3 Tdo 630/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

3 Tdo 630/2020-314

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. S., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 4 To 16/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 23/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 7 T 23/2019 byl obviněný R. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 84 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 84 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 7 000 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému dále stanovena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky trestným činem způsobenou škodu odpovídající částce ve výši 4 468 Kč, poškozené E. G. trestným činem způsobenou škodu odpovídající částce ve výši 1 809 Kč a poškozenému O. G. trestným činem způsobenou škodu odpovídající částce ve výši 4 188,69 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškozená E. G. a O. G. se zbytky svých uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy v penězích, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 4 To 16/2020, jímž podle § 259 odst. 2 trestního řádu k odvolání obviněného napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu odkázal se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve svém dovolání namítl, že míra poškození zdraví poškozených nedosahovala intenzity ublížení na zdraví. Bezprostředně po nehodě poškození nevykazovali a ani neudávali žádné subjektivní potíže. Lékařské ošetření navíc vyhledali o několik hodin později. Dle jeho mínění z lékařských zpráv vyplývá, že poškození v důsledku dopravní nehody utrpěli pouze lehká zranění. Obviněný dále uvedl, že s ohledem na nestandardní jednání poškozených bezprostředně po nehodě a i následně v průběhu měsíce ledna 2019, vznikla pochybnost, zda poškození skutečně trpěli udávanými zraněními, a zda tato zranění svou intenzitou dosahovala ublížení na zdraví v trestněprávním slova smyslu. Poukazoval na skutečnost, že poškození požadovali finanční vyrovnání výměnou za to, že budou disimulovat svá zranění. Takto každý z poškozených požadoval po odsouzeném částku 150 000 Kč. Dále vznesl námitku, že poškozená E. G. nebyla podrobena rentgenovému vyšetření. Pokud byla poškozená E. G. ochotna za úplatu zkrátit délku léčení tak, aby nedosahovala míry ublížení na zdraví, vznikla důvodná pochybnost o tom, zda skutečná doba léčení trvala od 21. 12. 2018 do 29 1. 2019. Pro posuzujícího lékaře musí být obtížné odlišit nezbytně nutnou délku léčby od subjektivních, neopodstatněných stesků pacienta snažícího se prodloužit dobu léčení, zvláště za situace, kdy se celková doba léčení nevymyká obvyklé době léčení daného typu poranění u jiných pacientů. Totéž namítl ve vztahu k poškozenému O. G., který měl utrpět poranění obtížně objektivně dokumentovatelná. S ohledem na vydírání a nátlak ze strany poškozených, měly orgány činné v trestním řízení s maximální pečlivostí zjišťovat existenci a intenzitu poranění poškozených. Neměly se spokojit se zdravotními zprávami předloženými poškozenými. V důsledku toho namítl důvodnou pochybnost o věrohodnosti poškozených. K nesprávnému právnímu posouzení skutku dle obviněného přispěla i skutečnost, že nalézací soud neprovedl navrhovaný důkaz vyšetřovacím spisem Policie České republiky ve věci podezření ze spáchání zločinu vydírání, jehož se vůči obviněnému měli dopustit poškození. Za těchto okolností bylo dle obviněného na místě aplikovat pravidlo „in dubio pro reo“ a učinit závěr o tom, že skutek, jehož se obviněný dopustil, není trestným činem a obviněného zprostit obžaloby. Zdůraznil, že při právním posuzování jeho jednání nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozených byla způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozených nastaly, popřípadě i jak dlouho trvaly. Obviněný setrval v přesvědčení, že jeho jednání bylo nutné posuzovat podle norem správního práva. Tvrzení odvolacího soudu, že postihy, které by v takovém případě obviněnému hrozily, by byly srovnatelné s trestem uloženým předmětným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, považoval za nepřiléhavou. Za nesprávné rovněž označil právní posouzení toho, zda obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. V porušení každého dopravního předpisu nelze spatřovat porušení důležité povinnosti. Dle jeho mínění je nutné za porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích považovat zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu. K dopravní nehodě uvedl, že v okamžiku manévru se svým vozidlem ztratil vozidlo poškozených z dohledu, neboť bylo v mrtvém úhlu. Poškozený sám mohl na znamení vozidla obviněného o změně směru jízdy reagovat zpomalením svého vozidla a zabránit tak vzniku nehody. Zdůraznil obecnou prevenční povinnost předcházet vzniku škod. Tuto povinnost poškozený O. G. nesplnil, v důsledku čehož nezabránil vzniku nehody nebo zmenšení jejích následků.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 4 To 16/2020 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 7 T 23/2019. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce uvedl, že některé námitky obviněného neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. S poukazem na namítaný dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Státní zástupce konstatoval, že mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Řádně a pečlivě hodnotily provedené důkazy přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Námitky, kterými obviněný naznačil, že poškozeným nebyla způsobena při dopravní nehodě žádná zranění, anebo jim byla způsobena poranění nižší intenzity, považoval za skutkové námitky. Dodal, že povaha újmy na zdraví poškozených byla objektivizována lékařskými zprávami. Nic neobvyklého dle jeho mínění není ani na tom, že poškození vyhledali lékařské ošetření po několika hodinách od nehody. Dále uvedl, že výhrady k právnímu posouzení zranění jako ublížení na zdraví ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákoníku sice dovolacímu důvodu odpovídají, jsou však zjevně neopodstatněné. K tomu blíže popsal rozdíl mezi posuzovaným případem a obviněným namítanou judikaturou. V nyní posuzované věci soudy vyšly především z lékařských zpráv stanovujících obvyklou dobu léčení u O. G. na 3-4 týdny auE. G. kolem 3 týdnů. Nešlo o dobu léčení, jež by byla hraniční pro rozlišení trestní a přestupkové odpovědnosti. V řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by s tímto hodnocením zranění poškozených byly v rozporu, a taktéž v dovolání takové důkazy obviněný neuvádí. Neprovedení rentgenového vyšetření poškozené E. G. pro její těhotenství bylo logické. Poškozený O. G. tímto způsobem vyšetřen byl, což k důkazu provedené lékařské zprávy bylo zohledněno. Z rozhodnutí obou soudů je zjevné, že považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. K opomenutému důkazu státní zástupce konstatoval, že z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že se soudy důkazy a důkazními návrhy obviněného zabývaly a zamítly je pro jejich nadbytečnost. Zejména odvolací soud precizně v odstavci 15. rozsudku shrnul důvody pro neprovedení důkazu označeným spisem. Dále shledal, že výhrady k naplnění znaku trestného činu spočívajícího v porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. I tyto námitky ale státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné. Podle výsledků dokazování žádné spoluzavinění na straně poškozeného nebylo a jediným viníkem srážky vozidel byl obviněný, který neopatrně a riskantně řídil svůj automobil. I podle svědků jel výrazně rychleji než poškozený, který nebyl schopen na manévr obviněného zareagovat. Neměl na to kvůli náhlosti a nečekanosti protiprávního počínání obviněného dostatek času. Státní zástupce dále uvedl, že obviněného by nemohlo zprostit odpovědnosti ani to, kdyby auto řízené poškozeným skutečně v momentu změny jízdního pruhu neviděl, pro tzv. mrtvý úhel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že obviněný díky bezprostředně předcházejícímu předjetí poškozeného musel vědět, že jeho vozidlo se v pravém jízdním pruhu nadále nachází. Tuto námitku proto označil za bezpředmětnou. Státní zástupce shrnul, že obviněný porušil § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, přičemž hlavně porušení posledního z těchto ustanovení zakazující řidiči nejen ohrozit, ale i omezit řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí, je jedním z typických porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít na následek vážnou dopravní nehodu, a proto jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Ve věci nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada má ryze procesní charakter, pročež argumentace jejím neužitím samo o sobě není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod. Porušením zmiňované zásady přitom není bez dalšího ani situace, kdy z různých verzí skutkového děje se soud přiklonil k verzi uvedené v obžalobě.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněný R. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). V tomto ohledu je nutné poukázat na skutečnost, že dovoláním může být napadeno rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla částečně založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazů. Jeho námitky vycházely z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se obviněný snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy, zejména, že míra poškození zdraví u poškozených nedosahovala intenzity ublížení na zdraví, že po nehodě nevykazovali a neudávali žádné subjektivní potíže, že z lékařských zpráv vyplývají pouze lehká zranění, že poškození obviněného vydírali, v důsledku čehož vznikla pochybnost o závažnosti jejich zranění a skutečné době léčení. Rovněž vznikly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Dále namítl, že s ohledem na vydírání a nátlak poškozených, měly orgány činné v trestním řízení s maximální pečlivostí zjišťovat existenci a intenzitu poranění poškozených a neměly se spokojit s jimi předloženými zdravotními zprávami. Tyto námitky, kterými obviněný naznačil, že poškozeným nebyla způsobena při dopravní nehodě žádná zranění, anebo jim byla způsobena poranění nižší intenzity, jsou námitky skutkového charakteru nebo jimi obviněný hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů. S poukazem na namítaný dovolací důvod není totiž možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze dovolacího důvodu jsou také ty námitky, jimiž se obviněný snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Nutno zdůraznit, že všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů již zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým důkazům i právní kvalifikaci jednání obviněného. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Lze pouze dodat, že povaha újmy na zdraví poškozených byla objektivizována lékařskými zprávami, nejednalo se tedy pouze o subjektivní hodnocení vlastního stavu poškozenými. Nic neobvyklého nelze shledat ani na tom, že poškození vyhledali lékařské ošetření až po několika hodinách od nehody.

K námitce opomenutého důkazu vyšetřovacím spisem Policie České republiky ve věci podezření ze spáchání zločinu vydírání, jehož se vůči obviněnému měli dopustit poškození, Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že se soudy důkazy a důkazními návrhy obviněného zabývaly a zamítly je pro jejich nadbytečnost. Odkázat lze zejména na odstavec 15 rozsudku odvolacího soudu, ve kterém shrnul důvody pro neprovedení důkazu označeným spisem.

Za přípustné lze označit výhrady k právnímu posouzení zranění jako ublížení na zdraví ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Ty sice odpovídají dovolacímu důvodu, jsou však zjevně neopodstatněné. K tomu je nutné zdůraznit, že soudy vycházely zejména z lékařských zpráv, které stanovily obvyklou dobu léčení u poškozeného O. G. na 3-4 týdny a u poškozené E. G. kolem 3 týdnů. Tato doba léčení nebyla hraniční pro rozlišení trestní a přestupkové odpovědnosti. V rámci řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by byly s tímto hodnocením zranění poškozených v rozporu. Obviněný ostatně v dovolání ani žádné takové důkazy neuvedl. Zcela logické bylo neprovedení rentgenového vyšetření poškozené E. G. pro její těhotenství. Poškozený O. G. takto vyšetřen byl a důkaz provedené lékařské zprávy byl zohledněn. Z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že provedené dokazování považovaly za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností.

Přípustnými jsou rovněž námitky stran naplnění znaku trestného činu spočívajícího v porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. I tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné. Z výsledků dokazování vyplynulo, že žádné spoluzavinění na straně poškozeného nebylo a jediným viníkem dopravní nehody byl obviněný, který riskantně řídil svůj automobil. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že jel výrazně rychleji než poškozený, který v důsledku náhlosti a nečekanosti jeho manévru nebyl schopen na něj včas zareagovat. Odpovědnosti by ho nemohla zprostit ani skutečnost, kdyby auto poškozeného v momentu změny jízdního pruhu skutečně neviděl v důsledku mrtvého úhlu. Jak správně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, obviněný díky bezprostředně předcházejícímu předjetí poškozeného musel dobře vědět, že jeho vozidlo se v pravém jízdním pruhu stále nachází. Obviněný svým jednáním porušil § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, přičemž hlavně porušení posledního z těchto ustanovení zakazující řidiči nejen ohrozit, ale i omezit řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí, je jedním z typických porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít na následek vážnou dopravní nehodu, a proto jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud ještě podotýká, že podle fotografické dokumentace místa dopravní nehody a protokolu o nehodě včetně polohy zúčastněných vozidel po střetu je zřejmé, že obviněný přejížděl z pravého jízdního pruhu řadícího před křižovatkou do levého již v místě, kde oba pruhy oddělovala plná dělící čára. Nerespektoval tedy toto vodorovné dopravní značení.

V posuzovaném případě nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo. Jedná se o zásadu procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Kromě toho lze konstatovat, že v tomto případě byl skutkový stav věci prokázán bez důvodných pochybností.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu