30 Cdo 1250/2011Rozsudek NS ze dne 15.03.2012

30 Cdo 1250/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce S. B., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 350.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 238/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 55 Co 306/2010 - 111, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 55 Co 306/2010 – 111, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2009, č. j. 12 C 238/2008 – 67, se v zamítavém výroku ohledně částky 281.250,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil, v odvoláním napadených výrocích II. a III., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2009, č. j. 12 C 238/2008 – 67, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 68.750,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 281.250,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Podanou žalobou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Břeclavi v řízeních pod sp. zn. 8 C 1884/2003, sp. zn. E 301/2005 a sp. zn. 9 C 5/2006.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že ve všech posuzovaných řízeních byly u Okresního soudu v Břeclavi uplatněny nároky restituční povahy. Řízení pod sp. zn. 8 C 1884/2003 bylo žalobcem zahájeno dne 22. 12. 2003. Předmětem tohoto řízení byla pohledávka žalobce ve výši 27.116,- Kč vůči Zemědělskému družstvu L. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 11. 2007. Exekuční řízení vedené pod sp. zn. E 301/2005, navazující na řízení pod sp. zn. 8 C 1883/2003, bylo zahájeno žalobcem jako oprávněným dne 15. 2. 2005 proti Zemědělskému družstvu K. návrhem na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Dne 3. 6. 2005 vyzval soud žalobce, aby specifikoval peněžní ústav povinného a doložil plnou moc svého zástupce. Dne 14. 7. 2005 žalobce doložil plnou moc a zaplatil soudní poplatek. Dále požadoval po soudu zjištění peněžního ústavu povinného dle § 260 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), ten však nebyl zjištěn. Dne 19. 3. 2009 byl spis zaslán soudu prvního stupně projednávajícímu žádost o odškodnění. Řízení vedené pod sp. zn. 9 C 5/2006 bylo žalobcem zahájeno dne 17. 2. 2005 odpůrčí žalobou, kterou se domáhal určení neúčinnosti kupních smluv mezi Zemědělským družstvem K. jako prodávajícím a Agrodružstvem K. jako kupujícím. Dne 22. 11. 2005 byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby a zaplacení soudního poplatku. Dne 22. 8. 2006 a 25. 10. 2006 žalobce požádal o nařízení jednání. Dne 21. 12. 2006 soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů. Jednání nařízené na 1. 6. 2007 bylo odročeno. Spis byl od 4. 6. 2007 do 4. 11. 2008 u Ministerstva spravedlnosti České republiky. Dne 24. 10. 2008 žalobce podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který byl krajským soudem odmítnut z důvodu předchozího nepodání stížnosti na průtahy v řízení. Rozsudek ve věci samé nabyl právní moci dne 31. 3. 2009, odvolacím soudem byl zrušen ve výroku o nákladech řízení dne 1. 7. 2009, přičemž v době rozhodování soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení nebylo zatím nově rozhodnuto.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci řízením pod sp. zn. 8 C 1884/2003 byl shledán promlčeným, neboť nebyl žalobcem uplatněn ve lhůtě dle § 32 odst. 3 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Toto nalézací řízení pravomocně skončilo dne 14. 11. 2007. Žádost žalobce na mimosoudní odškodnění byla žalované doručena dne 25. 10. 2007, které jí nevyhověla dne 23. 11. 2007, žaloba byla podána až dne 13. 11. 2008, tj. po marném uplynutí promlčecí doby. V řízení sp. zn. E 301/2005 shledaly soudy obou stupňů nesprávný úřední postup spočívající v jeho nepřiměřené délce. Soud prvního stupně při výpočtu přiměřeného zadostiučinění hodnotil kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk, základní částku vynásobenou roky trvání řízení v celkové výši 57.500,- Kč snížil o 20 % z důvodu jednání žalobce (podal neúplný návrh, nezaložil včas plnou moc), o 50 % ji dále snížil pro malý význam řízení pro žalobce (jednalo se o majetkový spor, žalobce nevyužil žádné prostředky k odstranění průtahů). Výsledná částka odpovídající přiměřenému odškodnění po výpočtu činí 28.750,- Kč. Rovněž v řízení pod sp. zn. 9 C 5/2006 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Při výpočtu peněžitého zadostiučinění soud zhodnotil, že žalobce přispěl k celkové délce řízení (podal neúplnou žalobu, nezaplatil včas soudní poplatek, uvedl nedostatečná skutková tvrzení, neoznačil řádně důkazy, podal předčasně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu) a že posledních 9 měsíců je pro žalobce již řízení prakticky nulového významu, neboť se již jedná toliko o přezkoumání výroku o nákladech řízení. Proto základní částku vynásobenou roky trvání řízení v celkové výši 57.500,- Kč snížil o 20 % a dále o 6.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu, mimo výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily, pokud procentuálně snížily přiměřené zadostiučinění. Brojí proti tomu, že soudy snížily odškodnění o 50 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobce přesto, že v řízení pod sp. zn. E 301/2005 se jednalo o nárok restituční povahy, který má svůj základ v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a v zákoně č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Zopakoval, že v řízeních se jednalo o restituční majetkové nároky, o jejichž získání žádali již rodiče žalobce a po jejich smrti přešly na žalobce. Přes veškerou snahu doposud nedosáhl „nápravy křivd“, ke které mělo dojít na základě shora citovaných zákonů. Nesouhlasí dále se snížením přiměřeného zadostiučinění o 20 % pro jeho jednání v posuzovaných řízeních, neboť vytýkané vady nebyly podle něj takového charakteru, aby bez jejich odstranění soudy nemohly rozhodnout, příp. „že by skutečně objektivně zjistitelné prodlevy pro chování žalobce v měsících odpovídaly nižší částce než 20 %“. Namítl, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje hierarchickou stížnost dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, za účinnou odstranit průtahy v řízení, proto by mu předčasně podaná stížnost neměla být přičítána k tíži. Upozornil na to, že soudce Okresního soudu v Břeclavi JUDr. K. byl zbaven funkce soudce z důvodu průtahů v řízeních jím projednávaných. Námitka promlčení nároku v řízení pod sp. zn. 8 C 1884/2003 je v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení.

Žalovaná má za to, že dovolání není přípustné, neboť otázky vznesené dovolatelem nesplňují požadavek zásadního právního významu. Nejvyšší soud již opakovaně rozhodoval o otázce výpočtu přiměřeného zadostiučinění. Námitku promlčení vznesenou v řízení pod sp. zn. 8 C 1884/2003 nepovažuje za v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Nesouhlasí-li žalobce s tím, že poskytnuté zadostiučinění bylo sníženo o 20 % z důvodu jednání poškozeného, kterým přispěl k nepřiměřené délce řízení, pak dovolací soud znovu opakuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Tento rozsudek je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.

), že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). Daná námitka proto zásadní význam rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává.

Otázku promlčení nároku žalobce ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení pod sp. zn. 8 C 1884/2003 posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11) a její posouzení proto nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení významu předmětu řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť tyto otázky posoudil odvolací soud odlišně, než je dovozováno v judikatuře soudu dovolacího.

Dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl (srov. např. rozsudek ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009), že restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. Dovolací soud proto pokládá za nesprávné, jestliže soudy posoudily význam předmětu řízení vedeného pod sp. zn. E 301/2005 pro žalobce jako nižší a z tohoto důvodu snížili přiměřené zadostiučinění o 50 %.

Nadto Nejvyšší soud připomíná, že neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), nevede sama o sobě k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení, který se z daného důvodu neprojeví snížením ani zvýšením základní částky odškodnění.

Okolnost, že se žalobce proti délce řízení nebránil návrhem na stanovení lhůty, není pro posouzení významu předmětu podstatná, stejně tak nemůže být brána k tíži žalobce v rámci posuzování jednání poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu Nejvyšší soud pod bodem IV. b) uvedl, že „ani po novele § 174a zákona o soudech a soudcích účinné od 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní).“

Konečně dovolací soud shledal, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z žalobních tvrzení je patrno, že žalobce uplatnil tři nároky se samostatným skutkovým základem, které sice všechny spočívají v porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale liší se skutkovým vymezením příčin, jež měly k žalobcově újmě vést, a které spočívají ve třech odlišných soudních řízeních. Této žalobní konstrukci však neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení částky 350.000,- Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné a zároveň řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Poněvadž se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. března 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu