30 Cdo 1671/2004Usnesení NS ze dne 21.12.2004

30 Cdo 1671/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce JUDr. S. K. proti žalovanému Ing. I. K., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

37 C 130/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

20. 1edna 2004, č.j. 1 Co 249/2003-111, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2003, č.j. 37 C 130/2001-52 zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zdržet se rozesílání a veřejného rozšiřování článku obsaženého v M. novinách č. 36 ze dne 5.9.2001 a kopie listin označené jako závěť ze dne 2.3.1958. Dále je povinen zdržet se tvrzení, že závěť je restitučním padělkem, že je JUDr. S. K. drzý podvodník a lhář, který používá své povrchní právnické vzdělání k páchání zla a bezpráví všude kolem sebe. Dále se zamítá žaloba, že žalovaný je povinen ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v M. novinách omluvu JUDr. S. K. tohoto znění: „Já, Ing. I. K., bytem P. – S., N. 11/2462 se tímto omlouvám panu JUDr. S. K. za mnou uvedené nepravdivé údaje v M. novinách č. 36 ze dne 5.9.2004. zejména se omlouvám za své prohlášení, že závěť ze dne 1.3.1958 je restitučním padělkem. Dále se omlouvám panu JUDr. S. K. za rozesílání inkriminovaného článku a neoprávněné vyvěšení tohoto článku v obecní skříňce.“ Soud prvního stupně dále zamítl žalobu

na náhradu nemajetkové újmy žalobce ve výši 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně především konstatoval, že předpokladem úspěšnosti dané žaloby je, aby žalobce prokázal, že k zásahu skutečně došlo a že mu v příčinné souvislosti se zásahem vznikla újma a v tomto případě zvlášť závažného rozsahu, neboť požaduje finanční satisfakci. Při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že v článku „Kam se poděly dobré sousedské vztahy“ uveřejněném v č. 36 M. novin dne 5.9.2001 nejsou obsaženy ani výroky žalovaného, jejich zdržení se žalobce domáhá, ani tvrzení žalovaného, že závěť je restitučním padělkem. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalovaný rozesílal a veřejně šířil M. noviny č. 36. Dovodil proto, že žalobce neprokázal existenci neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv předmětnými tvrzeními, která měla být uvedena v tomto čísle M. novin.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2004 pod č.j. 1 Co 249/2003-111 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud po opakování důkazu obsahem článků „Kam se poděly dobré sousedské vztahy“ uveřejněném v č. 36 M. novin a „Pravda proti lži, aneb Sousedské vztahy podruhé“ uveřejněném v č. 42 těchto novin dovodil, že z předmětných článků vyplývají špatné sousedské vztahy mezi účastníky a jednoznačně to, že medializaci inicioval žalobce. Jeho námitka, že si článek neobjednal, neautorizoval jej a nesouhlasil by s ním, nemůže obstát. Jestliže totiž svěřil informace novináři, je třeba dovodit, že je sdělil veřejnosti, že musel být srozuměn s jejich zveřejněním. Jestliže žalobce obviňuje v prvním článku žalovaného z fyzického napadání své osoby a vyhrožování smrtí, tedy z trestné činnosti, aniž by pro to měl jakékoli objektivní podklady, pokládal odvolací soud výroky žalovaného na adresu žalobce ve druhém článku, byť jsou značně expresivní, toliko za obranu proti předchozím tvrzením žalobce.

Základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) je existence zásahu, který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý porušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 a násl. o.z. Na základě výše uvedeného odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Vzhledem k tomuto závěru není dána ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. března 2004, přičemž dovolateli (jeho zástupci) byl doručen dne 27. února 2004.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání ze dne 29. března 2004, doplněné podáním ze dne 14. června 2004. Dovolatel má zato, že v tomto případě jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř“), neboť předchozí řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel se domnívá, že soud nevzal v úvahu intenzitu zásahu, kterou měl na svědomí žalovaný v důsledku svých útoků popsaných v žalobě, zejména soud nevzal v úvahu, že u žalobce došlo k ohrožení života a následnému zhoršení zdraví. Soud také špatně vyhodnotil, že sám žalobce inicioval medializaci v předmětné věci. Žalobce uvádí, že nikdy článek neautorizoval, a tento byl otištěn bez žalobcova souhlasu a jeho vědomí. Soud také nevzal v úvahu výsledky znaleckého posudku, který potvrdil pravost dokumentu „Závěť“. Dovolatel žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu případně i soudu prvního stupně a vrátil věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaný nevyjádřil.

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé

(§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však

v posuzované věci ve skutečností není.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo

o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit

se však v souzené věci nejedná.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Odvolací soud věc posoudil na základě jím zjištěného a vyloženého skutkového stavu v souladu

se zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 11 násl. o. z., přičemž v tomto případě se nedostal ani do případného rozporu s ustálenou judikaturou vážící se k této právní problematice. Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není založena na základě ustanovení § 237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení § 238,

§ 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu