30 Cdo 2593/2004Usnesení NS ze dne 23.11.2004

30 Cdo 2593/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po B. M., za účasti: 1) S. M., 2) E. A., obou zastoupených advokátem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 917/2000, o dovolání Samuela Meerbaum a Edith Altschuler proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2004, č j. 18 Co 90/2004-96, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 17.2.2004, č. j. 58 D 917/2000-82, Městský soud v Brně přerušil řízení o dědictví po B. M., zemřelé dne 3.5.1980 (dále též jen „zůstavitelka“) „do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví, vedeného

u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 135/1997“.

K odvolání S. M. a E. A. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.7.2004, č j. 18 Co 90/2004-96, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali S. M. a E. A. dovolání. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení

o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.

a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)

a zůstavitelka B. M. zemřela dne 3.5.1980, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě,

o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků,

o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,

o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,

o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě S. M. a E. A. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.

Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1

písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení

§ 238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu S. M. a E. A. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení § 239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené

v ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a S. M. a E. A. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinili; současně pak také proto, že napadené usnesení není usnesením ve věci samé.

Protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání S. M. a E. A. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu