30 Cdo 2591/2013Usnesení NS ze dne 26.02.2014

30 Cdo 2591/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněného Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova 416, proti povinnému M. K., vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 23 EXE 1109/2013 a u JUDr. Jiřího Štrincla, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, pod sp. zn. 90 EX - 132/13, pro částku 750.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci z 9. května 2013, č.j. 30 Co 175/2013-13 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Štrincla z 28. února 2013, č.j. 90 EX-132/13-5, se zastavuje.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. února 2013, č.j. 90 EX-132/13-5, jímž soudní exekutor zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce. Oprávněnému sice přisvědčil potud, že jeho odvolání bylo důvodné, jestliže soudnímu exekutorovi vytýkalo nesprávnost závěru, že šlo o jediný, avšak neurčitý a tedy nevykonatelný exekuční titul, zatímco podkladem pro návrh na nařízení exekuce byly exekuční tituly - samostatné - tři, avšak přesto shledal důvod k zamítnutí návrhu. Ten podle jeho názoru, vycházejícího z judikatury Ústavního soudu a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 121/2011, spočívá v nedostatku pravomoci rozhodce JUDr. Jindřicha Černého, CSc., k vydání exekučního titulu, jelikož jeho jmenování bylo v rozhodčí doložce sjednáno podle netransparentních a nejednoznačných pravidel, totiž pouze odkazem na seznam rozhodců vydaných právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Podle této doložky se strany smlouvy výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této uzavírané smlouvy, nebo které vzniknou v souvislosti s ní včetně otázek její platnosti, jejího výkladu, realizace či ukončení práv z tohoto právního vztahu přímo vznikajících nebo s ním přímo souvisejících budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., s vyloučením pravomoci obecných soudů, jedním rozhodcem jmenovaným společností HONESTA s.r.o. Zeyerova 560/25, 460 01, Liberec, IČO: 25431200, ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Takovýto způsob výběru a jmenování rozhodce však podle názoru odvolacího soudu pro závěr o jeho transparentnosti nepostačuje, neboť žádným způsobem nelze ověřit, tedy zpětně dohledat, zda spor rozhodl ten rozhodce, který ho skutečně rozhodovat měl. Pro rozhodování o nařízení exekuce to pak nemůže znamenat závěr jiný, než že je nutno návrh na nařízení exekuce zamítnout. Jestliže totiž není možno akceptovat výsledek rozhodčího řízení, nelze ani na základě takového neakceptovatelného výsledku rozhodčího řízení vést exekuci.

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dále pak má být podle oprávněného předmětná právní otázka vyřešena jinak.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v názoru odvolacího soudu, že rozhodce byl jmenován podle netransparentních a neurčitých pravidel, a z toho vyvozeném závěru o nedostatku jeho pravomoci k vydání exekučního titulu. K rozhodčímu nálezu společnost HONESTA s.r.o. zaslala povinnému a jeho zástupci rozhodnutí svého jednatele o určení rozhodce, sdělení o přijetí funkce rozhodcem a dvě výzvy, aby se vyjádřil k osobě rozhodce, jeho pravomoci a k dalším skutečnostem uvedeným v žalobě. Oba účastníci byli tedy seznámeni se způsobem jmenování a osobou rozhodce a dále se pak i dvakrát vyjádřili k věci samé. Všechny námitky jmenovaný rozhodce erudovaným způsobem vysvětlil a veškerou korespondenci pak účastníkům a jejich zástupcům zaslal. Podle dovolatelova názoru tedy nelze konstatovat, že postup shora jmenované společnosti při určení rozhodce nebyl dostatečně transparentní, neboť jasnější již být nemohl. Z ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., podle něj nelze dovodit jakékoli omezení možnosti smluvních stran stanovit si způsob jmenování rozhodce, např. tak, aby jej jmenovala třetí nestranná (právnická či fyzická) osoba; jmenování může být dokonce provedeno i z předem známého okruhu osob, které jsou např. zapsány v určitém seznamu, je-li veřejný, kterážto podmínka byla v daném případě splněna.

Z části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 a jeho gramatického výkladu lze podle dovolatele určit dlouhodobě obecně přijímané pravidlo, podle něhož je i v souladu se zahraniční právní praxí zcela běžné, aby osobu rozhodce určovala či jmenovala třetí osoba, tzv. appointing autority, jež je k tomu zmocněna rozhodčí smlouvou. Použitelné je i rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž Nejvyšší soud dovodil, že rozhodčí doložka, v níž si účastníci dohodli, že rozhodce, který bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců ve smyslu § 7 zák. č. 216/94 Sb. Ze shora citované judikatury je zřejmá přípustnost ujednání o způsobu jmenováni rozhodce a dokonce i pravidel rozhodčího řízení s odkazem na jednací řády soukromých společností. V daném případě rozhodčí doložky společnosti HONESTA s.r.o. vždy přímo ve svém textu, tedy bez odkazu na jednací řád, stanovily v souladu s § 7 odst. 1 zák. č. 216/94 Sb., že rozhodce bude jmenován nikoli jednou ze stran, ale buďto společností HONESTA, s.r.o. nebo nově jejím statutárním orgánem, a to ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Tento způsob jmenování je nepochybně jednak předmětem přímé dohody stran smlouvy a jednak je zcela určitý. Jednoznačně tedy texty vzorových rozhodčích doložek jmenované společnosti ať již v dřívější či aktuální formě podle dovolatelova názoru vyhovují judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu ČR. Z doslovného znění zákona proto nelze vyloučit, aby si účastníci sporu, a to i budoucího, mohli dohodnout způsob, jakým má být řízení vedeno, odkazem na pravidla obsažená např. v jednacím řádu, který lze přirovnat k všeobecným obchodním podmínkám, jež jsou soudy obecně přijímány.

Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 9. května 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ani jeden z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání však v souzené věci splněn není. Vzhledem k tomu, že v jiném řízení (vedeném k vymožení jiné pohledávky) s týmiž účastníky, kdy rozhodce měla jmenovat táž společnost, tedy HONESTA s.r.o., Nejvyšší soud již rozhodl, a to usnesením z 12. prosince 2013, č.j. 20 Cdo 2741/2013–57, v němž řešil – se stejnými závěry – stejnou právní otázku, tedy nedostatku pravomoci rozhodce (pouze s tím rozdílem, že nešlo o nařízení exekuce nýbrž o její zastavení), uzavírá Nejvyšší soud, že v souzené věci se odvolací soud od (nově) ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil, a v podrobnostech na uvedené rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2741/2013 odkazuje (a doplňuje, že na závěru o nedostatku pravomoci rozhodce nic nemění skutečnost, že způsob jeho jmenování byl stanoven přímo v textu rozhodčí doložky, tedy bez odkazu na jednací řád).

Jelikož dovolání směřovalo výslovně i proti usnesení soudního exekutora, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně – a tedy i soudního exekutora (§ 52 odst. 2 ex. řádu) – dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (soudního exekutora) je podle ustanovení § 201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně (soudního exekutora). Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudního exekutora, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudního exekutora trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod číslem 45).

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř. výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. února 2014

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu