30 Cdo 1018/2004Usnesení NS ze dne 30.09.2004

30 Cdo 1018/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce B. Z., zastoup. advokátem, proti žalovaným 1) V. K. a 2) Č. – K., v. o. s., zastoup. advokátem, pro určení vlastnictví k nemovitosti a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 129/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 13.1.2004, č.j. 15 Co 52/2002-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 30.10.2001, č.j. 8 C 129/99-117, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem provozního domu – restaurace A. čp. 1838, postaveného na pozemku parc. č. 1261/2 o výměře 421 m2 a pozemku p.č. 1261/2 o výměře 421 m2, nacházejících se v obci Ž., kat. úz. město Ž. Rovněž zamítl žalobu na uložení společné a nerozdílné povinnosti žalovaných označené nemovitosti ve stanovené lhůtě vyklidit a žalobci odevzdat od domu čp. 1838 klíče (výroky I., II.). Výroky III., IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle závěru soudu prvního stupně žalobce dokázal, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jedině určovací žalobou ve smyslu ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. lze docílit rozhodnutí o vlastnictví nemovitosti, na jehož základě může být žalobce jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí. Námitku žalobce

o neurčitém označení nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 1.9.1993, s následkem neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. neshledal opodstatněnou. Rovněž tak neopodstatněnou shledal další námitku, podle níž kupní smlouvou ze dne 1.9.1993 prodal žalobce prvnímu žalovanému nemovitosti spolu s movitými věcmi, že ohledně části smlouvy týkající se prodeje movitých věcí bylo rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 1.6.1995 č.j. 8 C 133/94-20 pravomocně určeno, že označená kupní smlouva v čl. V., VI., VIII. a XI. je neplatná a že tedy je ve smyslu ust. § 41 obč. zák. neplatná celá smlouva. Žalobci se podle závěrů soudu prvního stupně žádným z provedených důkazů nepodařilo prokázat shodnou vůli žalobce a prvního žalovaného k uzavření kupní smlouvy ve vztahu k nemovitostem

a věcem movitým jako celku, jako obsahově nedělitelné. Neopodstatněnou shledal soud i námitku ohledně tvrzené odkládací podmínky podle čl. IX. kupní smlouvy s tím, že

na ni nelze podle obsahu uvedeného článku usoudit.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení doplnil zjištěním obsahu výpisu z obchodního rejstříku ohledně subjektu Č. – K., v. o. s.; v dalším vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Shodně s právními závěry soudu prvního stupně neuznal důvodnou námitku žalobce o neurčitosti označení prodávaných nemovitostí

ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák., ani námitku o obsahové neoddělitelnosti kupní smlouvy ohledně nemovitostí od ostatního obsahu smlouvy, neboť správnost těchto námitek není podložena odpovídajícími skutkovými zjištěními. Ujednání žalobce

a prvního žalovaného obsažené v čl. IX. kupní smlouvy, podle nějž do zaplacení částek uvedených v čl. VII. smlouvy, nemůže být dán návrh na vklad vlastnického práva

do katastru nemovitostí, nelze podle závěrů odvolacího soudu posuzovat jako odkládací podmínku, kdy právní účinky právního úkonu nastanou, až splněním podmínky (§ 36 odst. 1, 2 obč. zák.). Rozsudkem ze dne 13.1.2004, č.j. 15 Co 52/2002-147, Krajský soud v Brně výše označený rozsudek soudu prvního stupně ve všech odvoláním dotčených výrocích potvrdil, ve vztahu k prvnímu žalovanému pro nedostatek věcné pasivní legitimace, když první žalovaný není jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, zastoupený advokátem, včasné dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podstata problému, pro který žalobce podal dovolání, tkví podle žalobce v dosud nejednoznačně řešené otázce obsahové neoddělitelnosti části smlouvy, týkající se prodeje movitých věcí od části smlouvy týkající se prodeje nemovitostí,

to vše za situace, kdy nemovitost je prodávána jako celek, včetně zařízení movitými věcmi a současně i řešení právní otázky povahy smluvního ujednání o nemožnosti podat návrh na vklad do katastru nemovitostí před zaplacením kupní ceny, jako odkládací podmínky a eventuelního vlivu neplatnosti sjednané odkládací podmínky pro neurčitost na platnost celé smlouvy, opět z hlediska obsahové neoddělitelnosti takového ujednání od ostatních částí smlouvy. Žalobce uvedl, že vždy mínil prodat objekt restaurace „A.“ jako celek, včetně zařízení (movitých věcí), které se v něm nalézaly.

To nepřímo potvrzují listiny týkající se předchozích jednání žalobce s jinými zájemci

o koupi objektu, jakož i svědci, zejména Ing. Ž., svědek Š. a samotný text uzavřené smlouvy. Z ní podle žalobce vyplývá, že předmětem kupní smlouvy jsou nejen nemovitosti, ale i věci movité, i kupní cena v čl. VII. smlouvy je uváděna v celkové výši 5,500.000,- Kč, to je souhrnně za movité i nemovité věci. Ujednání obsažené v čl. IX. smlouvy nelze podle žalobce obsahově posoudit jinak, než jako odkládací podmínku ve smyslu ust. § 36 obč. zák. Tím, že bylo ujednáno, že před zaplacením částek uvedených v čl. VII. kupní smlouvy, nemůže být podán návrh na vklad vlastnictví prodávané nemovitosti u kat. úřadu, bylo podle názoru dovolatele jednoznačně řečeno, že nejprve musí být zaplacena celá kupní cena uvedená v čl. VII., to je částka 5,500.000,- Kč,

a teprve poté lze podat návrh na vklad. Takové ujednání prokazuje i obsahovou neoddělitelnost části smlouvy, týkající se převodu movitých věcí, od částí smlouvy týkající se převodu nemovitostí. Kupní cena však byla zaplacena až po vkladu vlastnického práva do katastru, z čehož podle dovolatele vyplývá, že právní následky smlouvy nenastaly. Důsledky případné neurčitosti odkládací podmínky odvolací soud neposuzoval. Žalobce od počátku uváděl, že restauraci, nemovitosti a movité věci prodával jako celek. K realizaci převodu došlo dvěma právními úkony zaznamenanými v jedné listině, které ale jsou od sebe obsahově neoddělitelné. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace prvního žalovaného, neboť pokud je sporná kupní smlouva absolutně neplatným právním úkonem, pak je neplatný i převod nemovitosti s prvního žalovaného na druhého žalovaného. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13.1.2004, č.j. 15 Co 52/2002-147, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Občanský soudní řád upravuje přípustnost dovolání v ust. § 237 odst. 1 písm. a), b), c) tak, že dovolání je přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/) a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b)

a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/). To platí za předpokladu, že se nejedná o věc vyloučenou z možné přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 2 o.s.ř. V posuzované věci směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu rozsudek prvního stupně, který byl prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Proto přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko podle ust. § 237 ost. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se žalobce ostatně dovolal.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vedle toho, že dovolání není přípustné podle písm. b) ustanovení, je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Vždy se musí jednat o právní otázku a to takovou, která má pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soud v části, jíž řeší určitost zpochybňované kupní smlouvy z hlediska označení nemovitostí jako předmětu kupní smlouvy, je v souladu s běžnou judikaturou soudů. Právní názor, podle nějž je nemovitost nezpochybitelně a tedy náležitě identifikována uvedením parcelního čísla, případně popisného čísla, obce a katastrálního území, byl přijat a soudy při rozhodování z něj vycházejí. Při posuzování smlouvy o převodu nemovitosti z hlediska určitosti označené nemovitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.) je významný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě (§ 46 odst. 1 obč.zák.), což odvolací soud respektoval.

Žalobce v dovolání zpochybňoval správnost právních závěrů odvolacího soudu

o tom, že kupní smlouva uzavřená žalobcem a prvním žalovaným dne 1.9.1993 ohledně nemovitostí a movitého majetku je obsahově dělitelná. Pokud by tomu tak nebylo, pak část smlouvy by nebylo možno oddělit od druhé, s důsledky případné neplatnosti celého právního úkonu. Obsah dovolacích námitek především zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu, jimž jednotlivě vytýká nedostatky při hodnocení provedených důkazů a nedostatky skutkových závěrů, z nichž soudy při rozhodování vycházely; z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však jde o námitky právně nerozhodné. Úvaha odvolacího soudu a zcela zřetelně i soudu prvního stupně byla vedena ve smyslu ust. § 34 obč. zák. o tom, jaká byla vůle účastníků při uzavření posuzované kupní smlouvy, zejména, zda byla shodná, a jak ji účastníci projevili, neboť samotný úmyslu účastníka, pokud nebyl projeven a druhému účastníku znám, není právně významný. Podle závěru soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že účastníci měli shodnou vůli uzavřít kupní smlouvu o prodeji nemovitostí a movitých věcí jako celku, tedy smlouvu, podle níž část ujednání týkající se prodeje nemovitostí nelze oddělit

od části ujednání o prodeji movitých věcí. Za tohoto zjištěného skutkového stavu,

na jehož podkladě odvolací soud posuzoval obsah sporné kupní smlouvy s jejími právními důsledky (§ 153 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud nepovažuje právní názor, vyjádřený v rozsudku odvolacího soudu, že pro neplatnost kupní smlouvy ohledně movitých věcí není neplatná i smlouva ohledně nemovitostí, za významný z hlediska

§ 237 odst. 3 o.s.ř. a pro závěr o přípustnosti dovolání.

Obdobně i rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se žalobcem tvrzené odkládací podmínky odvisí od výsledků provedeného dokazování soudem prvního stupně. Výkladem článku IX. ve spojení s čl. VIII. smlouvy dospěl soud k závěru, že čl. IX. smlouvy, podle nějž „před zaplacením částek uvedených v čl. VII. kupní smlouvy nemůže být dán návrh na vklad prodávané nemovitosti u katastrálního úřadu. V případě, že ve lhůtě stanovené v čl. VII. smlouvy nedojde k úhradě uvedené částky, je prodávající oprávněn od smlouvy odstoupit“, nezakládá odkládací podmínku ve vztahu k hmotněprávnímu úkonu, jímž je kupní smlouva, ale vztahuje se k řízení u kat. úřadu. Právo žalobce jako prodávajícího odstoupit od smlouvy, pokud kupní cena nebude

ve stanovené lhůtě zaplacena, má základ v ust. § 48 obč. zák. o odstoupení od smlouvy, za předpokladu, že je to v obč. zák. stanoveno nebo účastníky dohodnuto, jako tomu bylo v posuzované věci.

Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byla proti oběma žalovaným zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem v rozsudečném výroku označených nemovitostí. V katastru nemovitostí je jako vlastník těchto nemovitostí zapsán druhý žalovaný. Se zřetelem k návrhu obsaženému v určovací žalobě a k výsledku řízení ve vztahu k druhému žalovanému jako vlastníku nemovitosti, nepovažuje dovolací soud dovolatelem vytknutý právní názor odvolacího soudu, podle nějž není první žalovaný v tomto řízení věcně pasivně legitimován, za významný pro věc samu.

Předpoklady pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud neshledal; závěr o přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neučinil.

Dovolání jako nepřípustné bylo odmítnuto (§ 243c odst. 2 o.s.ř.).

V dovolacím řízení úspěšní žalovaní mají ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

(§ 224 odst. 1, § 243b odst. 5 o.s.ř.) právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žalobce jako neúspěšný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Žalovaným však náklady v souvislosti s řízením u odvolacího soudu nevznikly, nemá proto právo

na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30.září 2004

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu