30 Cdo 1333/2006Usnesení NS ze dne 21.11.2006

30 Cdo 1333/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. M.,

a 2) L. M., oběma zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných L. M., o určení vlastnictví

k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 333/97,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka

v Liberci ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 29 Co 171/2005 - 248, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala určení, že je vlastnicí domu čp. 108 se zastavěným pozemkem č. 413 a ppč. 414 - zahrady v k. ú. S. P., obec L. Žalobu odůvodnila zejména tím, že při uzavření kupní smlouvy datované dnem 16. 9. 1994, kterou převedla tyto nemovitosti na žalované, byla uvedena v omyl, neboť i když smlouvu podepsala (aniž si ji však řádně přečetla), bylo jejím úmyslem nemovitosti darovat vnučkám, nikoliv je prodat žalovaným, že si nenechala ověřit podpis na kupní smlouvě, že nepodepsala návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, že nepodávala daňové přiznání k dani

z převodu nemovitostí a že jí žalovaní nezaplatili kupní cenu za nemovitosti.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č. j. 9 C 333/97 - 228, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 11. 9. 2001, č. j. 9 C 333/97 - 152, jímž žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne

21. 5. 2002, č. j. 35 Co 221/2002 - 187, z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (nepřezkoumatelnosti) a procesních pochybení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako prodávající uzavřela se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu datovanou dnem 16. 9. 1994, jejímž předmětem byly označené nemovitosti, a na níž byl dne 13. 9. 1994 ověřen před Městským úřadem v M. B. podpis žalobkyně

a dne 21. 9. 1994 podpisy žalovaných před Úřadem města L. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí vznikly ke dni 16. 11. 1994. Dále bylo ze znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně z oboru písmoznalectví zjištěno, že podpisy žalobkyně na kupní smlouvě založené ve spise katastrálního úřadu, finančního úřadu a na návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí jsou pravými podpisy žalobkyně, která velmi pravděpodobně podepsala dne 13. 12. 1994 také doručenku s modrým pruhem o doručení zásilky obsahující jeden stejnopis kupní smlouvy s razítkem katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pouze ohledně podpisu na přiznání k dani z převodu nemovitostí ze dne 23. 1. 1995 dospěla znalkyně k závěru, že tento podpis není běžně užívaným podpisem žalobkyně, nicméně ani v tomto případě nelze vyloučit, že i takto netypický podpis mohl být jejím podpisem. Ze spisu Finančního úřadu v L. vzal soud dále za prokázané, že žalobkyně dne 7. 9. 1995 a dne 27. 11. 1995 převzala výzvy k předložení znaleckého posudku ke kupní smlouvě ze dne 16. 9. 1994, na níž žalobkyně reagovala s tím, že posudek dodá později, což také učinila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že v okamžiku podpisu kupní smlouvy datované dnem 16. 9. 1994 bylo jejím úmyslem darování a nikoliv prodej nemovitostí a že byla žalovanými uvedena v omyl, „o čemž museli žalovaní vědět“. V této souvislosti okresní soud poukázal na výpověď svědka L. M., který uvedl, že se žalobkyní projednával obsah jím sepsaného návrhu kupní smlouvy, přičemž tato jeho výpověď nebyla ničím vyvrácena. Z těchto důvodů určovací žalobu zamítl. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal soud prvního stupně již v původním řízení, neboť rozhodnutí soudu je podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 11. 2005, č. j. 29 Co 171/2005 - 248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně svá tvrzení, že si smlouvu řádně nepřečetla a domnívala se, že podepsala smlouvu darovací, že si nenechala ověřit podpis na kupní smlouvě, že nepodepsala návrh

na vklad vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a že nepodávala daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, neprokázala. K tvrzení žalobkyně v odvolacím řízení (přípustnému v důsledku absence poučení podle § 119a o. s. ř. okresním soudem), že nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy z důvodu, že „smlouva by byla uzavřena teprve tehdy, až by podepsaný návrh této smlouvy z 13. 9. 1994, jenž žalovaní podepsali až 21. 9. 1994, došel navrhovateli“, krajský soud - vycházeje z ust. § 46, 43a odst. 1 obč. zák. - dovodil, že za návrh kupní smlouvy je v daném případě třeba považovat její text předložený žalovanými žalobkyni, když nebylo zjištěno, že by žalobkyně předtím, než smlouvu podepsala, cokoliv v textu měnila (v takovém případě by šlo o odmítnutí návrhu a o nový návrh - § 44 odst. 2 obč. zák.), přičemž žalobkyně neprokazovala, že by jí kupní smlouva nebyla předložena

i s podpisy žalovaných, a ani nevysvětlila, jak se dostal do její dispozice stejnopis kupní smlouvy podepsaný žalovanými, který předložila spolu se žalobou. Jestliže žalobkyně návrh žalovaných na uzavření kupní smlouvy akceptovala a podepsala jej dne

13. 9. 1994, byla kupní smlouva uzavřena v okamžiku, kdy se listiny opatřené podpisy žalobkyně dostaly do dispozice žalovaných (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že nepochybně nejméně tři stejnopisy smlouvy byly opatřeny podpisy žalovaných až při jejich ověřování dne 21. 9. 1994. K uzavření kupní smlouvy tedy platně došlo. Protože žalobkyně neprokázala ani žádné ze svých tvrzení, z nichž dovozovala, že nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy, je rozsudek soudu prvního stupně, jímž žaloba na určení vlastnictví byla zamítnuta, věcně správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodu podle

§ 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka rekapituluje skutkové námitky, které uvedla již

v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. zejména, že nechtěla nemovitosti prodat žalovaným, ale darovat vnučkám, že nebyly předloženy žádné doklady o půjčce žalovaných na koupi předmětných nemovitostí, že ve spise katastrálního úřadu je založena smlouva bez ověřených podpisů, že neobdržela smlouvu s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí, že ze závěru znalkyně není zcela zřejmá pravost jejího podpisu na doručence od zásilky katastrálního úřadu a že nepodávala daňové přiznání

k dani z převodu nemovitostí. Dále soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly tím, že smlouva datovaná dnem 16. 9. 1994 nebyla podepsána všemi účastníky na obou stranách současně na jedné listině, neboť její podpis byl ověřen dne 13. 9. 1994 a podpis žalovaných až dne 21. 9. 1994, z čehož dovozuje, že by smlouva byla uzavřena teprve tehdy, pokud by návrh podepsaný druhou smluvní stranou došel zpět navrhovali (§ 45 obč. zák.). Protože se tak nestalo, nemohla se navrhovatelka přesvědčit, zda jí zamýšlený projev vůle, kterým bylo darování nemovitostí vnučkám, je identický se zněním, které má být předloženo ke vkladu do katastru nemovitostí. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 114/99, jímž argumentovala již v odvolacím řízení, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2005, sp. zn.

I. ÚS 722/04. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou

k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam

[písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje

za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala, že při uzavření kupní smlouvy datované dnem 16. 9. 1994 byla uvedena v omyl, neboť jejím úmyslem bylo nemovitosti darovat svým vnučkám, nikoliv je prodat žalovaným, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.

Jestliže z nezpochybněných skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že návrh předmětné kupní smlouvy vyhotovil slyšený svědek (posléze vedlejší účastník na straně žalovaných) L. M., který obsah této smlouvy osobně se žalobkyní projednal,

a ta jej akceptovala dne 13. 9. 1994, kdy jej podepsala, a téhož dne byl na smlouvě ověřen její podpis, přičemž netvrdila a ani neprokazovala, že by jí kupní smlouva

před jejím podpisem nebyla předložena i s podpisy žalovaných na alespoň některém

ze stejnopisů, je správný názor odvolacího soudu, že smlouva byla uzavřena

v okamžiku, kdy se listiny podepsané žalobkyní dostaly do dispozice žalovaných (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že nepochybně nejméně tři stejnopisy kupní smlouvy byly žalovanými podepsány až při ověřování podpisů žalovaných dne 21. 9. 1994,

na uvedených závěrech nemohou ničeho změnit. Pokud tedy žalobkyně na základě opačných a neprokázaných skutkových tvrzení, jimiž polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, dovozuje (buduje) jiné právní závěry, než k nimž dospěl odvolací soud, jde o námitky nesprávné. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 114/99 a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, je nepřípadný, neboť se jednalo o věci skutkově i právně odlišné.

Další námitky v dovolání, že v řízení nebyly předloženy žádné doklady o půjčce žalovaných na koupi předmětných nemovitostí, že ve spise katastrálního úřadu je založena smlouva bez ověřených podpisů, že žalobkyně neobdržela smlouvu s doložkou o povolení vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí, že ze závěru znalkyně není zcela zřejmá pravost jejího podpisu na doručence od zásilky katastrálního úřadu a že nepodávala daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, nemají

na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř.. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4,

§ 224 ost. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na nákladu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu