3 Tdo 561/2020Usnesení NS ze dne 12.08.2020

3 Tdo 561/2020-1197

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. S. G., nar. XY, státní příslušník Ruské federace, bytem XY, XY, Litevská republika, a XY, XY, Ruská federace, naposledy bytem XY, XY, stíhaný jako uprchlý podle § 302 a násl. tr. ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 7 To 80/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 2 T 4/2018, byl obviněný O. S. G. uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil stručně řečeno tím, že dne 1. 1. 2018 po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů v kombinaci s lékem Effexor, kdy měl v krvi minimálně 1,26 g/kg alkoholu, řídil osobní automobil zn. Mercedes-Benz, r. z. XY, v ulicích Prahy, a okolo 02:36 hodin také v ulici XY do ulice XY, kdy tuto trasu projel vysokou rychlostí při porušení řady dopravních předpisů a ohrožení několika osob, a před budovou Městského soudu v Praze najel v rychlosti nejméně 80–89 km/h, když předtím jel rychlostí nejméně 116–129 km/h, do skupiny osob, z nichž poškozená Z. V. A. S. již nestačila uskočit a v důsledku srážky s automobilem na utrpěná zranění na místě zemřela.

2. Z tento zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle § 272 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti roků a podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

4. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozených. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud prvního stupně všechny poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 2 T 4/2018, podal odvolání obhájce obviněného a v neprospěch obviněného ve vztahu k výroku o trestu státní zástupce, jakož i všichni poškození prostřednictvím svého zmocněnce.

6. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 7 To 80/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 7 To 80/2019, podal obhájce obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Obhájce obviněného je toho názoru, že soudy porušily právo obviněného na nestranné posuzování věci a částečně jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Konkrétně namítá, že soudy nesprávně jednání obviněného právně posoudily jako zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť u protiprávního jednání dovolatele nešlo o úmyslné jednání. Uznává, že obviněný svou bezohlednou jízdou mohl ohrozit zdraví a případně život osob, namítá však, že šlo z jeho strany pouze o hrubou nedbalost.

9. Podle názoru obhájce obviněného se dále nepodařilo prokázat, že v tělese přechodu pro chodce se nacházelo všech sedm osob. Poukazuje na to, že i soud připustil, že v průběhu skutkového děje docházelo k různým tělesným pohybům těchto osob (zrychlení, uskočení), jakož i na to, že obsah klíčových kamerových záznamů nebyl znalecky zkoumán. Uzavírá, že obecné ohrožení mohlo hrozit maximálně čtyřem osobám. Ani z přečtených úředních záznamů podle něj nevyplývá, kde se jednotliví poškození nacházeli v době střetu vozidla se zemřelou poškozenou. Poukazuje i na jazykovou bariéru a kvalitu úředních záznamů.

10. Obhájce obviněného uzavírá, že obviněný svým protiprávním jednáním, které ho velice mrzí, měl být uznán vinným toliko trestným činem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zmiňuje i smrt jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (odst. 4 uvedeného ustanovení).

11. Z těchto důvodů obhájce obviněného Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části (ve výroku o vině i trestu), ve které byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 272 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněného shledá vinným zločinem (správně přečinem) obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku a uloží mu příslušný trest, přičemž ostatní rozhodnutí požaduje ponechat beze změny.

12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

13. Státní zástupce je toho názoru, že dovolací námitky uplatněné obhájcem obviněného zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, protože se jedná o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Konkrétně jde podle něj o námitky týkající se (ne)prokázání faktu, že se všechny soudem jmenované osoby nacházely na přechodu pro chodce. Ze znění dovolání navíc podle státního zástupce není ani patrné, kteří z těchto lidí se podle obviněného na tomto přechodu nacházet měli a kteří nikoliv. Úkolem dovolacího soudu přitom podle něj není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Poukazuje i na to, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku se podává, že soud ani nedospěl k tomu, že by se skutečně všichni poškození, které obviněný svým inkriminovaným chováním ohrozil, nacházeli v kritické době na „těle“ přechodu pro chodce, když tři z nich i podle této skutkové věty byli „přímo na přechodu pro chodce či v jeho těsné blízkosti“. Soudy tato skutková zjištění dovodily nejen ze svědeckých výpovědí, ale především z objektivních důkazů, jimiž je několik videozáznamů jízdy obviněného včetně toho pocházejícího z kamery v jím řízeném voze. Dané záznamy přitom podle státního zástupce nebyly z hlediska autenticity ani jinak obviněným či kýmkoliv jiným nikdy zpochybňovány, a tudíž nebyl důvod je znalecky zkoumat, což ostatně nebylo v řízení před oběma soudy nikým navrhováno. Pozice poškozených v blízkosti přechodu pro chodce a nikoliv přímo na něm přitom podle státního zástupce na trestnosti počínání obviněného i právní kvalifikaci jeho jednání nemůže nic změnit, když příčinou vzniku nebezpečí jejich smrti a těžké újmy na zdraví byla pouze nebezpečná jízda obviněného. Nelze tak podle něj hovořit o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který ostatně obviněný ani netvrdí.

14. Stěžejní dovolací námitky obviněného týkající se otázky úmyslu při jeho jednání podle státního zástupce v podstatné části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Státní zástupce je však považuje za neopodstatněné, když poukazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. S ohledem na okolnosti daného případu (nepřiměřeně vysoká rychlost, silvestrovská noc v centru Prahy) byl podle něj obviněný přinejmenším plně srozuměn s vydáním lidí v nebezpečí smrti a těžké újmy na zdraví. V této souvislosti není podle státního zástupce možné kromě dalšího pominout záměrné pokračování obviněného v jízdě i poté, co zapříčinil první kolizi s autem zaparkovaným na ulici XY.

15. Státní zástupce poukazuje i na to, že naprostá většina námitek obsažených v dovolání byla obviněným, resp. obhájcem v řízení proti uprchlému, uplatňována již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Zmiňuje rovněž i skutečnost, že dovolání je ve svém textu označeno jako směřující proti rozsudku prvoinstančního soudu, přičemž proti takovému rozhodnutí zákon dovolání nepřipouští. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.] by se mu však s ohledem na obsah dovolání a s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu nejevilo jako správné.

16. Podle státního zástupce není naplněn ani implicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť takto formulovaný důvod dovolání může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně.

17. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

19. Shledal přitom, že dovolání podané obhájcem obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obhájcem obviněného naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obhájce obviněného v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obhájce obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

27. Úvodem této části odůvodnění je nutno konstatovat, že obviněný jako dovolatel ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný toto dovolání směřuje proti rozsudku prvoinstančního soudu (viz opakované formulace v tomto směru v bodu 1. dovolání). K tomuto zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že u takového dovolání by bylo možné v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 576/2002, publikovaném pod č. 25/2003 Sb. rozh. tr., zvažovat i o jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští.

28. Z dalšího obsahu dovolání obviněného (bod 2.) však lze usoudit, že obviněný dovolání směřuje i proti rozhodnutí soudu druhého stupně, tedy de facto že uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Nejvyšší soud tak s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (např. nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13) obviněným uplatněný dovolací důvod posuzoval ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ačkoliv obviněný tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

29. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze v obecné rovině uvést, že tento důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

30. Dovolací námitky obviněného směřují výlučně proti výroku o vině, tedy proti výroku, kterým byl uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný je toho názoru, že jeho jednání mělo být kvalifikováno (pouze) jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Pouze některé námitky obviněného však mohly být předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive v návaznosti na něj podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se týkají obviněným tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení. Takovými námitkami jsou výhrady obviněného k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Otázka zavinění, v dané věci soudy dovozovaného v podobě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, je závěrem právním, a pokud je nyní obviněným tvrzen nedostatek jeho zavinění ve formě úmyslu, Nejvyšší soud se jako soud dovolací s touto námitkou musel zabývat. K opodstatněnosti této námitky se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto usnesení.

32. Obviněný však uplatnil i námitky, které podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod/důvody nejsou, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Takovou námitkou je tvrzení obviněného ohledně údajného neprokázání té skutečnosti, že se všechny „soudem jmenované“ osoby nacházely na přechodu pro chodce a byly tak vystaveny jeho ohrožujícímu jednání. Tuto námitku je však nutné konfrontovat se zněním skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, ze které vyplývá, že obviněný „… na vyznačeném přechodu pro chodce najel do skupiny 4 osob (včetně poškozené)…a že na uvedeném místě se v okamžiku střetu přímo na přechodu či v jeho těsné blízkosti nacházely další 3 osoby …“. Ze skutkové věty rozsudku tedy nevyplývá, že by se skutečně všichni poškození, které obviněný svým inkriminovaným chováním ohrozil, nacházeli v kritické době přímo na vyznačeném přechodu pro chodce. Zároveň o uvedených skutkových závěrech nemůže být s ohledem na provedené dokazování pochyb, neboť tato skutková zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale především z videozáznamů jízdy obviněného, ať již z kamery umístěné v jím řízeném voze, či další kamery umístěné na budově Městského soudu v Praze.

34. Zásadní pak je to, že pozice těchto poškozených, kteří se nacházeli v blízkosti přechodu pro chodce a nikoliv přímo na něm, nemůže na trestnosti jednání obviněného a zvolené právní kvalifikaci ničeho změnit. Příčinou vzniku nebezpečí jejich smrti a těžké újmy na zdraví totiž nebyla jejich poloha mimo přechod pro chodce, nýbrž pouze a jen nebezpečná, riskantní, živelná a v zásadě nekontrolovatelná jízda obviněného osobním automobilem, a to ještě ve spojení s tím, že obviněný byl pod výrazným vlivem záměrně užitých alkoholických nápojů a léků, jel rychlostí více než dvojnásobně (minimálně o 66 km/h) převyšující hranici nejvyšší povolené rychlosti na místě činu a nerespektoval i dopravní značku zakazující vjezd všem motorovým vozidlům.

35. Navíc lze pro doplnění konstatovat judikaturu Nejvyššího soudu [srov. usnesení ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 (publikované pod č. 46/2014 Sb. rozh. tr.), ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1321/2008 (publikované pod č. 33/2009 Sb. rozh. tr.), nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 666/2018], ve které se Nejvyšší soud opakovaně věnoval výkladu zákonného znaku trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku spočívajícího v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“. Podle těchto rozhodnutí, je uvedený znak naplněn nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 1. 1982, sp. zn. 7 To 55/81, publikované pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele.

36. Ze skutkových zjištění vyplývajících z dokazování, které se následně promítly i do skutkové věty rozsudku, je zřejmé, že postupně bylo jednáním obviněného ohroženo nejméně 10 osob. Nejprve to byli dva neztotožnění chodci na začátku ulice XY poblíž ulice XY, poté strážník Městské policie hlavního města Prahy J. Ch. u křižovatky ulice XY a XY a naposledy 7 chodců včetně zemřelé poškozené u křižovatky ulic XY a XY. Z uvedeného vyplývá, že jakkoliv je námitka obviněného o počtu osob na přechodu, kde byla sražena poškozená, věcně nedůvodná, skutečnost, že bylo oproti skutkovým zjištěním soudů ohroženo o tři osoby méně, by na právní kvalifikaci jednání obviněného stejně neměla žádný vliv.

37. Již výše bylo v tomto usnesení konstatováno, že s odkazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (viz body 22. až 24. odůvodnění tohoto usnesení). Zásah do skutkových zjištění je možný pouze v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).

38. V této trestní věci obviněný námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními jednak formálně neučinil předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to judikaturou vyžadováno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), zároveň je možné konstatovat, že z uvedeného pohledu v nyní projednávané věci napadená rozhodnutí soudů takovouto vadou netrpí. V obecné rovině lze po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně jednak zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. ř., jednak že takto řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížejíce ke všem skutečnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou pak zcela v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že tyto výhrady obviněného jednak neodpovídají uplatněnému (stejně jako jinému) dovolacímu důvodu, jednak jsou nedůvodné.

39. Jak již bylo konstatováno, předmětem dovolacího přezkumu se mohly stát námitky obviněného ohledně otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, která je v dané věci u obviněného dovozovaná v podobě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

40. K uvedené tedy jinak právně relevantně uplatněné námitce však musí Nejvyšší soud uvést, že tato námitka byla obviněným uplatňována již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s ní podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí také vypořádaly, a to nalézací soud v bodech 112. – 114. rozsudku, odvolací soud v bodu 11. svého usnesení. S ohledem na toto zjištění je na místě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usneseních vydaných pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, 6 Tdo 450/2017, 5 Tdo 692/2018 a řadě dalších, podle kterých opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

41. Obviněný svoji námitku proti naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného zavinění odůvodňuje tím, že jeho jinak nepochybně protiprávní jednání není výrazem určité soustavnosti jeho jednání, ale je dáno postupností sledu událostí. Podle Nejvyššího soudu je ale právě opak pravdou, neboť skutečnost, že obviněný jednak řídil osobní automobil ve stavu opilosti extrémně vysokou a nepřiměřenou rychlostí, jednak řídil vozidlo v místě zákazu vjezdu vozidel, a takto činil v centru Prahy v průběhu silvestrovské noci, kdy bylo nutné v této oblasti důvodně očekávat zvýšenou koncentraci lidí taktéž nikoliv střízlivých, svědčí o tom, že obviněný byl přinejmenším plně srozuměn s tímto následkem vlastního jednání ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tedy s tím, že způsobí obecné nebezpečí vydáním těchto osob v nebezpečí smrti a těžké újmy na zdraví ve smyslu předmětné skutkové podstaty, k čemuž nakonec také došlo. Není také možné z hlediska obviněným uplatňované (jinak v zásadě irelevantní) námitky o absenci soustavnosti jeho jednání v této souvislosti pominout i to, že v záměrném pokračování v jízdě obviněný pokračoval i poté, co zapříčinil první kolizi s autem zaparkovaným na ulici Spálené. Příčinná souvislost mezi inkriminovaným jednáním a následkem spočívajícím v ohrožení lidí a úmrtím jedné z nich je nepochybná, když soudy správně nebylo shledáno žádné spoluzavinění poškozené či jiných osob anebo okolností.

42. Přestože to obviněný výslovně (z hlediska následku v podobě smrti poškozené) nenamítá, je třeba pro úplnost také uvést, že obviněnému není kladeno za vinu úmyslné usmrcení poškozené a v důsledku toho mu není tedy kladeno za vinu spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto ohledu je ve vztahu k uvedenému následku (v podobě smrti poškozené) obviněnému přičítáno zavinění toliko v nedbalosti, při vědomí toho, že právní kvalifikace zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku byla nalézacím soudem také zvažována, jakkoliv následně odmítnuta.

43. Dále lze (opět při absenci námitky v tomto směru) pro úplnost konstatovat, že přes skutečnost, že obviněný se nedoznává k úmyslnému zavinění, vyplývá tato forma jeho zavinění bezpečně z provedeného dokazování.

44. V obecné rovině k tomuto lze poznamenat, že zavinění musí být podloženo výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek, resp. úmyslné zavinění popřel, dovodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (viz rozhodnutí bývalého Nejvyšší soud ČSSR ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, publikované pod č. 60/1972-IV Sb. rozh. tr.).

45. Tyto závěry jsou v této trestní věci jednoznačně a dostatečně podloženy výsledky dokazování a byly také oběma soudy v dostatečné kvalitě odůvodněny, a to nalézacím soudem v bodech 112. – 114. rozsudku, odvolacím soudem v bodu 11. usnesení. Nejvyšší soud se pak při ztotožnění s uvedenými závěry obou soudů k této otázce vyjádřil výše pod bodem 41. tohoto usnesení.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

46. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání podaném obhájcem obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář