30 Cdo 2014/2020Rozsudek NS ze dne 25.11.2020

30 Cdo 2014/2020-405

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně J. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Nouzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1283/3, o 959 182 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 334/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, doplněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, ve výrocích II., III. a IV., se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se původně v řízení domáhala po žalované zaplacení 959 182 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka na straně žalované (dále též jako „vedlejší účastník“), tehdy v postavení exekutora, který měl porušit zákonnou povinnost postupovat v exekuci rychle a účelně a dbát ochrany práv účastníků řízení. Vedlejší účastník v exekuci vedené ve prospěch žalobkyně v postavení oprávněné nezřídil včas exekutorské zástavní právo na nemovitostech povinného J. K. Žalobkyně dále uvedla, že v návaznosti na vykonatelný platební rozkaz Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 1. 2009, č. j. 20 Ro 2224/2008-9, byl usnesením téhož soudu ze dne 19. 3. 2009, č. j. 12 Nc 7093/2009-7, pověřen exekucí vedlejší účastník k uspokojení pohledávky žalobkyně ve výši 598 000 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 83 253,40 Kč a k úhradě nákladů exekuce. Vedlejší účastník vydal dne 24. 6. 2009 exekuční příkaz č. j. 77 EX 3876/09-7, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného, tj. pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, součástí kterého je budova čp. XY - rodinný dům, a pozemku parc. č. XY – zahrada, všechny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY pro katastrální území XY a byly ve společném jmění povinného a jeho manželky. Znaleckým posudkem zhotoveným za účelem ocenění nemovitostí před plánovanou dražbou byl předmětný nemovitý majetek povinného oceněn částkou 2 100 000 Kč. Ještě téhož roku se žalobkyně obrátila na vedlejšího účastníka se žádostí o sdělení, v jakém stádiu se nachází exekuční řízení, přičemž byla ubezpečena, že vzhledem k nadcházející dražbě bude bezpochyby její pohledávka uspokojena v plné výši. K uskutečnění dražby však nedošlo. Dne 18. 5. 2012 bylo na základě insolvenčního návrhu podaného povinným zahájeno insolvenční řízení povinného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSDR 30 INS XY (pod sp. zn. KSBR 30 INS XY). V reakci na výzvu uvedeného krajského soudu podala žalobkyně dne 2. 1. 2013 přihlášku pohledávky v celkové výši 961 314 Kč a tuto označila za zajištěnou majetkem dlužníka. Pohledávka žalobkyně byla při přezkumném jednání popřena co do pořadí, tedy došlo k popření práva na uspokojení ze zajištění, a to z důvodu, že exekutorské zástavní právo pro pohledávku žalobkyně bylo vedlejším účastníkem zřízeno až na základě exekučního příkazu o zřízení exekutorského zástavního práva ze dne 20. 7. 2012, jež nabylo právní moci 3. 8. 2012, tj. více než dva měsíce po zahájení insolvenčního řízení proti povinnému a více než tři roky po té, kdy byl vedlejší účastník pověřen k vedení exekuce. Pozdní zřízení exekutorského zástavního práva na předmětných nemovitostech povinného vedlejším účastníkem tedy způsobilo, že žalobkyně se v insolvenčním řízení může domáhat uspokojení své pohledávky pouze z pozice nezajištěného věřitele. Žalobkyně dále uvedla, že její věřitelská pozice byla v důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka znehodnocena také tím, že dne 20. 4. 2010, tj. více než rok po pověření vedlejšího účastníka, bylo k předmětným nemovitostem povinného zřízeno zástavní právo ve prospěch jeho dalších věřitelů (M. K. a R. Z. pro pohledávku ve výši 212 666,46 Kč pro každého z nich). Pokud by tedy vedlejší účastník postupoval ve věci řádně a včas (tzn. v roce 2009) zřídil exekutorské zástavní právo, žalobkyně by v pořadí zajištěných věřitelů byla uspokojena jako druhá v pořadí, tedy před oběma uvedenými zajištěnými věřiteli, a částku odpovídající přihlášené pohledávce v insolvenčním řízení by s největší pravděpodobností získala. Prvním zajištěným věřitelem v insolvenčním řízení je Hypoteční banka a. s. se zajištěnou pohledávkou ve výši 256 177,07 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, zastavil řízení co do částky 21 685,78 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 111 960 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II. potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), že je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a že je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů odvolacího řízení 24 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Evy Nouzové, advokátky (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, doplnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, o výrok: Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. potvrzuje.

5. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění.

Žalobkyně se dne 14. 11. 2014 obrátila na žalovanou se žádostí na náhradu škody ve výši 1 004 339,40 Kč z důvodů uvedených v žalobě. Žalovaná žádosti nevyhověla.

Povinnému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 598 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 3. 2009, byla nařízena exekuce podle vykonatelného platebního rozkazu, přičemž provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník. Ten dne 24. 6. 2009 vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí povinného.

Ke dni 19. 3. 2009 již bylo zapsáno zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky, a.s. ve výši 400 000 Kč a soudcovské zástavní právo k pohledávce ve výši 49 602 Kč ve prospěch České republiky – Okresní správy sociálního zabezpečení a dále několik exekučních příkazů.

Usnesením vedlejšího účastníka ze dne 9. 12. 2009 byla nařízena dražba nemovitostí povinného ve prospěch oprávněného GEOSTAV s. r. o. na 19. 1. 2010 (v rámci exekučního řízení sp. zn. 77 Ex 6948/08, o částku cca 99 000 Kč). Při dražbě nemovitosti konané dne 19. 1. 2010 u vedlejšího účastníka neučinil nikdo nejnižší podání, které bylo stanoveno ve výši 1 400 000 Kč, nikým nebyla složena ani dražební jistota, pročež dražební jednání bylo zastaveno. Vedlejší účastník nařídil opakovanou dražbu nemovitostí povinného na 1. 7. 2010, přičemž výsledná cena dražených nemovitostí činila 2 100 000 Kč a nejnižší podání bylo stanoveno ve výši 1 000 050 Kč. Vedlejší účastník dále nařídil dražební rok na 19. 10. 2010 a na 1. 12. 2010. Uvedené opakované dražby se nekonaly z důvodu, že povinný vždy podal návrh na zahájení insolvenčního řízení proti své osobě.

Z vyhlášky Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010 bylo zjištěno, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci povinného, které bylo vedlejšímu účastníku doručeno 8. 6. 2010.

Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 1. 2010 byla k návrhu oprávněné Moravskoslezské drátovny nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu proti povinnému k uspokojení pohledávky přibližně 57 000 Kč a nákladů. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 6. 2018 byl k návrhu oprávněné společnosti TRADIX UH, a.s. ze dne 19. 12. 2008 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši přibližně 58 000 Kč proti povinnému. Přípisem ze dne 4. 5. 2012 vedlejší účastník informoval advokátku JUDr. Marii Šupkovou o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému, přičemž po dobu řízení se exekuce neprovede, a byla připojena výzva, aby pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení.

Žalobkyně se opakovaně dotazovala na stav dražby a nabízela součinnost vedlejšímu účastníku, např. inzercí v rámci své realitní kanceláře. Vedlejší účastník žalobkyni upozorňoval, že nelze konat dražby, pokud povinný podává na sebe insolvenční návrhy. Žalobkyně v návaznosti na konzultaci se svou advokátkou navrhla vedlejšímu účastníku, aby podal návrh na předběžné opatření, aby se předmětné nemovitosti dostaly do dražby. Žalobkyně dále uvedla, že nechce-li již vedlejší účastník danou věc řešit, vezme si zpět podklady. Žádala též o osobní schůzku.

Žádostí ze dne 8. 11. 2011 vedlejší účastník žádal o poskytnutí součinnosti ČPZP v souvislosti s exekučním řízením proti povinnému. Žádostmi ze dne 8. 6. 2011 vedlejší účastník žádal několik bank o poskytnutí součinnosti v předmětném exekučním řízení k vymožení pohledávky žalobkyně.

Povinný insolvenčním návrhem, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 18. 5. 2012, navrhl prohlášení vlastního úpadku.

Exekučním příkazem vedlejšího účastníka č. j. 77 EX 3876/09-18, který nabyl právní moci 3. 8. 2012, byl nařízen výkon exekučního titulu, tj. platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 23. 1. 2009, proti povinnému ve prospěch žalobkyně na částku 598 000 Kč s příslušenstvím, a to zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného.

Žalobkyně dne 4. 1. 2013 přihlásila pohledávku ve výši 961 361,40 Kč jako vykonatelnou z titulu usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 12 Nc 7093/2009 a zajištěnou majetkem povinného. Vykonatelná pohledávka žalobkyně byla popřena co do pořadí, tj. bylo popřeno právo na uspokojení ze zajištění.

V rámci insolvenčního řízení bylo přihlášeno celkem sedm zajištěných věřitelů z titulu zástavního práva k nemovitostem dlužníka (včetně žalobkyně), přičemž před žalobkyní vzniklo zajištění Hypoteční bance, a. s. podle zástavní smlouvy k nemovitosti ze dne 7. 3. 2011, K. podle exekutorského zástavního práva ze dne 2. 3. 2012, České republice z titulu soudcovského zástavního práva ze dne 9. 3. 2012 a 6. 10. 2008, K. podle exekutorského zástavního práva ze dne 20. 4. 2010 a Z. podle exekutorského zástavního práva ze dne 20. 4. 2010. Žalobkyni vzniklo zajištění z titulu exekutorského zástavního práva dne 20. 7. 2012. Krajský soud v Brně udělil insolvenčnímu správci souhlas k tomu, aby vydal výtěžek zpeněžení uvedeným věřitelům, ve vztahu k jejichž pohledávkám vzniklo zajištění před zajištěním pohledávky žalobkyně. K uspokojení dluhů povinného připadla částka 70 285,10 Kč, z čehož žalobkyni byla určena částka ve výši 21 685,78 Kč ze zjištěné pohledávky ve výši 961 314 Kč, což odpovídá přibližně 2,26 %.

Soud prvního stupně uvedl, že ze svědecké výpovědi J. T., manžela žalobkyně, zjistil, že se na začátku roku 2010 konala dražba, které se svědek se žalobkyní neúčastnili, ale byli přítomni na dražbě koncem roku 2010, kdy se konala první nebo druhá dražba a kde bylo přítomno velké množství dražitelů. Ta byla ale zmařena z důvodu, že povinný ten den ráno na sebe podal insolvenci. V návaznosti na to žalobkyně u vedlejšího účastníka vznesla obavy a pochybnosti. Ten je uklidnil, že pohledávka žalobkyně je na jednom z prvních míst, a tak by měla být snadno uspokojena. Další dražba se konala koncem roku 2010, kdy na sebe povinný opět podal insolvenci, takže se dražba nekonala. Žalobkyně se svědkem šli následně opět za vedlejším účastníkem, který je opět uklidnil, že nemusí mít obavy, protože vyvolávací cena je kolem 1 200 000 Kč a zájemců je hodně. Navíc je předmětná pohledávka zcela zajištěna, ovšem neřekl jim, zda ji zajistil zápisem nějaké zástavy. Poté, v roce 2013 zjistili, že insolvence je možná, a proto požádali o další schůzku s vedlejším účastníkem, který jim řekl, že žádost mají podat sami. Správkyně jim následně sdělila, že zápis zajištění pohledávky byl proveden asi až 20. 7. 2013, což je překvapilo. Komunikaci s vedlejším účastníkem vedla žalobkyně, takže svědek nezná její obsah, nicméně vedlejší účastník je ujišťoval, že i pro případ insolvenčního řízení je předmětná pohledávka zajištěna. Rizika insolvenčního řízení povinného řešili až v roce 2012, kdy byla jeho insolvence povolena, protože do té doby podával insolvenční návrhy, které povoleny nebyly. Soud uvedl, že svědeckou výpověď hodnotí jako nepříliš přesvědčivou, ve vztahu k tomu, co vedlejší účastník říkal žalobkyni, resp. co měl slibovat, a to zejména z důvodu, že svědek uvedl, že komunikaci s vedlejším účastníkem vedla žalobkyně a on nezná její obsah. Nicméně přesto svědek tvrdil, že je vedlejší účastník ujišťoval o zajištění pohledávky, a nadto sám uvedl, že se nevyzná v pojmech insolvence, exekuce, či výkon rozhodnutí.

Dále soud prvního stupně uvedl, že z výslechu vedlejšího účastníka zjistil, že ten o způsobu provádění exekuce rozhodl s ohledem na výši částky a na majetkové poměry povinného, přičemž usoudil, že nejlepším způsobem bude prodej nemovitostí, čímž (při úspěšné dražbě) měla být pohledávka žalobkyně zcela uhrazena. K uvedenému závěru dospěl podle listinných důkazů a výpisu z LV povinného. Vedlejší účastník nepodal návrh na zřízení zástavního práva, neboť k tomu nebyly žádné důvody, jelikož majetkové poměry povinného byly dle jeho názoru dostatečné k uspokojení pohledávky. Podat návrh na zřízení zástavního práva není zákonnou povinností, ale pouze možností soudního exekutora. Vedlejší účastník chtěl co nejrychleji provést dražbu nemovitostí povinného, k čemuž učinil všechny potřebné kroky (tj. ocenění nemovitostí, vydání rozhodnutí o obecné ceně a následně dražební vyhlášku), nařídil dražební jednání, kterého se však nikdo nezúčastnil. Následně zařídil další opakované dražební jednání, avšak v daném období se na internetu rozmohla rada dlužníkům, že mohou mařit činnost exekutora podáním spekulativního insolvenčního návrhu, k čemuž v daném případě před dražbou došlo. Ta tudíž nemohla proběhnout, a to se dělo opakovaně. Vedlejší účastník byl se žalobkyní v kontaktu a nakonec se po poradě dohodli, že bude podán návrh na zřízení exekutorského zástavního práva. Vedlejší účastník se přesně nepamatuje, kdy to bylo. V průběhu se změnila právní úprava tak, že soudní exekutor mohl přímo podat exekuční příkaz na zřízení zástavního práva. Žalobkyně byla v době podání exekučního návrhu zastoupena právní zástupkyní, která mohla podat návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. Exekutorské zástavní právo nebylo zřízeno dříve, neboť se v prvé řadě řeší prodej nemovitostí v dražbě, a teprve pokud to nevede k cíli, řeší se otázka, jakým způsobem bude dále exekuce probíhat. Při rozhodování o způsobu vedení exekuce vedlejší účastník zkoumal list vlastnictví k nemovitostem povinného, ale již si nepamatoval přesně, jaké tam byly záznamy, ale nějaké tam byly. Z listu vlastnictví však nebylo zřejmé, že by byl povinný v úpadku. Vedlejší účastník si byl jistý, že pokud by byla dražba provedena, byla by pohledávka žalobkyně uspokojena ze 100 %. Hlavní kritérium pro rozhodnutí ohledně způsobu vedení exekuce a pro zřízení zástavního práva je počet exekucí na listu vlastnictví, přičemž pohledávka žalobkyně je na prvním místě. Její pohledávka byla navíc vysoká, a tudíž nepřipadal v úvahu způsob vedení exekuce srážkami či prodejem movitých věcí. Nejhospodárnější a nejrychlejší tedy byla dražba nemovitostí, nicméně způsob vedení exekuce je vždy na uvážení exekutora. Kdyby nebyly podávány spekulativní návrhy ze strany povinného, druhá dražba by proběhla úspěšně a pohledávka žalobkyně by byla uspokojena. V dané věci proběhly tři nebo čtyři dražby.

Přípisem ze dne 31. 5. 2013 vyzval právní zástupce žalobkyně vedlejšího účastníka k náhradě škody způsobené nesprávným postupem. Přípisem ze dne 24. 6. 2013 právní zástupce vedlejšího účastníka sdělil, že si není vědom žádného pochybení ve vztahu k žalobkyni.

6. Soud prvního stupně shrnul svá skutková zjištění tak, že má za prokázané, že vedlejší účastník byl pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky žalobkyně proti povinnému. Vedlejší účastník dne 24. 6. 2009 vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí povinného. Ke dni 19. 3. 2009 bylo v katastru nemovitostí zapsáno k nemovitostem povinného zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky, a.s. k pohledávce ve výši 400 000 Kč, soudcovské zástavní právo k pohledávce ve výši 49 602 Kč ve prospěch ČR – OSSZ a dále několik dalších exekučních příkazů. Usnesením vedlejšího účastníka ze dne 9. 12. 2009 (v rámci jiné exekuce vedené na majetek povinného) byla nařízena dražba nemovitostí povinného na 19. 1. 2010, přičemž nejnižší podání bylo stanoveno na 1 400 000 Kč. Nikdo neučinil nejnižší podání, a proto bylo dražební jednání zastaveno. Dne 20. 4. 2010 bylo exekutorským úřadem v Přerově zřízeno exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného k zajištění pohledávek K. a Z. za povinným každé ve výši 212 666,46 Kč. Usnesením vedlejšího účastníka ze dne 21. 5. 2010 byla nařízena opakovaná dražba předmětných nemovitostí, přičemž výsledná cena byla stanovena na 2 100 000 Kč a nejnižší podání na 1 000 050 Kč, na den 1. 7. 2010. Ta již nemohla proběhnout, neboť vyhláškou Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci povinného. Usnesením ze dne 7. 9. 2010 vedlejší účastník nařídil opakovaný dražební rok předmětných nemovitostí na 19. 10. 2010. Usnesením ze dne 27. 10. 2010 vedlejší účastník nařídil další dražební rok na 1. 12. 2010. Následně bylo zahájeno insolvenční řízení o návrhu povinného, který však již nebyl odmítnut, a byl povolen konkurs. Ačkoliv tedy vedlejší účastník nařídil čtyři dražby nemovitostí, ani k jedné nedošlo, a to nejprve pro nezájem kupujících a následně v důsledku opakovaných návrhů povinného na zahájení insolvenčního řízení. Nebylo spolehlivě prokázáno, že by vedlejší účastník žalobkyni sliboval či jí jinak ujišťoval, že zřídí exekutorské zástavní právo k zajištění její pohledávky.

7. Na podkladě uvedeného soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům. V první řadě nesouhlasil s námitkou žalované o předčasnosti žaloby, neboť pravděpodobnost, že by se žalobkyně domohla plnění pohledávky, je prakticky nulová, a žalobu tedy nelze pokládat za předčasnou. Aby byla založena odpovědnost státu za újmu, je třeba splnění kumulativních podmínek: existence odpovědnostního titulu (v daném případě nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka), vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. K nesprávnému úřednímu postupu lze přiřadit i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být vydáno v souladu s uvedenými pravidly, anebo jiná nečinnost státního orgánu. Posuzování činnosti či nečinnosti určitého subjektu zpětně do minulosti je třeba činit citlivě a s ohledem na skutečnosti a informace, které daný subjekt měl či mohl mít k dispozici v době, kdy konal (resp. nekonal, ale konat měl). Exekutor je osobou, která posoudí, jakým způsobem bude prováděna exekuce, přičemž exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést pouze zákonem taxativně vymezenými způsoby. Exekuční řád dává exekutorovi k dispozici způsoby provedení, avšak neukládá mu povinnost se pro určitý způsob rozhodnout. Exekutor sám vybere dle svého uvážení nejvhodnější způsob. V období od 1. 11. 2009 do 30. 6. 2015 exekuční řád umožňoval, aby exekutor zřídil na nemovitostech povinného exekutorské zástavní právo, avšak ani v té době mu neukládal povinnost tak činit. Nelze tedy dospět k závěru, že rozhodl-li se vedlejší účastník v mezích exekučního řádu k opakovaným dražbám nemovitostí, porušil tím svou povinnost jen proto, že nezvolil jiný způsob, či dokonce nepřistoupil k zajištění. V dané věci tedy vedlejší účastník postupoval řádně a neporušil zákonnou povinnost. Jeho procesní kroky byly zcela v souladu s exekučním řádem a jeho postup byl relativně plynulý. Nelze přitom klást k tíži soudního exekutora, že pohledávka nebyla úspěšně vymožena pro procesní chování povinného, který opakovaně mařil dražby a následně využil zákonného institutu k vyřešení své finanční situace v rámci insolvenčního řízení. Pokud žalobkyně poukazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. 18 Co 240/2016, pak nyní učiněné závěry nejsou v rozporu s uvedeným rozhodnutím. Z něj totiž nevyplývá, že by exekutor měl povinnost využít institutu exekutorského zástavního práva.

8. Nad rámec uvedeného soud prvního zmínil, že vedlejšímu účastníku nelze vyčítat nezřízení exekutorského zástavního práva, jelikož by musel uvedený, tehdy nový, institut využít v pouhých čtyřech a půl měsících, a to za situace, kdy neměl žádné indicie ohledně možného insolvenčního řízení proti povinnému a kdy se mohl oprávněně domnívat, že výtěžek z prodeje nemovitostí povinného by měl postačovat na úhradu pohledávky žalobkyně včetně pohledávek věřitelů s přednostním právem. Skutečnost, že exekuční řízení bylo prodlužováno, resp. že byly dražby mařeny opakovanými dlužnickými insolvenčními návrhy povinného, na uvedeném nemůže ničeho změnit. Povinný poprvé zmařil dražbu podáním insolvenčního návrhu až po 20. 4. 2010 (tedy po dni zřízení exekutorského zástavního práva ve prospěch dvou dalších věřitelů), do kdy mělo být podle žalobkyně zřízeno exekutorské zástavní právo k zajištění její pohledávky. Do té doby vedlejší účastník nemohl předpokládat, že bude insolvenčnímu návrhu povinného vyhověno, resp. že je povinný předlužen, a to ani za situace, že měl informace o více věřitelích povinného. Vedlejší účastník se mohl oprávněně domnívat, že by v případě úspěšné dražby nemovitostí došlo k uspokojení žalobkyně i ostatních věřitelů povinného, o nichž věděl. Bylo by nepřiměřeně excesivní vykládat exekuční řád v tom smyslu, že po exekutorech vyžaduje, aby a priori předjímali, že má-li povinný více věřitelů, proběhne proti němu insolvenční řízení, pročež je třeba v rámci prevenční povinnosti zřídit exekutorské zástavní právo. Opačný závěr by navíc mohl vést k neúměrným zásahům do práv povinného, kterého musí exekutor rovněž chránit. Žalobkyně se o průběh exekučního řízení zajímala a nic jí nebránilo, aby podávala vlastní procesní návrhy, zejména návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, měla-li obavy o zajištění své pohledávky. Rovněž mohla změnit osobu exekutora, což ostatně naznačovala, ale neučinila. Soud prvního stupně se rovněž vyjádřil k úpravě exekučního zástavního práva s účinností od 1. 7. 2015, kterou na projednávanou věc neaplikoval, ale dovodil z ní, že i v exekučním řízení je vyžadována procesní aktivita oprávněného. Současně ale dodal, že žalobkyni (podle tehdy aktuální úpravy) nelze klást k tíži, že zřízení exekutorského zástavního práva sama nenavrhovala.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které ve stručnosti rekapituloval, a po stránce právní se v zásadě rovněž přihlásil k závěrům učiněným soudem prvního stupně, když uvedl následující. Exekutorské zástavní právo bylo jako zajišťovací institut inkorporováno do právního řádu až zákonem č. 286/2009 Sb. s účinností od 1. 11. 2009. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor mohl důvodně předpokládat, že dražba povede k uspokojení pohledávky oprávněné, jak sám uvádí, nemusel nutně považovat za účelné zřízení exekutorského zástavního práva. Exekuce přitom byla vedena plynule a se snahou o uspokojení pohledávky oprávněné. Nebylo prokázáno, že by byl exekutor informován o předlužení povinného a jemu hrozící insolvenci. Naopak, vždy když na sebe povinný podal návrh na insolvenci, aby tak zmařil dražbu, soud jeho návrh odmítl. Insolvence na povinného byla prohlášena dne 18. 5. 2012 usnesením Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSDR 30 INS XY. Soudní exekutor poté rozhodnutím ze dne 20. 7. 2012, které nabylo právní moci dne 3. 8. 2012, zřídil zástavní právo na nemovitostech povinného. Přisvědčit nelze žalobkyni v názoru, že exekutor musel podle počtu exekucí proti povinnému vědět, že povinný je předlužen. Proti povinnému sice bylo vedeno několik exekucí, ale jejich hodnota činila 265 832 Kč, což je třeba porovnat s hodnotou nemovitostí. Žalobkyně před soudem prvního stupně poukazovala i na to, že se opakovaně dotazovala na stav dražby a nabízela součinnost, nijak však nevysvětlila, z jakého důvodu, ač sama zastoupena advokátkou, nenavrhla zřízení exekutorského zástavního práva, jakmile to bylo ze zákona možné, pokud to považovala za potřebné, případně proč nenavrhla zřízení soudcovského zástavního práva ke zlepšení svého postavení. Z emailu vyplývá, že žalobkyně v roce 2010 exekutorovi navrhovala vydání předběžného opatření, ale bez uvedení jeho obsahu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž k jeho přípustnosti uvedla, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, kdy žalobkyně odkazuje na rozpor právního závěru Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu v její věci s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 30. 1. 2019 ve věci č. j. 30 Cdo 2769/2017-261, kdy projednávaná věc žalobkyně je skutkově totožná se situací řešenou v odkazovaném rozhodnutí dovolacího soudu.“

11. Dovolatelka krom rozsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení zejména citovala z výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, přičemž ze související argumentace je patrné, že nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda je nesprávným úředním postupem soudního exekutora, jestliže v rámci exekučního řízení nezřídil exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného podle § 69a exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, ačkoliv tak učinit mohl.

12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve věci schází odpovědnostní titul na její straně. Pouhé nevyužití možnosti nějakého postupu z několika, které mu byly dány na výběr, nemůže založit odpovědnost z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. Pro založení teoretické odpovědnosti by bylo nutné, aby ze strany soudního exekutora došlo k porušení konkrétní zákonné povinnosti. Skutkové pozadí projednávané věci se liší od případu, na který poukazuje dovolatelka, zejména z důvodu, že v době zahájení exekuce institut exekutorského zástavního práva v zákoně zakotven nebyl. V té době nicméně existovala možnost zřízení soudcovského zástavního práva a dovolatelce nic nebránilo, aby souběžně podala návrh na jeho zřízení. Dovolatelka byla při podání exekučního návrhu zastoupena advokátkou, která jí takový postup mohla navrhnout. Žalovaná má za to, že podle úvahy, z níž žaloba vychází, by bylo možné rovněž shledat odpovědnost dovolatelčiny advokátky, která nevyužila možnosti zřídit soudcovské zástavní právo (což mohla učinit již v okamžiku nařízení exekuce). Zvolený postup exekutora byl dovolatelce znám a je zjevné, že ten nebyl nečinný, ale postupoval k uspokojení pohledávky. Z povahy exekučního řízení je přitom zřejmé, že zvolení konkrétního způsobu provedení exekuce je vždy na soudním exekutorovi, který volí ten z nich, který se mu s ohledem na všechny okolnosti v daném konkrétním okamžiku jeví jako nejvhodnější, nejrychlejší a nejhospodárnější. Po soudním exekutorovi nelze požadovat, aby zřizoval exekutorské zástavní právo automaticky, neboť takové automatické zřizování zástavního práva je ve stovkách řízení vedených proti žalované označováno za nesprávný úřední postup. S ohledem na skutečnost, že v okamžiku zahájení exekučního řízení již byly nemovitosti postiženy několika dalšími exekucemi a vázlo na nich smluvní zástavní právo a soudcovské zástavní právo, je otázkou, k jakému uspokojení dovolatelčiny pohledávky by došlo. Rozhodnutí soudů nižších stupňů proto žalovaná pokládá za zcela přiléhavá.

13. Rovněž vedlejší účastník podal k dovolání své vyjádření, přičemž v první řadě poukázal na skutečnost, že pokud má napadené rozhodnutí spočívat na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (na což dovolání poukazuje), jedná se o situaci, kdy právní otázka, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, již byla dovolacím soudem řešena opakovaně, avšak tento soud nedospěl ke shodným závěrům. Dovolatelka přitom odkazuje výlučně na rozpor mezi rozhodnutím v její věci a usnesením Nevyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2769/2017-261, případně na rozpor s rozhodnutími různých senátů Městského soudu v Praze. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání. Vedlejší účastník má za to, že vymezení předpokladu přípustnosti dovolání není způsobilé. Pokud by měla být kritéria přípustnosti posouzena podle obsahu, tj. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítá vedlejší účastník, že by tak došlo k vymezení více než jednoho z konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání, což rovněž vede k závěru o nezpůsobilém vymezení přípustnosti (v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017). V podaném dovolání zároveň chybí konkrétní vymezení právní otázky, která má být Nejvyšším soudem posouzena, a žalobkyní nejsou uvedeny odkazy na rozhodnutí prokazující ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, vyjma rozsudku (pozn. správně usnesení) sp. zn. 30 Cdo 2769/2017. Vedlejší účastník nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně, že by zmíněné rozhodnutí mělo skutkově totožný základ, přičemž v tabulce poukazuje na rozdíly. V této věci byl návrh na nařízení exekuce podán, exekuce nařízena, soudní exekutor pověřen a exekuční příkaz na prodej nemovité věci vydán před účinností novely exekučního řádu, kdežto v případě, na nějž je odkazováno, až za jeho účinnosti. V nyní projednávané věci byl soudní exekutor činný, což ovšem nelze tvrdit v uvedené, dříve Nejvyšším soudem řešené, věci. V případě exekuce posuzované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, podle popisu skutkových okolností, byla posuzována situace, kdy exekutor po nařízení exekuce nekonal, nařídil exekuci prodejem nemovitostí až více než po roce od zahájení exekučního řízení a nečinil kroky plynule a účelně k zajištění uspokojení oprávněného. V uvedené věci tak zřízení exekutorského zástavního práva bylo jedním z účelných instrumentů k vymožení pohledávky. V této věci však účelnost nebyla zřejmá, neboť mělo dojít k uspokojení pohledávky na základě dražby nemovitostí, kterou vedlejší účastník nařídil. V řízení jednoznačně vyplynulo, že exekutor mohl důvodně předpokládat, že dražba povede k uspokojení dovolatelčiny pohledávky. Exekuce byla vedena plynule a nebylo prokázáno, že by exekutor byl informován o předlužení či hrozícím úpadku povinného. Jakmile mu to známo bylo, zástavní právo zřídil. Skutečnost, že na povinného bylo vedeno několik exekucí, neznamenala, že by předlužen byl, neboť celková hodnota exekucí činila 265 832 Kč, což je třeba porovnat s hodnotou nemovitostí. Vedlejší účastník dále nesouhlasí ani s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v bodě 32 jeho usnesení sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, k výkladu § 69a odst. 1 exekučního řádu a navrhuje jeho přehodnocení. Měl-li by zákonodárce v úmyslu, aby pojem „může“ byl vykládán ve smyslu „musí“, mohl zřízení exekutorského zástavního práva spojit do jednoho institutu způsobů provedení exekuce podle § 59 exekučního řádu, a kdyby mělo dojít k nařízení exekuce prodejem nemovitostí, vždy by zároveň došlo k nařízení exekutorského zástavního práva. Zákonodárce ovšem zřízení zástavního práva uvedl v § 59 odst. 1 pod nově vloženým písmenem e) jako další z možných způsobů provedení exekuce, a tedy nikoliv jako doplnění § 59 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Stanovit povinnost souběžného nařizování exekuce prodejem nemovitosti a zřízením exekutorského zástavního práva tedy neměl v úmyslu. V § 69a exekučního řádu je stanovena podmínka účelnosti, a je tak vždy nutné zkoumat okolnosti případu a zvažovat, zda zřízení exekutorského zástavního práva mělo být v dané době a při znalosti tehdejších informací účelné.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.

18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

19. Podle § 241a odst. 3 důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

20. V prvé řadě je třeba uvést, že dovolací soud souhlasí s názorem vedlejšího účastníka ohledně nikoliv pregnantního vyjádření předpokladů přípustnosti dovolání. Ze samotného obsahu dovolání je ovšem bez pochyb zřetelné, že dovolatelka, ač k přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, míní tím, že odvolací soud vyřešil právní otázku rozdílně oproti právnímu závěru formulovanému v konkrétně uvedeném rozhodnutí soudu dovolacího. Rovněž je zjevné, že dovolatelka nemínila poukázat na vzájemný rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jak již bylo uvedeno výše, právní otázka, s jejímž řešením nesouhlasí, je z dovolání rovněž patrná, a podmínka vyjádřená v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je tak splněna. Odmítnutí dovolání by bylo přehnaným formalismem též s ohledem na skutečnost, že ani ostatní účastníci řízení nemají (soudě podle jejich vyjádření) jakýchkoliv pochyb ohledně toho, co dovolatelka míní.

21. Dovolání je tedy přípustné pro řešení právní otázky, zda je nesprávným úředním postupem soudního exekutora, jestliže v rámci exekučního řízení nezřídil exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného podle § 69a exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, ačkoliv tak učinit mohl.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

22. Podle ustanovení části první čl. II bodu 1 zákona č. 286/2009 Sb. není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

23. Podle § 46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009 (dále též jako „exekuční řád“) pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.

24. Podle § 47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.

25. Podle § 58 exekučního řádu exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce (odst. 1). Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku (odst. 2). Způsob provedení exekuce určí exekutor (odst. 3).

26. Podle § 69a odst. 1 exekučního řádu je-li to účelné pro provedení exekuce, může exekutor na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo (odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (odst. 2). Pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz; došlo-li několik exekučních příkazů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva (odst. 3).

27. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2769/2017, konstatoval, že z výše uvedených ustanovení exekučního řádu plynou následující principy, jimiž je ovládána exekuce ve fázi jejího provádění. Soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Soudní exekutor je povinen provádět exekuci rychle a účelně tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu. Je přitom povinen postupovat hospodárně a efektivně tak, aby to bylo pro oprávněného co nejvýhodnější, avšak při respektování zásad exekučního řízení, především zásady ochrany povinného a třetích osob. Podle informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. V úkonech v provádění exekuce může ustat jen v případě, kdy tak stanoví zákon (ať už sám exekuční řád, či zákony jiné). V § 58 odst. 2 ex. ř. je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská exekuce je totiž, pokud je jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného. Konstatoval dále, že exekutorské zástavní právo v posuzovaném období patřilo mezi způsoby provedení exekuce sloužící k vymožení peněžitého plnění (až novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., s účinností od 1. 7. 2015 bylo změněno pojetí tohoto institutu jakožto exekučního prostředku k provedení exekuce a konstituováno nově jako samostatné exekuční řízení zahajované toliko k návrhu oprávněného). Byť exekutorské zástavní právo samo o sobě přímo nevede k uspokojení oprávněného a nedochází jeho prostřednictvím k přímému postižení (zpeněžení) majetku povinného, jak je charakteristické pro ostatní exekuční způsoby, je účelem zřízení exekutorského zástavního práva zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. K tomu lze dále citovat z komentářové literatury (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2013, s. 444-447): „Tento způsob exekuce měl exekutor zvolit vždy, když z katastru nemovitostí zjistí, že povinný je vlastníkem nemovitosti a nemá dosud informace o tom, zda má povinný účet s dostatkem finančních prostředků anebo pobírá mzdu a lze očekávat, že vzhledem k výši pohledávky a přihlášených pohledávek bude exekuce brzy provedena. Pro zřízení exekutorského zástavního práva není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě nemovitosti, neboť dle § 338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena aplikace § 264 o. s. ř. (podle něhož je jinak nařízení a provedení exekuce limitováno zásadami vhodnosti, přiměřenosti a účelnosti, kdy nelze postihnout majetek zřejmě nevhodný, či jehož hodnota je v nepoměru k výši vymáhané pohledávky, nebo jehož výtěžek by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce). Zřízení exekutorského zástavního práva však může sloužit nejenom k zajištění pohledávky oprávněného a pohledávky na nákladech exekuce, ale je řešením i situací, kdy již ohledně stejné nemovitosti je vedena exekuce v jiném exekučním řízení nebo kdy se poté dostane povinný do úpadku. Vydá-li totiž exekutor exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva a doručí jej katastru nemovitostí, pak se pořadí přihlášené pohledávky oprávněného řídí datem zřízení exekutorského zástavního práva.“ S ohledem na uvedené pak dovolací soud uzavřel, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1, ve spojení s § 69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku.

28. V rozsudku ze dne 21. 7. 2020, č. j. 30 Cdo 4274/2019, dovolací soud navázal na výše zmíněné rozhodnutí a jeho závěry shledal případnými i na situaci, v níž soudní exekutor exekutorské zástavní právo včas nezřídil, byť byl jinak činný. Soudní exekutor v dané věci prováděl exekuci prodejem nemovitostí povinného, což by bylo postupem dostatečným, pokud by se povinný neocitl ve stavu úpadku.

29. Vyloučen je tedy názor vedlejšího účastníka, že by se závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2769/2017, měly užít pouze na případy, kdy byl soudní exekutor nečinný zcela. S ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 286/2009 Sb. rovněž nelze pokládat za zásadní rozdíl (pro nějž by neměly být užity závěry vyplývající z uvedených judikátů), že byl návrh na nařízení exekuce podán, exekuce nařízena, soudní exekutor pověřen a exekuční příkaz na prodej nemovité věci vydán před účinností novely exekučního řádu. Okolnost, že exekuční řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 286/2009 Sb., má toliko vliv na posouzení otázky, kdy mělo být exekutorské zástavní právo zřízeno (viz níže), ale nelze dospět k závěru, že by jí byla ovlivněna případná povinnost soudního exekutora exekutorské zástavní právo po nabytí účinnosti zákona č. 286/2009 Sb. zřídit. Judikatorní závěry, na které bylo poukázáno, jsou aplikovatelnými i na nyní projednávanou věc, přičemž se rozhodnutí soudů nižších stupňů od uvedených zjevně odchylují.

30. Nelze souhlasit ani s argumentem, že oprávněná či její právní zástupce měli činit kroky ke zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného, a jestliže tak neučinili, soudní exekutor (potažmo stát) za případnou škodu neodpovídá. Taková úvaha zcela popírá zásadní výhodu exekučního řízení, již má v tzv. „dvojkolejném režimu“ oproti řízení vykonávacímu, a v zásadě tedy i jeho smysl. Zavedení exekučního řízení totiž sledovalo zefektivnění nuceného výkonu a bylo koncipováno jako řízení výrazně ulehčující pozici oprávněného, který v exekučním řízení nemusí označovat majetek povinného a není povinen (ale ani oprávněn) volit způsob provedení exekuce. Názor, podle kterého měl oprávněný, který inicioval exekuční řízení, nadto sám činit kroky směřující k výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (dovolací soud zde neshledává důvod, pro nějž by daná úvaha měla být vztažena pouze ke zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem a nikoliv k jiným způsobům výkonu rozhodnutí), by prakticky vylučoval jakoukoliv odpovědnost soudního exekutora (resp. státu) za škodu způsobenou oprávněnému nečinností (resp. nedostatečnou činností) soudního exekutora. Byl-li by akceptován, bylo by exekuční řízení nutné vnímat pouze jako určitý pohodlný, ale nikoliv bezpečný doplněk k řízení o výkon rozhodnutí. Úvahy tímto směrem je tedy nutné odmítnout, a je třeba konstatovat, že bylo-li zahájeno exekuční řízení, nelze oprávněnému klást k tíži, že paralelně nečinil kroky v rámci výkonu rozhodnutí podle o. s. ř.

31. Vzhledem k uvedenému dovolací soud neshledává důvodu, aby uvažoval o změně svého dříve učiněného právního závěru, podle nějž požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1, ve spojení s § 69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku.

32. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je s citovaným právním závěrem neslučitelné, bylo dovolání shledáno důvodným.

33. Jak již bylo naznačeno výše, okolnost, že exekuční řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 286/2009 Sb., jímž byl novelizován exekuční řád a zaveden institut exekutorského zástavního práva, má vliv na posouzení okamžiku, kdy mělo být exekutorské zástavní právo zřízeno a popřípadě též na rozsah škody, jestliže tak včas učiněno nebylo. V úvahu je třeba vzít, že soudní exekutor, a potažmo ani stát, neodpovídá za skutečnost, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, které je ovládáno odlišnými pravidly pro uspokojení věřitelů. Soudní exekutor (stát) v obdobných případech odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo. Při těchto úvahách je třeba brát zřetel i na tu okolnost, že v případě ostatních exekucí vedených proti stejnému povinnému měl exekutor zpravidla stejnou povinnost, tedy včas zřídit exekutorské zástavní právo. Za předpokladu, že exekutor též v jiném exekučním řízení vedeném proti stejnému povinnému exekuční zástavní právo k nemovitostem povinného nezřídil, ačkoliv tak učinit měl, nelze se domáhat škody, která by nevznikla, pokud by ve všech těchto exekučních řízeních byl postup exekutora řádný a včasný. Řečeno jinak, nelze úspěšně tvrdit, že škoda vznikla v důsledku toho, že exekutor měl v konkrétním exekučním řízení jednat rychleji, než exekutor v řízení jiném (a to byť v jiném exekučním řízení exekutor exekutorské zástavní právo zřídil zjevně opožděně, či jej dokonce nezřídil vůbec). Je tomu tak z důvodu, že se oprávněný domáhá náhrady škody plynoucí z jeho práva na bezvadný výkon veřejné moci. Není tedy možné modelovat okolnosti, za nichž by škoda nevznikla, právě tak, že veřejná moc měla být vykonána bezvadně pouze vůči konkrétnímu oprávněnému, a současně nikoliv vůči ostatním oprávněným. Vznikal by tak též rozpor se zásadou, že z bezpráví právo vzejít nemůže.

34. Výše uvedené, přeneseno do konkrétních okolností případu, znamená, že jestliže bylo více exekucí zahájeno a exekutor v rámci nich byl též pověřen k jejímu provedení (teprve od té chvíle mohl exekutor podle § 35 exekučního řádu začít provádět exekuci) před účinností zákona č. 286/2009 Sb., je nutné vycházet z předpokladu, že v rámci každého z těchto exekučních řízení zásadně mělo dojít ke zřízení exekutorského zástavního práva ve stejný okamžik; v případě exekučních řízení, v rámci nichž došlo k pozdějšímu pověření exekutora (myšleno po datu účinnosti zákona č. 286/2009 Sb.), mělo být exekutorské zástavní právo zřízeno později.

V. Závěr

35. Jelikož nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej v souladu s § 243e odst. 1 a 2 zrušil, a to včetně usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, jakožto rozhodnutí na zrušovaném rozhodnutí závislé. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též výroky II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

36. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu