3 Tdo 690/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

3 Tdo 690/2020-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný K. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 12 To 5/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 14/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 14/2019, byl obviněný K. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 12 To 5/2020, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 1. 2020 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. Obviněný namítl, že trestní stíhání bylo vedeno, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, jelikož trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy krajní prostředek, který má význam především celospolečenský. Obviněný má za to, že odvolací i nalézací soud ve svých rozhodnutích po právní stránce zcela nesprávně posoudily předmětný skutek, s ohledem načež pak bylo trestní stíhání zcela zjevně nepřípustné. K tomu obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 290/2000 a sp. zn. 8 Tdo 283/2013. Podle obviněného bylo v projednávané věci užití trestněprávních prostředků nadbytečné, jelikož poškozený disponoval prostředky civilního práva k ochraně svých práv, žalobou o vyklizení nemovitosti a žalobou o vydání věci. Otázkou uplatnění zadržovacího práva obviněným se pak měl zabývat právě civilní soud. Teprve poté, co by pravomocný rozsudek o vydání věci konstatoval, že má obviněný vydat nábytek k rukám poškozeného, a obviněný by tak neučinil, byly by naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 12 To 5/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 14/2019, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu není v případě obviněného naplněn, jelikož obhájcem uvedené námitky (zásada subsidiarity trestní represe, pravidlo ultima ratio) neodpovídají žádnému z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1, 4 trestního řádu, nebo v § 11a trestního řádu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podle státního zástupce soudy učinily správná skutková zjištění, správně vyřešily předběžnou otázku týkající se zadržovacího práva, důvodně shledaly naplněnými všechny znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu a správně posoudily otázku nemožnosti aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe (pravidla ultima ratio) a jednání obviněného v návaznosti na to také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly.

6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

7. Obviněný K. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 trestního řádu nebo podle § 11a trestního řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 38/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož obviněný spatřoval nepřípustnost trestního stíhání pouze v tom, že vůči němu neměly být vůbec uplatněny prostředky trestního práva s ohledem na princip ultima ratio, zjevně se ve své argumentaci s citovaným dovolacím důvodem míjel. Jeho námitky však lze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který obviněný rovněž odkázal.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obviněný v této souvislosti argumentoval jednak uplatněním zadržovacího práva, jednak již zmíněnou zásadou subsidiarity trestní represe.

12. Ve vztahu k otázce uplatnění zadržovacího práva lze plně odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Odvolací soud správně poukázal na to, že obviněný zadržovacího práva využil až v době, kdy mu bylo jasné, že není v právu, neboť veškeré předchozí spory dopadly v neprospěch společnosti M. P., resp. jeho samotného, tedy že musí vyklidit nemovitost a je uplatněna smluvní pokuta. Ani společnost M. P., ani obviněný, až do uplatnění zadržovacího práva 2. 8. 2018 nevznesli vůči poškozenému žádný požadavek, žádnou specifikaci tvrzeného dluhu. Jako dostatečně odůvodněný se proto jeví závěr soudů, že nemohlo dojít k užití institutu zadržovacího práva ve smyslu § 1395 a násl. občanského zákoníku. O skutečné podstatě jednání obviněného pak svědčí skutečnost, že obviněný v rozporu s podstatou zadržovacího práva (srov. § 1397 věta druhá občanského zákoníku) používal část zadržených věci jako vybavení vlastní domácnosti, ačkoliv se navíc jednalo o záležitost poškozeného a společnosti M. P. Za popsané situace nelze výhradám obviněného přisvědčit. Naopak soudy užitá právní kvalifikace činu vyznívá zcela přiléhavě.

13. Pokud obviněný dále namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v konkrétním případě však nemohla být úspěšná. K výkladu § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

14. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, navíc v jeho kvalifikované podobě podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat tak, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů. V projednávané věci by mimotrestní způsob řešení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotnému poškozenému, tak ani společnosti jako celku. Z průběhu vztahů mezi poškozeným a společností M. P., za kterou obviněný jednal, je zřejmé, že obviněný jasně dával najevo, že nehodlá respektovat zákony, rozhodnutí soudu a svévolně řeší situaci podle svého uvážení. Za takové situace by uplatnění prostředků práva civilního bylo zjevně bezpředmětné.

15. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu