30 Cdo 1757/2018Usnesení NS ze dne 28.01.2020 nesprávný úřední postup; legislativní činnost státu; cenové rozhodnutí

30 Cdo 1757/2018-218

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně OZ Energie s. r. o., se sídlem v Chomutově, Revoluční 36/2, IČO 27520277, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalované České republice - Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 91/5, IČO 70894451, o náhradu škody ve výši 61 650 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 1/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 17 Co 236/2016-205, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího.

Odůvodnění:

Žalobkyně se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhala zaplacení 61 650 000 Kč jako náhrady škody, představované znehodnocenou investicí do projektu solární elektrárny, ke které mělo dojít legislativní činností žalované, a to změnou cenového rozhodnutí vztahujícího se k výši výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů s využitím solárního záření - cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, jež vedlo ke snížení výkupních cen.

Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 18 C 1/2013-176, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., účinného od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017, (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.

Pokud odvolací soud vycházel ze závěru, že cenová rozhodnutí vydávaná Energetickým regulačním úřadem na základě jeho pravomoci vyplývající z § 2c zákona č. 265/1991 Sb., § 17 zákona č. 458/2000 Sb. a § 6 zákona č. 180/2005 Sb., lze považovat za normativní právní akty a že se nejedná o akty individuálně právní, které by byly výsledkem rozhodovací činnosti ERÚ v konkrétních věcech, a je tedy nutné na ně nahlížet jako na výsledek tzv. odvozené normotvorby, a že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, tudíž nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, pak jeho závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5072/2009, a ze dne 21. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 851/2011 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), jakož i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz).

Námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ohledně posouzení jejího nároku vztahujícího se k legislativní činnosti a legitimního očekávání ve vazbě na porušení komunitárního práva, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.

Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1343/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz) mimo jiné vyslovil závěr, že „vnitrostátní právní úprava vztahující se k podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie má svůj původ v právu Evropské unie. Unijní předpisy stanovují společný rámec pro členské státy, jakož i závazné národní cíle, nezakládají však konkrétní a přímo vymahatelná práva jednotlivcům, a proto nemohou založit odpovědnost státu vůči konkrétním subjektům v případě nedosažení očekávaných výnosů z provozu fotovoltaických elektráren. Směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie jsou v první řadě adresovány členským státům, nikoli jednotlivcům. Podle Soudního dvora Evropské unie přitom z těchto směrnic jasně vyplývá, že si členské státy ohledně volby vnitrostátních režimů podpory zachovávají širokou posuzovací pravomoc (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 2013 ve věci C-195/12 Industrie du bois, ECLI:EU:C:2013:598, bod 61). Soudní dvůr v tomto kontextu rovněž uvedl, že, přestože jsou členské státy nabádány k tomu, aby prováděním mechanismů podpory [...] na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie přispívaly k dosažení cílů sledovaných směrnicemi [...] a obecně unijních cílů v oblasti životního prostředí, unijní právo za současného stavu vyhrazuje členským státům velkou svobodu volby při provádění takových mechanismů‘ (bod 66 cit. rozsudkuve věci Industrie du bois)“ a že „prostor pro uvážení je relevantní rovněž z hlediska ochrany legitimních očekávání; Soudní dvůr totiž ve své ustálené judikatuře uvádí, že pokud směrnice ponechává členským státům široké pravomoci, nemůže být změna právních předpisů přijatá v souladu se směrnicí považována za nepředvídatelnou (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-487/01 a C-7/02 Gemeente Leusden, ECLI:EU:C:2004:263, bod 66; srov. též výše citovaný rozsudek ve věci Plantanol, bod 54).“

Ústavní soud ve shora citovaném nálezu dále uvedl, že Směrnice 2009/28 neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 Afs 32/2013, jenž uzavřel, že evropské směrnice „žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod.“

Je tak zřejmé, že se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu řešící předmětnou problematiku a v kontextu komunitárního práva. Konkrétní rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu pak v této souvislosti dovolatel neoznačuje.

Vada řízení namítaná žalobkyní, spočívající v tom, že ve věci bylo jednáno, aniž bylo řádně rozhodnuto o námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu