3 Tdo 889/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

3 Tdo 889/2020-569

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podala obviněná I. F., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 4 To 42/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 127/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 24 T 127/2019, byla obviněná I. F. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená P. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné a odvolání poškozené P. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 4 To 42/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené P. zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněné uložil povinnost zaplatit poškozené P. na náhradu majetkové škody částku 501.832, 53 Kč. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že skutkové a právní závěry soudů se nacházejí v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a fakticky vykonanými skutkovými zjištěními, což mělo vliv na výsledné právní posouzení posuzovaného skutku. Namítla, že v daném trestním řízení došlo k závažným procesním pochybením, v důsledku čehož došlo k významnému porušení jejího práva na spravedlivý proces. Extrémní nesoulad obviněná spatřovala v tom, že obecné soudy vyšly pouze z výpovědi poškozené společnosti P. a pouze mechanicky převzaly účetní závěrky provedené pro kontrolu plateb v hotovosti s porovnáním součtu částek, které byly v hotovosti z čerpací stanice vyzvednuty. V rozhodnutí soudů však není jediný důkaz o tom, že to byla právě obviněná, která se dopustila zločinu zpronevěry. Podle ní v rozhodnutích absentuje srozumitelné odůvodnění, obsahují logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů. Rovněž namítla opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů. Soudy se nedostatečně věnovaly požadavkům podle § 125 trestního řádu a dospěly k závěru o vině obviněné na základě nic neříkajících důkazů, které doplnily o vlastní hypotetické domněnky. Soudy opomněly hodnotit subjektivní stránku jí spáchaného trestného činu. K pokladně měli přístup i ostatní zaměstnanci a majitelé čerpací stanice. Namítla, že neměla s poškozenou společností uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti. Navíc v době ukončení pracovního poměru poškozená společnost P. obviněné nesdělila, že by došlo k manku. Orgány činné v trestním řízení zahájily její trestní stíhání, aniž vzaly v potaz možnost zásahu do počítačového programu třetí osobou. Jelikož všechny nepřímé důkazy předložila strana poškozené, měly soudy s větší pečlivostí hodnotit důkazy svědčící o vině obviněné na základě zásady in dubio pro reo. Právě v hodnocení důkazů obviněná spatřuje extrémní nesoulad. Dále namítla, že soudy měly ustanovit znalce z oboru výpočetní techniky, který by potvrdil, že manko způsobené od března 2017 do dubna 2018 mohla způsobit pouze obviněná. Neměly vycházet pouze z výpovědi svědků svázaných s poškozenou společností. Podle jejího názoru mělo být rozhodnuto ve smyslu § 222 trestního řádu a obviněná měla být zproštěna obžaloby v plném rozsahu.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k trestního řádu z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zrušil napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 24 T 127/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 4 To 42/2020, a to ve výroku o vině a trestu a též ve výroku o náhradě škody, a aby podle § 265m odst. 1 trestního řádu rozhodl ve věci sám, popř. aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně uvedla, že dovolací námitky obsahově nenaplňují deklarovaný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že není možné právo na spravedlivý proces vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Obviněná založila svou dovolací argumentaci na zpochybnění správnosti soudy provedeného způsobu vyhodnocení důkazního stavu věci, aniž by zdůvodnila z její strany namítaný extrémní rozpor. Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nemůže být založen pouze na tom, že obviněná hodnotí provedené důkazy s jiným výsledkem, resp. jinou vypovídající hodnotou. Nalézací soud v rámci svého hodnotícího postupu logicky a srozumitelně vysvětlil, jaké závěry z jednotlivých důkazů vyplývají, a to právě v kontextu s obhajobou obviněné. S těmito hodnotícími úvahami a na ně navazujícími skutkovými i právními závěry se pak ve svých přezkumných zjištěních plně ztotožnil soud odvolací. Ten neshledal důvody k pochybnostem o skutkových okolnostech jednání obviněné, a to včetně nyní namítané otázky úplnosti provedeného dokazování. K námitce týkající se zásady in dubio pro reo státní zástupkyně uvedla, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení uvedené zásady, popř. jiných zásad spojených s právem na spravedlivý proces. Nad rámec svého vyjádření odmítla argument obviněné, že byla uznána vinou pouze na podkladě jediného nepřímého důkazu, který spočíval na svědecké výpovědi servisního technika, který prováděl instalaci předmětného počítačového programu i pravidelné kontroly, a že bylo potřeba za takové důkazní nouze přibrat znalce z příslušného oboru anebo postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Blíže rozebrala vypovídající hodnotu jednotlivých důkazů. Podle státní zástupkyně rovněž nebylo možné akceptovat námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, a to především s ohledem na popis skutkové věty výroku o vině a na tam vyjádřený záměrný a blíže popsaný způsob manipulace s pokladním systémem, a to včetně způsobu nakládání s takto získaným rozdílem mezi koncovou hotovostí bezprostředně předcházející směny a počáteční hotovostí směny bezprostředně následující. Dále se vyjádřila, že pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné není určující okolnost, zda měla s poškozenou společností uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, která naproti tomu funguje na principu objektivní odpovědnosti.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl tak, že ho odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Obviněná I. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou, a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Litoměřicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažila o prosazení pro ni příznivějších skutkových zjištění. Obviněná ve svém dovolání vlastním pohledem interpretovala pouze některé důkazy a tím zpochybňovala skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že soudy vyšly pouze z výpovědi poškozené P. a mechanicky převzaly účetní závěrky provedené pro kontrolu plateb v hotovosti s porovnáním součtu částek, které byly v hotovosti z čerpací stanice vyzvednuty, že v rozhodnutí soudů není jediný důkaz prokazující, že to byla právě obviněná, která se dopustila zločinu zpronevěry, že k závěru o vině obviněné soudy dospěly na základě nic neříkajících důkazů, které doplnily o vlastní hypotetické domněnky, že k pokladně měli přístup i ostatní zaměstnanci a majitelé čerpací stanice, že v době ukončení pracovního poměru poškozená P. obviněné nesdělila, že došlo k manku, že orgány v trestním řízení nevzaly v potaz možnost zásahu do počítačového programu třetí osobou, že soudy měly s větší pečlivostí hodnotit důkazy svědčící o její vině, zejména na podkladě zásady in dubio pro reo, že soudy měly ustanovit znalce z oboru výpočetní techniky, který by potvrdil, že manko způsobila konkrétně obviněná, že neměly vycházet pouze z výpovědi svědků pracovně svázaných s poškozenou P., že obviněná neměla s poškozenou společností uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti. Měla být zproštěna obžaloby v plném rozsahu. Všechny tyto její námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.

Na základě vznesených námitek taktéž nelze dovodit vady v podobě extrémního nesouladu provedeného dokazování a skutkových zjištění, vnitřních nelogických rozporů soudních rozhodnutí, nesrozumitelnosti odůvodnění, vadu opomenutých důkazů ani jiná pochybení zakládající zásah do základních práv obviněné. Nejvyšší soud v dané věci neshledal porušení práva obviněné na spravedlivý proces.

Lze pouze dodat, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Nalézací soud v rámci svého hodnotícího postupu logicky a srozumitelně vysvětlil, jaké závěry z jednotlivých důkazů vyplývají, a to právě v kontextu s obhajobou obviněné (srov. body 1. – 6. odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a na ně navazujícími skutkovými i právními závěry se pak ve svých přezkumných zjištěních plně ztotožnil odvolací soud, který neshledal důvody k pochybnostem o skutkových okolnostech jednání obviněné, a to včetně nyní namítané otázky úplnosti provedeného dokazování (srov. body 5. – 9. odůvodnění jeho rozsudku). Úkolem Nejvyššího soudu není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Jedinou zdánlivě kvalifikovanou dovolací námitkou, nicméně nezpůsobilou ke svému věcnému projednání, byla námitka chybějícího vyjádření subjektivní stránky jednání obviněné v popisu skutku. Tuto námitku však obviněná blíže neodůvodnila. Navíc jí nebylo možné akceptovat především s ohledem na popis skutkové věty výroku o vině a na tam vyjádřený záměrný a blíže popsaný způsob manipulace s pokladním systémem, a to včetně způsobu nakládání s takto získaným rozdílem mezi koncovou hotovostí bezprostředně předcházející směny a počáteční hotovostí směny bezprostředně následující. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné pak není určující okolnost, zda měla s poškozenou P. uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti. Odpovědnost obviněné za jí svěřené peněžní prostředky zaměstnavatele je odpovědností objektivní.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněné dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestní řád).

V Brně dne 23. září 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu