až po rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v této věci (rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4283/2011, kterým bylo vysloveno, že žaloba je neurčitá v souhrnně uplatněných nárocích z nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím o sdělení obvinění, nezákonným odsuzujícím rozsudkem a nezákonným rozhodnutím o vazbě, přičemž zároveň Nejvyšší soud vyslovil nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu jakožto soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu trestním stíháním v době od 3. 2. 1998 do 19. 7. 2004). Žalobce v závěru odvolacího soudu (o tom, že se žalobce podílel na délce řízení) spatřuje porušení ústavou zaručeného práva žalobce na spravedlivý proces, jež „bez dalšího zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.“

5) zda odškodnění poskytnuté za nepřiměřenou délku řízení o jednom nároku (z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání) lze odečíst od odškodnění náležející za nepřiměřenou délku řízení o jiném nároku (z titulu nezákonné vazby) za dobu, kdy o nich bylo vedeno společné řízení,

6) zda je správný závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení není řízením typově zvýšeného významu z hlediska hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a v projednávané věci tak není důvod ke zvýšení základní částky zadostiučinění, k čemuž dospěl odvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně, který z důvodu významu řízení pro poškozeného navýšil částku základního odškodnění o 10 %.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejprve je třeba uvést, že v rozsahu dovolací otázky ad 5) trpí dovolání vadou, neboť není vymezena žádná konkrétní právní otázka hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a která by tak byla otázkou dovolacího přezkumu dle § 237 o. s. ř. Otázkou ad 5) žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že ohledně části předmětu řízení (ohledně nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy z nepřiměřené délky posuzovaného řízení za období od 18. 10. 2006 do 22. 3. 2013) již bylo zadostiučinění pravomocně přiznáno ve výši 56 875 Kč v jiném odškodňovacím řízení vedeném před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 116 C 37/2015, což odvolací soud (podle žalobce nesprávně) zohlednil tak, že výsledné zadostiučinění o tuto částku ponížil, aby nedošlo k duplicitnímu odškodnění téhož období posuzovaného řízení. Přitom podle názoru žalobce mělo být žalobě i v této části vyhověno. Nicméně žalobce k tomuto žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, a která by v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. obsahovala vymezení předpokladů přípustnosti a dovolacího důvodu, neformuluje. Obsahem dovolání v této části není ani vymezení hlediska přípustnosti, tedy jakou právní otázku měl odvolací soud posoudit nesprávně, v čem se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně od kterých konkrétních rozhodnutí), že by Nejvyšší soud rozhodoval rozdílně (jakými rozhodnutími) nebo měl rozhodovat jinak ve vztahu k dosavadní praxi a konečně ani, že by šlo o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou. Dovolání zároveň v této části neobsahuje odvolací důvod, tj. uvedení toho, jaké právní posouzení dovolatel pokládá za nesprávné, a v čem spočívá jeho nesprávnost (k tomu, co se rozumí nesprávným posouzením věci, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014). Dovolání tak neobsahuje zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., přičemž nebylo o tyto náležitosti v průběhu trvání lhůty k dovolání doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Jelikož pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání v rozsahu otázky ad 5) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Ke zbývajícím dovolacím otázkám uvádí Nejvyšší soud následující. V obecné rovině k nim lze shrnout, že dovolacími otázkami míří žalobce jednak na správnost závěrů odvolacího soudu ohledně stanovení výše základní částky zadostiučinění za každý rok řízení (a polovinou této částky za každý z prvních dvou roků řízení) – viz dovolací otázka ad 1) – a dále na modifikaci (v tomto případě snížení) celkové základní částky zadostiučinění připadající na celou dobu řízení na základě zohlednění kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk – viz dovolací otázky ad 2), 3), 4) a 6).

Přitom Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Takto lze konstatovat v intencích citované judikatury k dovolací otázce ad 1), že odvolací soud je bezpochyby oprávněn přezkoumat správnost úvah soudu prvního stupně, na jejichž základě byla určena základní částka zadostiučinění (a revidovat je, nahradit svými závěry – ve smyslu této dovolací otázky). Uvedené plyne nejen ze shora citovaných rozhodnutí, ale i dále například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně, avšak přezkum těchto úvah úkolem soudu odvolacího. To ostatně plyne ze samotné podstaty odvolacího řízení, jehož smyslem je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích vytýčených odvoláním v rovině skutkové i právní na základě zákonem připuštěných odvolacích důvodů (viz § 212 a násl. o. s. ř.), přičemž zákon umožňuje odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání právě i tak, že napadené rozhodnutí změní (není-li věcně správné a nejsou podmínky pro jeho zrušení, viz § 220 odst. 1 o. s. ř.), jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo po doplnění nebo zopakování dokazovaní odvolacím soudem je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jelikož v poměrech projednávané věci spočívá stanovení výše přiměřeného zadostiučinění na zjištění a posouzení kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, spočívá přezkum odvolacího soudu právě v posouzení, zda byla uvedená kriteria ve skutkové rovině náležitě zjištěna, a zda úvahy soudu prvního stupně při jejich právním posouzení nevedou k zcela zjevně nepřiměřenému výslednému zadostiučinění.

Ke způsobu stanovení základní částky zadostiučinění se vyjádřil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, jakož i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž vysvětlil, že při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení (pro poměry České republiky přiměřené v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení), ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Přitom přiznání základní částky zadostiučinění v intervalu 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení a pak každý následující rok řízení se odvíjí od kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

Odvolací soud se neodchýlil od citované judikatury, pokud na základě vlastního právního posouzení dospěl k závěrům vysloveným v napadeném rozsudku odvolacího soudu (jimiž určil výši přiměřeného zadostiučinění v tomto případě za jeden rok řízení částkou 15 000 Kč a za každý z prvních dvou let řízení polovinou této částky); tyto závěry se nejeví nikterak nepřiměřené, excesivní a neodůvodněné (s tím, že v této věci nejde nijak o extrémní délku řízení, jež by opodstatňovala přiznání vyšší částky základního zadostiučinění). Stanovil-li odvolací soud základní částku zadostiučinění na základě své vlastní úvahy odlišné od soudu prvního stupně, přičemž jeho závěry nejsou svévolné či zjevně nepřiměřené, neodchýlil se od konstantní judikatury Nejvyššího soudu shora označené a dovolání není v této otázce ad 1) přípustné podle § 237 o. s. ř.

Stejné závěry lze vyslovit k dovolacím otázkám ad 2), 3), 4) a 6), kterými žalobce vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud (odlišně od soudu prvního stupně) hodnotil jednotlivá kritéria složitosti řízení, jednání poškozeného a postupu soudu v posuzovaném řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. b), c), d) a e) OdpŠk. I v tomto ohledu je ve smyslu shora řečeného odvolací soud povolán přezkoumávat úvahy soudu prvního stupně, jimiž hodnotí jednotlivá kritéria na základě skutkových okolností případu, přičemž relevantní jsou závěry odvolacího soudu, k nimž při tom dospěje, nejsou-li nepřiměřené či svévolné. Uvedené rovněž plyne ze shora citované judikatury, například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5872/2017, jíž se vyslovuje, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah (odvolacího) soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění.

Otázka ad 2), zda je odvolací soud oprávněn svými závěry nahradit závěry soudu prvního stupně pro snížení základní částky zadostiučinění v důsledku odlišného hodnocení kritéria složitosti řízení dle ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je v projednávané věci důvod ke snížení základní částky zadostiučinění o 15 % pro složitost věci, nejde o nikterak nepřiměřený závěr při vědomí, že řízení proběhlo před třemi stupni soudní soustavy, přičemž řízení bylo vedeno o čtyřech společně uplatněných dílčích nárocích (odškodnění nemajetkové újmy z nepřiměřené délky trestního řízení, z nezákonného trestního stíhání, nezákonné vazby a nezákonného odsouzení), které byly odlišeny a upřesněny teprve v průběhu řízení až v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4283/2011, vydaného v posuzovaném řízení.

Otázka ad 3), zda je možno klást žalobci k tíži (v rámci posuzování kritéria složitosti řízení), že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly uplatněné nároky a z toho důvodu se řízení o části nároku vedlo před věcně nepříslušným okresním soudem jako soudem prvního stupně, pročež pokud by dostály zásadě, že soud zná právo, nemuselo by řízení projít třemi stupni soudní soustavy, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky napadený rozsudek nespočívá. Odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění o 15 % z důvodu složitosti řízení, které probíhalo na více stupních soudní soustavy, v tom se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3/2017). Namítá-li žalobce, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy i vinou soudu (z důvodu nesprávné právní kvalifikace uplatněných nároků, na níž je navázána i věcná příslušnost soudů k jejich projednání a rozhodnutí), lze k tomu jen dodat, že korektně právně kvalifikovat lze jen nároky řádně skutkově a petitorně vymezené, ohraničené a oddělené od dalších společně uplatněných nároků, což je v první řadě procesní povinností žalobce [viz § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Jinými slovy řečeno, vyčítá-li žalobce nižším soudům, že řízení nemuselo projít třemi stupni soudní soustavy, pokud by nižší soudy v duchu zásady iura novit curia v průběhu posuzovaného řízení řádně uplatněný nárok kvalifikovaly a podle toho v řízení postupovaly (směrem k vyloučení dílčích nároků k samostatnému projednání a postoupení věcně příslušným soudům), pomíjí, že takto lze postupovat pouze u nároků jednoznačně skutkově vymezených a petitorně ohraničených – a to může učinit jen žalobce.

Námitka ad 4) přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jí vyjadřuje toliko nesouhlas žalobce s posouzením kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení [dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], a s výslednou procentuální modifikací základní částky. Tato dovolací námitka tak, jak je formulována, představuje pouhou skutkovou polemiku s důvody napadeného rozhodnutí, aniž by vůbec formulovala právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, a jež by v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. obsahovala vymezení předpokladů přípustnosti a dovolacího důvodu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Závěr odvolacího soudu o snížení základní částky zadostiučinění o dalších 15 % z důvodu jednání poškozeného v posuzovaném řízení není nikterak nepřiměřený či excesivní, když napadené rozhodnutí spočívá na skutkovém závěru, že žalobce nedostavením se k jednání soudu dne 3. 7. 2007, 21. 9. 2007 a 11. 12. 2007 zmařil projednání věci a zavdal důvod k odročení jednání. Přitom namítá-li žalobce skutkové důvody, pro něž se sám k jednání nedostavil, vytváří tak skutkový základ, na němž napadené rozhodnutí nespočívá – a míjí se tak s mezemi dovolacího přezkumu (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Konečně dovolací otázka ad 6) směřuje do hodnocení kriteria významu řízení pro žalobce a jeho hodnocení odvolacím soudem. Žalobce argumentuje, že odškodňovací řízení za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení za poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním je typem řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, přičemž žalobce má za to, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Problematikou délky kompenzačního řízení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, v němž vyložil, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení. Otázkou, zda posuzované kompenzační řízení požívá, čistě ze své povahy, zvýšeného významu pro žalobce, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že kompenzační řízení není výjimkou, a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).

Jelikož dovolání není pro ohlášené dovolací otázky přípustné, Nejvyšší soudu je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 9. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu