30 Cdo 1650/2020Usnesení NS ze dne 02.07.2020

30 Cdo 1650/2020-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně UNIMEX-INVEST, s.r.o., identifikační číslo 25872117, se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 130/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 23 Co 348/2019-139, takto:

I. Řízení o dovolání proti výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2019, č. j. 15 C 130/2018-93, se zastavuje.

II. Dovolání směřující proti výrokům II. a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 23 Co 348/2019-139, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 15 C 130/2018-93, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu v rozsahu částky 1 394 874 Kč s příslušenstvím a dále v rozsahu zákonného úroku z prodlení z částky 90 000 Kč od 1. 11. 2015 do 28. 12. 2018 zamítl (výrok II rozsudku), přičemž současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku).

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím odvolací řízení o odvolání žalované směřujícím do vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně po zpětvzetí odvolání zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II, o věci samé, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 000 Kč s příslušenstvím; jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 831 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 484 874 Kčs příslušenstvím, kterýžto žalobní požadavek v sobě zahrnoval dva samostatné nároky, a to na náhradu škody v částce 1 244 874 Kč s příslušenstvím, což v rozsahu jistiny odpovídalo úrokům, které byly po nynější žalobkyni v pozici žalované požadovány žalobou v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 143/2009 (dále jen „posuzované řízení“), kdy nynější žalobkyně tvrdila, že by jí uvedená škoda (v podobě povinnosti zaplatit zákonný úrok z vymáhané částky) nevznikla, pokud by v posuzovaném řízení bylo soudy rozhodnuto v přiměřené lhůtě dvou let. Druhým nárokem byl požadavek na zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce v té době neskončeného posuzovaného řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu jeho výroků II a III včasným dovoláním, které výslovně směřovalo rovněž proti výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2019, č. j. 15 C 130/2018-93.

V posuzované věci je tak dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

Dovolání žalobkyně, směřující proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II změněn tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 27 000 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).

Podala-li tak žalobkyně dovolání proti měnící části výroku II rozhodnutí odvolacího soudu, v rozsahu, jímž bylo částečně vyhověno jím podanému odvolání v rozsahu částky 27 000 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobkyni příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné.

Dovolání žalované směřovalo též do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla žaloba zamítnuta ohledně částky 1 367 874 Kč. V této částce je zahrnuta částka 1 244 874 Kč s příslušenstvím (škoda odpovídající úrokům, které byly po žalobkyni jako žalované požadovány v posuzovaném řízení), tak i částka 123 000 Kč, v rozsahu níž byla zamítnuta žaloba o zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky posuzovaného řízení (žalováno bylo z toho titulu o 240 000 Kč, soud prvního stupně přiznal 90 000 Kč a odvolací soud 27 000 Kč). V rozsahu výrokem II rozsudku odvolacího soudu zamítnuté částky 123 000 Kč s příslušenstvím podané dovolání neobsahuje žádnou argumentaci a tedy ani esenciální náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., není tedy v tomu odpovídajícím rozsahu ani projednatelné.

Žalobkyně v dovolání zpochybňuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, podle jehož závěrů „stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup soudu“ s tím, že by danou otázku měl dovolací soud nyní vyřešit jinak.

K uvedené problematice se shodně Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, nebo ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1812/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 4196/16. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také v usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 6077/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2663/19.

Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak. Je-li zákonnou povinností platit věřiteli vedle jistiny též úrok z prodlení, je výlučnou příčinou vzniku takové povinnosti zákonem předjímané prodlení dlužníka a nikoliv nesprávný úřední postup soudu spočívající v nepřiměřené délce řízení, s nímž se pojí (toliko) nejistota ohledně výsledku sporu, v němž navíc bylo již existující [a trvající] právo věřitele na úhradu jistiny dluhu a jeho příslušenství toliko deklarováno.

Odkaz žalobkyně na blíže konkretizované rozsudky Nejvyššího soudu, týkající se výkladu teorie adekvátní příčinné souvislosti nejsou v poměrech dovoláním předestřené otázky namístě již proto, že právně relevantními příčinami nejsou kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (právě proto se hovoří o tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Nepřiměřená délka soudního řízení však není relevantní skutečností, s níž právní normy spojují vznik povinnosti platit úrok z prodlení. Žalobkyní předkládaný výklad je třeba – za pomocí redukce ad absurdum – odmítnout i proto, že by zcela nepřípustně stimuloval dlužníky k protiprávnímu jednání v podobě prodlení s plněním peněžitého dluhu, a to v přesvědčení, že za určitých okolností by jeho důsledky mohly být přeneseny na stát.

Vady řízení namítané žalobkyní nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 7. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu