30 Cdo 1030/2018Usnesení NS ze dne 16.01.2020

30 Cdo 1030/2018-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 289/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 47/2017-135, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2016, č. j. 22 C 289/2014-100, se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 47/2017-135, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 9 T 166/2012, byl žalobce obžaloby zproštěn.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 22 C 289/2014-100, uložil žalované zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 15. 12. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 50 000 Kč s úroky z prodlení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 29 040 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 47/2017-135, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce výslovně dovoláním napadl jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud však žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí v „zamítavém výroku“ (správně „měnícím výroku“ – pozn. Nejvyššího soudu) bylo překvapivé, nepředvídatelné a neočekávatelné, nebylo ani dostatečně odůvodněné, navíc bylo v rozporu se zásadou rozhodování ve stejných věcech stejně, pak jeho námitka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jestliže odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15) a rovněž náležitě vysvětlil rozdíl v zadostiučinění přiznaném žalobci a Š. K. (dříve R.).

Námitka existence opominutých důkazů také nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže je zřejmé, že provedení žalobcem namítaných důkazů by bylo zjevně nadbytečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4652/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2955/19, nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Konkrétně navrhoval-li žalobce provedení listinného důkazu protokolem o jednání ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 15 C 289/2014 a v něm obsaženým výslechem I. K. a výslechem svědka V. P., je zjevné, že tyto důkazy žalobce navrhoval k prokázání zásahu do jeho rodinného a soukromého života, a to vedle výslechu Š. K., bývalé manželky žalobce, který v posuzovaném řízení byl proveden. Pokud žalobce navrhoval provedení důkazu trestním spisem (konkrétně výslech žalobce, podání vysvětlení žalobce, návrhy a stížnosti žalobce, zproštění obžaloby jeho kolegy), tento důkaz žalobce navrhoval k prokázání délky trestního stíhání, která byla v řízení skutečností nespornou. Tyto žalobcem navržené důkazy, jejichž provedení bylo zamítnuto, lze tak hodnotit jako zjevně nadbytečné.

Namítá-li žalobce v bodu IV. dovolání, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a v souvislosti s tím k nesprávnému právnímu závěru, když soudy uvedly, že skutek spáchaný žalobcem měl minimálně znaky přestupku, dále, že výpověď žalobce k lustraci kontrolované osoby nebyla důvodem trestního stíhání, jakož i to, že svědci potvrdili zásah a intenzitu do pracovní sféry žalobce, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitky proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalobce dále nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání týkající se dostatečnosti poskytnuté satisfakce. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14).

Žalobcem namítaná vada řízení (nedostatek poučení o procesních břemenech) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu