30 Cdo 2003/2018Rozsudek NS ze dne 17.01.2020

30 Cdo 2003/2018-213

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zničení vzorku biologického materiálu žalobce a informací získaných jeho analýzou včetně alfanumerického profilu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 124/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 3 Co 45/2016-183, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 3 Co 45/2016-183, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 32 C 124/2011-164, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zničit alfanumerický profil žalobce získaný z odebraného biologického vzorku žalobce, získaného odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě a dále v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou.

II. Vyslovuje se, že soudy v občanském soudním řízení nejsou věcně příslušné k rozhodnutí o nároku uvedenému ve výroku I a věc se po právní moci tohoto rozsudku ve shora uvedeném rozsahu postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu rozhodujícímu ve věcech správního soudnictví k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou původně u Krajského soudu v Ostravě dne 17. 9. 2007 se žalobce domáhal ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to (po vyloučení části předmětu sporu k samostatnému projednání) likvidace vzorků DNA a informací získaných jejich analýzou a zničení alfanumerického profilu žalobce, které o něm měla podle názoru žalobce získat Policie ČR protiprávně. K neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce mělo dojít odebráním vzorků DNA pro další zjišťování v databázi Policie ČR, a to dne 27. 6. 2007, kdy byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Ostravě. Žaloba byla původně podána také proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, která v řízení vystupovala pod označením žalovaná 1) a stávající žalované, které v řízení vystupovala pod označením žalovaná 2).

2. Poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2010, č. j. 1 Co 369/2009-89, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. 32 C 168/2008-69, kterým (dříve než byl předmět tohoto sporu vyloučen k samostatnému projednání) byla žalovaným uložena povinnost zničit vzorek biologického materiálu žalobce stejně jako jakoukoli informaci získanou analýzou odebraného biologického vzorku žalobce a povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, a poté, co následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 3 Co 12/2012-124, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č. j. 32 C 124/2011-112, tak, že řízení se nezastavuje a věc se nepostupuje Policejnímu prezidiu České republiky s odůvodněním, že se jedná o žalobou na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhá odstranění jeho biologických vzorků, rozhodl Městský soud v Praze jako soud prvního stupně o věci znovu rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 32 C 124/2011-164, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zničit vzorek biologického materiálu žalobce získaný odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě, nacházející se v Národní databázi DNA Kriminalistického ústavu Praha, a rovněž povinnosti zničit jakoukoli informaci získanou analýzou odebraného biologického vzorku žalobce a alfanumerický profil (výrok I), a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil v části, v níž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti původní žalované 2) zničit alfanumerický profil žalobce získaný z odebraného biologického vzorku žalobce, získaného odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě tak, že původní žalovaná 2) je povinna tento alfanumerický profil DNA žalobce zničit výmazem z Národní databáze DNA Kriminalistického ústavu Praha do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbývající části odvolací soud výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Ze skutkových zjištění plyne, že odebrání vzorků DNA dne 27. 6. 2007 žalobci, který vykonával trest ve věznici v Ostravě, je mezi účastníky nesporné. Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin zpronevěry podle § 247 (správně § 248 – pozn. Nejvyššího soudu) odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a dále za úmyslný trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 trestního zákona. Policisté při odběru vzorku postupovali podle § 42e odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008, a jednali z rozkazu policejního prezidenta č. 60/2007 ze dne 2. 5. 2007, přičemž plošný odběr vzorků DNA u osob odsouzených pro úmyslný trestný čin měl Policii ČR umožňovat případnou budoucí identifikaci osob jiným způsobem než daktyloskopicky. Rovněž bylo prokázáno, že předmětný biologický vzorek DNA byl ke dni 30. 9. 2015 zlikvidován, spotřebován při dotestování DNA, a Policie ČR v současné době nezpracovává žádný biologický materiál žalobce, pouze má informaci o profilu DNA žalobce v informačním systému v centrální databázi DNA Kriminalistického ústavu v Praze pod identifikátorem AC 07-05924-CO96.

5. Soud prvního stupně při právním posouzení věci dospěl k závěru, že odběr vzorků DNA bukálním stěrem nebyl protiprávní, když policisté postupovali v souladu se zákonem a rozkazem policejního prezidenta. S ohledem na neexistenci biologického vzorku, který by měl být zničen, soud prvního stupně neshledal žalobu v této části důvodnou. Soud prvního stupně dále uvedl, že otázka uchovávání získaných vzorků DNA v rozhodné době nebyla právně ošetřena a v podstatě není dosud. Nato však rovněž zamítl i požadavek žalobce na zničení (výmaz) informací z informačního systému s odůvodněním, že při žádosti o výmaz informací z databáze DNA má žalobce postupovat tak, že podá žádost o výmaz na Oddělení správy a kontroly osobních údajů Policie ČR, které žádost předá Kriminalistickému ústavu v Praze. Proti zamítnutí výmazu je možno podat stížnost k Policii ČR – Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování policejního prezidia ČR, který je správcem osobních údajů, veškerých identifikací i evidence vzorků DNA. O výmazu rozhodují jmenované orgány a jejich rozhodování nemůže být podřazeno pod satisfakci přiznanou žalobci soudem podle § 13 obč. zák. Tato otázka podle soudu prvního stupně vůbec nespadá do pravomoci soudů, byť v této věci již bylo rozhodnuto o tom, že věc je nutno posoudit jako žalobu na ochranu osobnosti.

6. Odvolací soud se po právní stránce ohledně nedůvodnosti nároku na zničení biologického vzorku žalobce ztotožnil se soudem prvního stupně, když shledal, že v mezidobí byl předmětný biologický vzorek spotřebován, a to ke dni 30. 9. 2015, čímž se požadavek na jeho zničení stal nemožným. Ve vztahu k nároku na zničení získaných informací o DNA žalobce uložených v příslušném informačním systému odvolací soud ke dni svého rozhodování konstatoval, že v České republice není dosud přijata zákonná úprava databáze DNA, upravující uchovávání informací. Bez ní však nelze činit jednoznačné závěry, zejména ohledně doby, po kterou má být konkrétní informace v systémech uchovávána. Odvolací soud uvedl, že Národní databáze DNA byla zřízena závazným pokynem policejního prezidenta. Okolnosti odebírání biologického materiálu, jeho zpracování a další úkony s nimi spojené včetně určitých lhůt, kdy základní lhůta pro uchovávání vzorků je automaticky nastavována na 80 let, jsou upraveny rozkazem policejního prezidenta a dalším pokynem policejního prezidenta. Odvolací soud poukázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), které klade důraz na to, aby byly osobní údaje shromažďovány pouze pro určité slovně vyjádřené legitimní účely a pouze v nezbytném rozsahu, zároveň se vždy musí jednat o přesné a v případě potřeby aktualizované osobní údaje. Nařízení pak výslovně upravuje i právo na výmaz (právo být zapomenut), dále právo na přenositelnost údajů k jinému správci či právo vznést námitku proti zpracování osobních údajů včetně profilování. Odvolací soud uvedl, že tyto zákonné úpravy by měly být provedeny do 25. 5. 2018. Z uvedeného vyplývá, že odebírání a uchovávání biologických vzorků, respektive vzorků DNA by mělo být prováděno pouze na základě zákona (jako je tomu u jiných členských států Evropské unie), nikoliv na základě podzákonného předpisu, jakým jsou interní akty policejního prezidenta, které jsou navíc neveřejné. V daném případě vzhledem k tomu, že žalobce byl zproštěn obvinění, neexistoval tedy žádný důvod pro další uchovávání jemu odebraného biologického materiálu a vzorku DNA, přičemž přes snahu žalobce došlo k jeho likvidaci teprve po 9 letech. Žalované ve svých vyjádřeních neuvedly žádné konkrétní důvody, pro něž by z objektivního hlediska bylo zapotřebí předmětné informace o žalobci dál uchovávat. Žalované pouze odkázaly na obecné ustanovení § 42a odst. 1 zákona o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008, o předcházení trestné činnosti při ochraně osob a majetku a odhalování trestné činnosti, což odvolací soud měl v tomto případě za nepostačující. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, který žalobce s požadavkem na výmaz informací odkázal na řízení prováděné podle interních předpisů Policie ČR, eventuálně Ministerstva vnitra, nemajících povahu zákona a které nejsou veřejně dostupné, neboť takový závěr neodpovídá zásadám vyjádřeným ve výše uvedeném nařízení. Ze všech těchto důvodů odvolací soud posoudil žalobcův nárok na zničení informací jako oprávněný, a proto v této části napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a původní žalované 2) uložil zničit předmětnou informaci.

7. Nejvyšší soud pro přehlednost dodává, že rozsudek odvolacího soudu nebyl dovoláním dotčen v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby o uložení povinnosti zničit vzorek biologického materiálu žalobce získaný odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě, nacházející se v Národní databázi DNA Kriminalistického ústavu Praha a v celém rozsahu ve vztahu žalobce a původní žalované 1). Tím bylo řízení mezi žalobcem a původní žalovanou 1) skončeno a nadále je jako žalovaná označována již jen původní žalovaná 2).

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dne 23. 2. 2018 včasně podaným dovoláním, a to v části výroku I, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná 2) je povinna zničit alfanumerický profil DNA žalobce výmazem z Národní databáze DNA Kriminalistického ústavu Praha do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku. Žalovaná dovolání doplnila svým podáním doručeným soudu dne 27. 3. 2018. Dovolání žalovaná spojila rovněž s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, kterému bylo vyhověno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 2003/2018-207.

9. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje především v otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom podle žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud dospěl k závěru, že v České republice není dosud přijata zákonná úprava databáze DNA upravující uchovávání těchto informací. Žalovaná uvedla, že Policie ČR v souladu s ustanovením § 60 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jež nabyl účinnosti dne 1. 1. 2009, a v souladu s jiným právním předpisem zpracovává informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Podle ustanovení § 79 citovaného zákona může Policie ČR zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů. Podle ustanovení § 65 téhož zákona může Policie ČR odebírat biologické vzorky pro účely budoucí identifikace, přičemž získané osobní údaje zlikviduje, jakmile jejich zpracování není nezbytné pro v tomto ustanovení stanovené účely. Tím je naplněna výjimka stanovená v ustanovení § 9 písm. i) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Jedněmi ze zpracovávaných údajů, které jsou Policií ČR při plnění zákonných úkolů využívány, jsou tedy i profily DNA, přičemž na tyto citlivé údaje je nutno nahlížet jako na jakékoliv jiné osobní údaje, které Policie ČR v rámci své činnosti využívá. Policie ČR provozuje databázi DNA jako jednu z mnoha evidencí, jež jsou potřebné pro plnění jejích úkolů. Právním základem pro provozování těchto evidencí, respektive pro zpracování osobních údajů, je pak zejména zmíněný § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dle názoru žalované není důvod, aby databáze DNA byla výjimkou. Současně je v souladu s § 86 písm. a) citovaného zákona stanoven a jasně vymezen účel databáze DNA, jejíž zřízení bylo rovněž ohlášeno na Úřad pro ochranu osobních údajů ve smyslu § 86 písm. b) uvedeného zákona. Navíc žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 4 As 168/2013, v němž mělo být vysloveno, že právní úprava zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace je dostačující a rovněž vyhovující minimálním požadavkům na zákonný podklad zásahu do práva na ochranu soukromého života, a to i tak, jak je formulováno evropskou judikaturou. Proto nelze než trvat na tom, že databáze DNA je provozována na základě právních předpisů a v souladu s právními předpisy, konkrétně pak v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. a zákonem č. 273/2008 Sb., přičemž příslušná právní úprava je dostatečně konkrétní a předvídatelná. Při zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace v souladu s § 65 zákona č. 273/2008 Sb. se přitom nejedná o neomezené zpracování osobních údajů, když je zohledňováno postavení osoby i povaha trestného činu ve smyslu subjektivní stránky. Stejně tak je zde vyjádřen limit aplikace v souvislosti s následným zpracováním, uchováváním osobních údajů pro účely identifikace, jednak kritériem souvislosti s úkoly Policie ČR, jež jsou zákonem jasně vymezeny, a jednak kritériem nezbytnosti takového zpracování. Z uvedeného proto podle žalované jednoznačně vyplývá, že zpracování diskutovaných osobních údajů žalobce je prováděno na základě zákonného právního titulu, nikoliv na základě interních aktů řízení policejního prezidenta.

10. Žalovaná je dále přesvědčena, že o nesprávném právním posouzení kvality právní úpravy dané oblasti zpracování osobních údajů svědčí rovněž ta skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku zcela nesprávně aplikoval evropský právní předpis, který se na žalovanou, respektive na Policii ČR, jednoznačně nevztahuje. Upozornila, že dne 27. 4. 2016 byl v rámci Evropské unie přijat tzv. balíček předpisů k ochraně osobních údajů, konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/680 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV, v obou případech s použitelností od května 2018. Obecné nařízení o ochraně osobních údajů stanovuje obecná pravidla pro zpracování osobních údajů fyzických osob, oproti tomu v případě tzv. trestněprávní směrnice o ochraně osobních údajů se jedná o speciální právní úpravu vztahující se na zpracování osobních údajů orgány při výkonu „trestněprávních činností“, tedy na zpracování osobních údajů příslušných orgánů, zcela jistě i Policie ČR, za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, včetně ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost a jejich předcházení. Uvedené je logickým a nezbytným projevem specifičnosti a zvláštní povahy činností orgánů provádějících zpracování osobních údajů za těmito stanovenými účely. Pokud se týká konkrétně zpracování citlivých údajů, tedy profilů DNA, vyjadřuje čl. 10 tzv. trestněprávní směrnice o ochraně osobních údajů, že zpracování těchto je povoleno pouze tehdy, pokud je to zcela nezbytné, pokud existují vhodné záruky práv a svobod subjektu údajů a pokud je to povoleno právem Evropské unie nebo členského státu. Ve vztahu k náležitostem právní úpravy při zpracování osobních údajů v této oblasti lze podle žalované dovodit požadavek na přesnost, jasnost a předvídatelnost, nikoliv požadavek na výslovnou specifickou zákonnou úpravu, například provozování databáze DNA.

11. Závěrem žalovaná shrnula, že v případě, kdy Policie ČR uchovává osobní údaje, konkrétně profil DNA žalobce, pachatele úmyslné trestné činnosti, činí tak zcela v souladu s platnou právní úpravou, tudíž se v dané věci nemůže jednat o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce.

12. Žalovaná ještě pro úplnost poukázala na obdobný případ, který v době doplnění dovolání měl být projednáván v řízení o dovolání, a doplnila, že Nejvyšší soud se problematikou odběru vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA zabýval v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, ve kterém dospěl k závěru, že soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci, aby se zdržely neoprávněných zásahů do osobnostních práv osoby, tedy aby po ní nevyžadovaly odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA, ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ani podle jiného předpisu soukromého práva. Dále Nejvyšší soud v tomto rozsudku konstatoval, že takový zásah orgánu veřejné moci vůči osobě totiž není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů a jedná se tedy o nárok na ochranu veřejného subjektivního práva, kterým poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví.

13. S ohledem na uvedené žalovaná Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v napadené části zrušil a věc mu vrátil zpět se závazným právním názorem, že zpracování osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace je oprávněné a v souladu s platnou právní úpravou.

14. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

III. Formální náležitosti dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky procesního práva, zda může soud rozhodující o nároku na ochranu osobnosti uložit státu zničit informace získané analýzou vzorku DNA včetně alfanumerického profilu žalobce, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

22. Žalobci měla újma vzniknout dne 27. 6. 2007, tedy poté, co zákon č. 160/2006 Sb. nabyl právní moci. Posoudil-li odvolací soud nárok žalobce podle ustanovení o ochraně osobnosti, namísto toho, aby jej posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., je jeho právní posouzení žalobcova nároku vadné.

23. Otázkou možnosti soudu uložit orgánu veřejné moci povinnost určitým způsobem konat v režimu zákona č. 82/1998 Sb. se Nejvyšší soud zabýval v minulosti opakovaně. Obdobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, žalobce i v nyní projednávané věci požaduje, aby soud orgánu veřejné moci nařídil odstranit stav, který v důsledku konání orgánu veřejné moci vznikl. Důležité je, že namítaný úkon orgánu veřejné moci (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3279/2012 odběr vzorku slin z dutiny ústní či pokus o něj, ve věci sp. zn. 30 Cdo 942/2016 pořízení obrazovaného záznamu při provádění dopravní kontroly, ve věci sp. zn. 30 Cdo 2960/2017 odběr vzorku slin z dutiny ústní a sejmutí daktyloskopických otisků) byl založen na výkonu pravomoci orgánu veřejné moci. Pro účely tohoto rozhodnutí není podstatné, zda se jednalo o výkon pravomoci v souladu se zákonem či v rozporu s ním. Provedení úkonu pramenilo z interpretace dotčeného zákonného ustanovení, které takovou pravomoc založilo (mělo založit). Soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle jiného předpisu soukromého práva. Soudy v občanském soudním řízení totiž projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon (zásah) orgánu veřejné moci vůči jeho osobě ovšem není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů.

24. Žalobce se svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva. Domáhá se tedy toho, aby státní orgány výkonem svých pravomocí nadále nezasahovaly do jeho právní sféry. Takový zásah považuje za nezákonný, odporující platným právním předpisům. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob pak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§ 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soudy ve správním soudnictví mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§ 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tomu konec konců odpovídá i znění § 82 s. ř. s., podle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. „soud rozsudkem … zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval …“ Správním orgánem jsou i orgány moci výkonné [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tedy i Policie ČR.

25. Rozhodoval-li odvolací soudu o nároku žalobce na uložení povinnosti zničit alfanumerický profil žalobce získaný z odebraného biologického vzorku žalobce odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě, rozhodoval ve věci, ve které neměl věcnou příslušnost. K projednání uvedeného nároku uplatněného žalobcem a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. Podle § 104b odst. 2 o. s. ř. soud v takovém případě (kdy se jedná o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu) „vysloví, že není věcně příslušný, a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví.“ Právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení přitom zůstávají zachovány.

26. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o svém zamýšleném procesním postupu i jeho důvodech v souladu s § 104b odst. 4 o. s. ř. informoval účastníky přípisem ze dne 9. 12. 2019, na který reagovala pouze žalovaná, a to souhlasně.

VI. Závěr

27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden dovoláním a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují ve stejném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. částečně i rozsudek soudu prvního stupně.

28. Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do věcné příslušnosti soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, Nejvyšší soud rovněž podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rozhodl o postoupení věci krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který zasáhl do práv žalobce; věcně a místně příslušným soudem v dané věci je Městský soud v Praze jako soud rozhodující ve věcech správního soudnictví (srov. § 7 odst. 2 věta první a druhá soudního řádu správního).

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 1. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu