30 Cdo 2691/2007Rozsudek NS ze dne 18.06.2009

30 Cdo 2691/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyň a) L. N., a b) I. L., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 81/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2006, č. j. 1 Co 317/2005-280, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. května 2007, č. j. 1 Co 317/2005-307, takto:

Dovolání žalovaného proti prvnímu odstavci výroku I., proti výroku II. a proti prvnímu odstavci výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2006, č. j. 1 Co 317/2005-280, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. května 2007, č. j. 1 Co 317/2005-307, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, se zamítá; ve zbývající části se dovolání odmítá.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.207,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 36 C 81/2003-207 uložil žalovanému, aby zveřejnil v obecním periodiku obce Ch. nazvaném ”P.” jím podepsaný článek ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Dále žalobu zamítl v části, pokud se žalobkyně domáhaly, aby žalovaný uveřejnil ve zmíněném obecním periodiku článek týkající se tvrzení, že první žalobkyně “1/ hrubě porušila v roce 1996 zákon nevyzváním náhradníků k nástupu do funkce člena do obecního zastupitelstva, 2/ omezovala práva občanů tím, že si své setrvání ve funkci starostky v roce 1997 podmiňovala neoprávněnými požadavky, 3/ účelově v lednu 2000 odvolala žalované jako členy finanční komise, 4/ poškodila obec tím, že v roce 1999 zaplatila firmě p. F. – A. odměnu za opravu čekárny a vstupních šachet, kanalizace v době, kdy tato firma měla vůči obci dluh, 5/ pohrdala obecním zastupitelstvem, potažmo občany, když v roce 1999 dala bez souhlasu obecního zastupitelstva vyhotovit cedule ”Obec Ch. Vás vítá”, 6/ poškodila v roce 1999 obec spolupodepsáním kupní smlouvy na prodej obecního pozemku o výměře 331 m², která byla pro obec nevýhodná, 7/ jednala nepoctivě při čerpání dovolené v roce 1999). Dále zamítl žalobu, aby žalovaný zveřejnil v obecním periodiku článek tohoto znění: ”V periodiku obce Ch. s názvem ”P.” jsem v jeho 8. ročníku (rok 2002) č. 2, uveřejnil článek, ve kterém jsem tvrdil, že paní L. N., starostka obce Ch., zneužila v roce 1998 pravomoci starostky k financování z obecních prostředků plynovodní přípojky

ke stavebnímu pozemku ve vlastnictví jejího syna J. a že paní I. L., v době výkonu funkce člena obecního zastupitelstva Ch. a jeho finanční komise ve volebním období r. 1994 až 1998 zneužila své pravomoci k vlastnímu prospěchu, a to tím, že nechala v r. 1998 na náklady obce vybudovat vodovodní a kanalizační řady až k hranicím svých pozemků, které se v katastru obce Ch. nacházejí. Tato má tvrzení se ukázala jako nepravdivá

a za jejich zveřejnění se paní L. N. a paní I. L. omlouvám”. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2006, č. j. 1 Co 317/2005-280, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. května 2007, č. j. 1 Co 317/2005-307, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaslat omluvný dopis první i druhé žalobkyni a vyjmenovaným obecním úřadům, zatímco žalobu, aby tento dopis byl zaslán všem domácnostem Obce Ch. zamítl (výrok I. a III.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve vztahu k první žalobkyni tak, že nad rámec znění omluvného dopisu žalovaný před jeho posledním odstavcem uvede omluvu za svá tvrzení, že ”hrubě porušila v roce 1996 zákon nevyzváním náhradníků k nástupu

do funkce člena obecního zastupitelstva (1), účelově v lednu 2000 odvolala žalovaného jako člena finanční komise (2), pohrdala obecním zastupitelstvem, potažmo občany, když v roce 1999 dala bez souhlasu obecního zastupitelstva vyhotovit cedule ”Obec Ch. Vás vítá” (5), jednala nepoctivě při čerpání dovolené v roce 1999 (7)”, a dále za uveřejnění článku v roce 2002 v periodiku Obce Ch. s názvem ”P.”, ve kterém tvrdil, že zneužila v roce 1998 pravomoci starostky k financování z obecních prostředků plynovodní přípojky ke stavebnímu pozemku ve vlastnictví jejího syna J. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil mimo jiné tím, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně zaniklo periodikum s názvem ”P.”. Jinak se odvolací soud odchýlil od skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, pokud dospěl k názoru, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno v případě pravdivosti tvrzení označených v rozhodnutí pod 1/, 2/, 5/ a 7/, která byla předmětem odvolacího řízení.

Odvolací soud dále vyšel z toho, že v obci Ch. v roce 1996 kandidovali výhradně nezávislí kandidáti, nikoliv politické strany a volební zákon u nezávislých kandidátů žádné náhradníky nepřipouštěl. Nařčením první žalobkyně z hrubého porušení zákona v této souvislosti došlo podle názoru soudu k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. U tvrzení 2/ se žalovanému nepodařilo prokázat pravdivost tvrzení, že se jednalo o účelové odvolání finanční komise, neboť bylo prokázáno, že komise neodevzdala do 20. 12. 1999 řádně vypracovanou zprávu. Tímto tvrzením se tak první žalobkyni podsouvalo, že není nestranná, čímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. Při hodnocení tvrzení 5/ odvolací soud vyšel ze zjištění, že pořízení zmíněných tabulí bylo již projednáno a odsouhlaseno na veřejném zasedání obecního zastupitelstva dne 17. 12. 1998 v rámci plánu práce na rok 1999. Proto pro toto tvrzení, které první žalobkyni rovněž dehonestuje, neexistoval reálný podklad, takže i v tomto případě jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv první žalobkyně. V odvolacím řízení bylo dále prokázáno, že i když první žalobkyně oznámila odchod na dovolenou 9.8.1999, fakticky ji čerpala až od 11.8.1999, a to pro naléhavost úkolů, které jako starostka musela plnit. Odvolací soud vzal též v úvahu, že otázkou dodatečného napojování přípojek na budovaný plynovodní řad se obecní zastupitelstvo obce Ch. zabývalo, že ke zřízení plynovodní přípojky k pozemku syna první žalobkyně došlo v rámci dodatečně uplatněných žádostí obyvatel obce, přičemž změna projektu byla odsouhlasena a náklady za vícepráce (nové přípojky) byly pokryty poskytnutými příspěvky od nově napojených subjektů, k nimž náležel i syn první žalobkyně, který za pořízení přípojky zaplatil částku 15.000,- Kč. Ani v tomto případě žalovaný neprokázal pravdivost svého tvrzení, které je způsobilé dotknout se cti první žalobkyně.

Ve vztahu ke druhé žalobkyni odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla prokázána pravdivost tvrzení, že jako členka finanční komise zneužila své pravomoci k vlastnímu prospěchu tím, že nechala v roce 1998 na náklady obce vybudovat vodovodní a kanalizační řady až k hranicím svých pozemků. Vyšel přitom ze zjištění, že otázkou budoucího napojování případně nově postavených rodinných domů na budovaný vodovodní a kanalizační řad se obecní zastupitelstvo zabývalo dne 3. 12. 1998, kdy bylo odsouhlaseno, že na vybudovaný vodovodní a kanalizační řad budou nově postavené rodinné domky napojovány za připojovací poplatek 90.000,- Kč, přičemž sporná větev kanalizačního a vodovodního řadu byla na žádost obce dodatečně vyprojektována v červnu 1998. Tvrzením žalobce došlo v této souvislosti k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv druhé žalobkyně, neboť se jí podsouvá nečestné jednání, konkrétně zneužití pravomoci, které nebylo prokázáno. Odvolací soud proto dovodil odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 občanského zákoníku (dále jen ”o. z.”) i ve vztahu ke druhé žalobkyni.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalovaného dne 4. srpna 2006, a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 4. října 2006 včasné dovolání (doplněné podáním ze dne 1. prosince 2006), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ”o. s. ř.”). Domnívá se, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně změnil na základě týchž skutečností, které byly předmětem zkoumání soudu prvního stupně, přičemž ve věci vyvodil opačný právní závěr. Nesouhlasí s hodnocením tvrzení o první žalobkyni, že se (1/) snažila v roce 1999 uplácet ostatní zastupitele z černého fondu, tvrzení, že (2/) vyplatila v lednu 1999 bez souhlasu obecního zastupitelstva svému manželovi za přemístění ochranné mříže obecního úřadu neúměrnou odměnu 9.400,- Kč, tvrzení, že (3/) defraudovala finanční prostředky obce tím, že funkci starostky vykonávala ve volebním období 1998-2002 bez souhlasu obecního zastupitelstva na plný úvazek a sama si určila výši platu a odměn, tvrzení, že (4/) hrubě porušila v roce 1996 zákon nevyzváním náhradníků do funkce člena obecního zastupitelstva, že (5/) účelově v lednu 2000 odvolala žalovaného jako člena finanční komise, že (6/) pohrdala obecním zastupitelstvem, potažmo občany, když dala v roce 1999 bez souhlasu obecního zastupitelstva vyhotovit tabule ”Obec Ch. Vás vítá” a (7/) tvrzení týkající se čerpání její dovolené. Má námitky také proti tomu, jak odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně, hodnotil tvrzení uvedené v periodiku ”P.”, týkající se údajného zneužití pravomoci starostky v roce 1998 k financování plynovodní přípojky ke stavebnímu pozemku ve vlastnictví jejího syna z obecních prostředků. Nesouhlasí též s měnícím výrokem týkajícím se druhé žalobkyně. Poukazuje na důkazy, které předložil soudu, které však soud nevzal v úvahu. Konečně brojí i proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Navrhuje proto, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen, a věc byla vrácena tomuto soudu dalšímu řízení.

K dovolání se písemně vyjádřily žalobkyně, kdy vyslovily přesvědčení, že Vrchní soud v Praze ve věci rozhodl správně a navrhly, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, resp. zamítl.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. a stalo se tak ve lhůtě podle ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. Dále konstatoval, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s diferencovanými závěry.

Pokud dovolání směřuje proti výroku I., odstavec první, proti výroku II. a proti prvnímu odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, pak je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud proto poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v tomto rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl

k závěru, že v této části dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty z obsahu spisu seznány nebyly.

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně

jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle § 11 násl. o. z. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o. z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze

u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah

do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o. z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.

Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu. Za neoprávněný zásah se považuje takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem. I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky. Kritika jako součást svobody projevu

a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie

ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.

K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t. j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná

se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi

s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani případná skutečnost, že tímto způsobem byla dotčena osoba tzv. veřejného zájmu (v tomto případě např. starostka obce).

Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné kritiky. Současně

je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva

na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu, kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě této osoby.

Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se s uvedenými zásadami nikterak nedostal do rozporu. Není proto možno dovodit, že byl v označené věci naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Pokud se dovolání zaměřuje na tvrzené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem a na jeho skutkové závěry, které na základě provedených důkazů učinil, pak fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.

Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že

- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,

- nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř.,

- v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,

- účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle § 118a o. s. ř.

Mezi vady řízení však např. nepatří nesprávné hodnocení důkazů, které se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento posledně uvedený dovolací důvod jde pak především tehdy, jestliže

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ověřeny provedenými důkazy nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z obsahu dovolání však nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z předpokladů uvedených dovolacích důvodů.

Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedených přezkoumávaných výrocích za správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a proti nimž je dovolání přípustné, zamítl.

Dovolání žalovaného výslovně napadá celý rozsudek odvolacího soudu, včetně druhého odstavce výroku I. a druhého odstavce výroku III., kdy však k podání dovolání v této části žalovaný nebyl subjektivně oprávněn (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), neboť uvedenými výroky mu objektivně nevznikla žádná újma (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, 20 Cdo 1760/98 uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č.7/2000). Dovolatel též napadl výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti nimž však ustanovení § 236 až § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá. Proto nezbylo než dovolání v těchto částech podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b) a c) téhož zákona, jako nepřípustné odmítnout.

Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšným žalobkyním vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 15.000,- Kč /srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 15.300,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobkyň, představována částkou 18.207,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. června 2009

JUDr. Pavel Pavlík,v. r.

předseda senátu