3 Tdo 931/2010Usnesení NS ze dne 11.08.2010

3 Tdo 931/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2009, č. j. 50 To 328/2009-711, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 5/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 4. 2009, č. j. 1 T 5/2007-667, byl obviněný D. J. uznán vinným pod bodem I/1)-3) pokračujícím trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že ve V. P. na cele na úseku výkonu trestu odnětí svobody

ad 1) „šikanoval spoluodsouzeného D. H., v době od začátku ledna 2006 do dubna 2006, a to tak, že ve vícero případech - zpočátku 1x za 14 dnů, později až 3x týdně, poškozeného opakovaně fyzicky napadal údery pěstí, fackami, kopy nohou, a to z nejrůznějších, malicherných záminek, například, když nebyl poškozeným vzbuzen, když tento odmítal cvičit, hrát s ním karty, posilovat, když dal ručník na jeho sušák nebo pro něj neudělal nějakou službu podle jeho pokynu, nebo když odmítl takového pokynu uposlechnout, nedovoloval mu samostatně vycházet z cely, chodit na televizní místnost a na procházky, neboť vyžadoval, aby se poškozený zdržoval neustále v jeho přítomnosti, vyžadoval po něm služby a úsluhy jako vaření kávy, balení cigaret, mytí ešusů, praní oblečení obžalovaného, stlaní jeho postele, aby mu posluhoval donášením různých věcí, nejméně v pěti případech poškozeného opakovaně fyzicky napadl a způsobil mu při tom zranění, a to v jednom případě úderem lokte do páteře při cvičení, když poškozený nebyl schopen dalšího cvičení, přičemž po tomto úderu poškozený z důvodů bolestí vyhledal lékaře, kterému však neuvedl skutečný důvod vzniku zranění, v dalších případech údery pěstí a kopáním do hlavy nebo údery pěstí do hrudníku či uchopením hlavy za vlasy a udeřením hlavou o zeď, v jednom případě po úderu pěstí od obviněného vznikla poškozenému krvácející tržná rána obočí s následnou jizvou na obočí levého oka, opakovaně takto obviněný způsobil poškozenému modřiny na prsou a na obličeji, přičemž s těmito zraněními poškozený lékařskou pomoc nevyhledal, dále obžalovaný od poškozeného po opakovaném slovním naléhání na něho převzal bez protihodnoty jeho šusťákové kalhoty a sportovní boty zn. Nike blíže nezjištěné hodnoty, ze dvou balíků poškozenému do věznice zaslaných jeho matkou si vzal svévolně v jednom případě nejméně 25 ks baleného tabáku a nezjištěné množství balení kávy, v případě dalším část hygienických prostředků, dále poškozeného přiměl nejméně ve dvou případech k sepsání jeho diktátu a nejméně ve dvou případech k podepsání smyšlených oznámení a stížností, zejména na zaměstnance V. P., přičemž všem shora uvedeným požadavkům a pokynům obžalovaného se poškozený podvoloval a úkony ve prospěch obviněného prováděl pouze ze strachu z dalšího fyzického napadení ze strany obžalovaného,“

ad 2) „šikanoval spoluodsouzeného A. M., v době od ledna 2006 do dubna 2006, když ho v přesně nezjištěném počtu případů opakovně fyzicky napadal údery pěstí do hlavy a do těla, vyžadoval po něm různé úsluhy jako vaření kávy, uklízení po koupání, balení cigaret, a to v průměru až 1x za den, dále po poškozeném požadoval, aby zajistil přímluvou u speciálního pedagoga V. P. Mgr. A. B. zahlazení jeho kázeňského trestu, který mu byl uložen za pozitivní toxikologický nález nepovolených látek v moči, přičemž v této souvislosti poškozeného napadl údery pěstí do hlavy v domnění, že pro zahlazení jeho kázeňského trestu nevyvíjí dostatečnou aktivitu, dále v přesně nezjištěném počtu případů – nejméně 2x poškozeného fyzicky napadl údery pěstí za to, že se na společné cele během dne téměř nezdržoval a přicházel se tam pouze najíst a vyspat, přičemž nejméně v jednom případě po úderu pěstí do hlavy od obžalovaného upadl poškozený na skříňku a rozbil si hlavu ve vlasaté části, dále poškozeného nejméně ve dvou případech přiměl k sepsání podle jeho diktátu a nejméně ve dvou případech k podepsání smyšlených oznámení a stížnosti, zejména na zaměstnance V. P., poškozený se zraněními nevyhledal lékařskou pomoc, přičemž všem shora uvedeným požadavkům a pokynům obžalovaného se poškozený podvoloval a úkony ve prospěch obžalovaného prováděl pouze ze strachu z dalšího fyzického napadení ze strany obžalovaného,“

ad 3) „šikanoval spoluodsouzeného R. V., v době od léta 2003 do dubna 2006, když poškozeného opakovaně fyzicky napadal údery otevřenou rukou a pěstí do obličeje a těla a to z různých, malicherných záminek, nutil ho zajišťovat mu cigarety, kávu a léky, po dobu nejméně dvou roků odebíral od poškozeného části jeho kapesného ve výši kolem 150,-- Kč každý měsíc ve formě poškozeným ve věznici zakoupeného zboží, dále po poškozeném nejméně v jednom případě požadoval, aby při návštěvě převzal nedovoleným způsobem od návštěvníků věznice finanční částku ve výši 1.000,-- Kč, pronesl ji a předal obžalovanému, což však poškozený neučinil, dále poškozeného přiměl nejméně v jednom případě podepsat smyšlenou stížnost na příslušníky V. P., přičemž všem shora uvedeným požadavkům a pokynům obžalovaného se poškozený podvoloval a úkony ve prospěch obžalovaného prováděl pouze ze strachu z dalšího fyzického napadení ze strany obžalovaného“.

Pod bodem II/1), 2) rozsudku byl dále uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že tamtéž

ad 1) „v přesně nezjištěné době nejméně od poloviny ledna 2006 do dubna 2006 nejméně v sedmi případech předal spoluodsouzenému D. H., dávku pervitinu, přesně nezjištěné hmotnosti, vždy však nejméně 0,1 gramu, kterou sám H. aplikoval nitrožilně, z toho ve čtyřech případech nevyžadoval za předání pervitinu úhradu, ve zbývajících třech případech přijal od H. jako protihodnotu různé věci jako hygienické potřeby a tabák“,

ad 2) „v přesně nezjištěné době od začátku roku 2006 do dubna 2006 nejméně ve třech případech předal bezúplatně spoluodsouzenému A. M., pervitin přesně nezjištěné hmotnosti, vždy však nejméně 0,1 gramu, který M. vždy aplikoval nitrožilně,

přičemž pervitin je zařazen v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách“.

Za to uložil soud obviněnému podle § 187 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2009, č. j. 50 To 328/2009-711, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 9. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. J. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel stejně jako již v podaném řádném opravném prostředku (odvolání) především namítl, že se stíhaných skutků nedopustil. Soudu prvního stupně vytknul, že jednak neprovedl některé jím navrhované důkazy, nepřihlédl k důkazům, které svědčily v jeho prospěch, nevzal při hodnocení důkazů v úvahu zásadní vnitřní i vzájemné rozpory ve výpovědích údajných poškozených a dalších ve věci slyšených svědků a tyto neodstranil. Provedené důkazy tak posoudil nesprávně a v důsledku toho z nich vyvodil i nesprávné právní závěry. Tím je podle dovolatele dán jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel opětovně vyjádřil přesvědčení, že podstatou celého obvinění je spiknutí spoluvězňů D. H., A. M. aj. R., kteří se ho tímto způsobem „chtějí zbavit za každou cenu“. Soud pak podle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy vystavěl „konstrukci strachu“ jmenovaných z jeho osoby a přitom vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že na cele, kde mělo k trestné činnosti docházet, bylo soustředěno sedm vězňů odsouzených za převážně závažnou násilnou trestnou činnost. Dovolatel pokládá za absurdní, že by se ho tito vězni báli a nechali se jím vydírat, zastrašovat, šikanovat a terorizovat. Svědci, včetně poškozených, si navíc v mnoha případech v hlavním líčení na konkrétní projevy jeho násilnického chování nemohli vzpomenout, což rovněž znevěrohodňuje jejich výpovědi, protože pokud by se jim mělo dít něco skutečně závažného, jistě by si to pamatovali po celý život.

V další části podaného dovolání pak obviněný provedl vlastní podrobný rozbor výpovědí, z nichž soudy obou stupňů vycházely při zjišťování skutkového stavu věci, a na tomto základě vyslovil pochybnosti o věrohodnosti svědectví podaných v jeho neprospěch, a naopak vyzdvihl význam výpovědí těch svědků, kteří svědčili v jeho prospěch a které soudy označily za nevěrohodné.

Své dovolání uzavřel tím, že po vyhodnocení provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti je zcela zřejmé, že trestné činy pro které byl obžalován a poté odsouzen, nespáchal, skutky uvedené v obžalobě se nestaly, vina mu nebyla prokázána, a proto i uložený trest je nespravedlivý. Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 50 To 328/2009, a obžaloby ho zprostil.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že zákon k jeho naplnění předpokládá existenci vad hmotně právní a nikoliv procesní povahy. Současně poznamenal, že zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze za předpokladu, že existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a je-li toto pochybení předmětem námitek dovolatele. V posuzované věci však podle názoru státního zástupce o takový případ nejde.

Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel na podkladě odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů zpochybňuje i právní posouzení inkriminovaného skutkového děje, nicméně tento svůj závěr primárně opírá o tvrzení, že se vůbec nedopustil takového jednání, které mu bylo kladeno za vinu, popřípadě o tvrzení napadající správnost a úplnost dokazování. Popsané námitky se tak zcela míjí nejen s použitým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s dovolacími důvody ostatními, byť dovolatelem neuplatněnými.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Obviněný D. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nepoukazuje na rozpor mezi zjištěným skutkem a soudy použitou právní kvalifikací ani na to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, když zamítly některé jeho důkazní návrhy, a především že závěr o jeho vině založily v podstatě jen na záměrně lživých výpovědích poškozených, které měl šikanovat a vydírat, resp. kterým měl distribuovat pervitin, a dále na nevěrohodných, vnitřně i vzájemně rozporných, výpovědích některých dalších svědků - spoluvězňů, kteří záměrně vypovídali v jeho neprospěch. Tím, že výpovědi spoluvězňů, kteří svědčili v jeho prospěch, soudy nevzaly v úvahu a považovaly je nevěrohodné se závěrem, že tito vypovídali ve strachu z jeho osoby, byla podle dovolatele k jeho tíži porušena zásada in dubio pro reo. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení obou skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně v rámci nového projednání věci v hlavním líčení, po doplněném dokazování podle pokynů obsažených v předcházejícím (zrušujícím) rozhodnutí odvolacího soudu, se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V této důkazně poměrně složité věci se náležitě zabýval jak obsahem výpovědí jednotlivých poškozených a dalších svědků i jejich případnými pozdějšími korekcemi, tak i vzájemnými rozpory, jakož i obviněným předestřenou možností spiknutí poškozených proti němu. Zároveň v rozsudku vysvětlil, proč obhajobu obviněného (dovolatele) považoval za vyvrácenou (viz zejména str. 5, 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal a důvody, pro které shledal jeho rozsudek správným ve skutkových i právních závěrech, a též skutečnosti, které vedly k nevyhovění návrhu obviněného na doplnění dokazování, v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 4 - 9 napadeného usnesení).

K námitce dovolatele stran neúplnosti (nedostatečnosti) provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však podle Ústavního soudu klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují (k navrhovanému doplnění dokazování viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného D. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. srpna 2010

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler