3 Tdo 350/2014Usnesení NS ze dne 26.03.2014

3 Tdo 350/2014-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání, které podal obviněný O. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 11 To 270/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 121/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. B. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 T 121/2012, byl obviněný O. B. uznán jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1. výroku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době v nočních hodinách ze dne 1. 2. 2008 do 07.35 hodin dne 2. 2. 2008 za použití násilí rozbil levou část skleněné výplně vchodových dveří do domu v ul. B. v obci V. n. V., okres P.-z., následně rozbil levou část trojkřídlého okna, kterým vnikl do domu, po schodech vystoupal do prvého patra, zabouchal na dveře místnosti, kde přebývala poškozená M. M. a požadoval po poškozené otevření dveří, poté co mu poškozená vyhověla, vešel do místnosti a poškozené sdělil, že ho posílá její rodina, aby ji zabil, pokud bude hodná, on tak neučiní, následně poškozenou chytil za rameno, bodl ji nožem do levé části krku pod temenem hlavy, v důsledku fyzického napadení bodnutím nože do levé části krku poškozená utrpěla bodné poranění krku - v bod o délce 2,0 cm nacházející se vlevo vzadu v horní části krku, přičemž bodný kanál probíhal zezadu dopředu a ke střední čáře hlubokou svalovinou krku, t. j. do hloubky nejméně 5,0 cm, současně utrpěla řeznou ránu na levém ušním boltci, zranění omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 14 dnů, avšak bodné poranění krku ohrožovalo poškozenou na životě tím, že bodný kanál probíhal v těsné blízkosti velkého krčního nervově cévního svazku a hlavních tepenných větví krkavice, hrdelní žíly a krční nervové pleteně a hrozilo v případě zasažení krkavice ohrožení života vykrvácením a v případě zasažení hrdelní žíly ohrožení života v důsledku velkých krevních ztrát a možným vznikem vzduchové embolie srdce, přičemž v souvislosti s tímto jednání obviněného B. vznikla u poškozené anxiozně-depresivní protrahovaná traumatická reakce projevující napětím, depresí, nespavostí, strachem z osamělosti, která u poškozené trvala minimálně 1 rok“;

a dále trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2. výroku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době v nočních hodinách ze dne 1. 2. 2008 do 07.35 hodin dne 2. 2. 2008 poté, co za použití násilí vnikl do domu v ul. B. v obci V. n. V., okres P. z. obývanou M. M. a nožem ji bodl do krku, zamkl za sebou dveře a klíč si vzal k sobě, sedl si vedle poškozené na postel, na zem položil nůž, svlékl si kalhoty a trenky, zapálil si cigaretu, otevřel láhev vína, které popíjel a opakovaně ho společně s cigaretami nabízel poškozené, která to odmítala, nato poškozenou uchopil silou za hlavu, kterou si stáhl do klína a se slovy kouřit, ale budeš, jí vložil přirození do úst a vyžadoval po ní orální sex, současně ji osahával po těle, přičemž tohoto jednání zanechal, když ho poškozená do přirození kousla, přičemž obžalovaný O. B. vzápětí na posteli usnul a poškozené se podařilo z domu uniknout a vyrozumět orgány Policie ČR“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 T 121/2012, podal obviněný odvolání. Odvolání podala i družka obviněného J. G.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 11 To 270/2013, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i jeho družky J. G. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 11 To 270/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 392 - 394), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) r. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

Obviněný namítl, že odvolací soud při přezkoumání rozsudku nalézacího soudu postavil věc na důkazu, který vyšel najevo až několik let poté, kdy byla věc zahájena, a který nebyl předložen soudu v rámci projednání věci u hlavního líčení. Přestože se celá událost měla udát v únoru 2008, kdy byl ve věci podezřelý jiný pachatel, bylo po několika letech, tedy na sklonku roku 2011 (5. 12. 2011), proti dovolateli zahájeno trestní stíhání, a to pro trestný čin znásilnění a trestný čin porušování domovní svobody podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Po různých překvalifikacích skutku byla podána obžaloba pro výše uvedené trestné činy u Okresního soudu Praha-západ. V mezidobí poškozená zemřela, kterážto nemohla být vyslechnuta v rámci přípravného řízení pro svou pokročilou psychickou chorobu, kdy si událost nepamatovala. Obvinění a kvalifikace trestných činů pak byla postavena pouze a toliko na zprostředkovaných výpovědích sousedů a příbuzných poškozené, kteří jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, reprodukovali to, co jim údajně v roce 2008 sdělila poškozená. Právní kvalifikace ve všech bodech pak byla postavena najisto pouze ze zprostředkovaných výpovědí a jedinými důkazy, kterými mělo být prokazováno spáchání všech tří trestných činů, pak bylo postaveno pouze a jenom na dvou důkazech, tedy krevní skvrny, ze které bylo zjištěno DNA dovolatele a údajných otisků na lahvi, která byla údajně zajištěna na místě činu při ohledání. Tento důkaz pak v rozporu s rovností účastníků pořídil odvolací soud za státního zástupce, který podal odvolání, avšak tento důkaz v tomto odvolání vůbec neuvedl. Jinými slovy to byl odvolací soud, který musel opatřit tzv. rozhodující důkaz o vině dovolatele.

Pokud se má najisto postavit kvalifikace trestného činu porušování domovní svobody, měla by být kromě podpůrného důkazu, tedy krevní stopy, prokázána i jinými důkazy, tedy, že to byl skutečně dovolatel, který do předmětného domu vnikl, a že to byl právě on, který porušil domovní svobodu tak, jak to má na mysli § 238 tr. zák. Rovněž další trestné činy a jejich kvalifikace by neměla spočívat na důkazu, který vznikl 4 roky poté, co se údajná trestná činnost měla stát, neboť pokud by tento důkaz existoval již v době, kdy k ohledání místa činu došlo, bylo by nejjednodušší daktyloskopické otisky vyhodnotit již v této době a dovolatele obvinit nikoli až po 4 letech. Dovolatel je přesvědčen, že u všech trestných činů schází stěžejní důkaz, který by umožnil posouzení toho, zda vůbec byl tím, kdo do domu vnikl a dopustil se jednak pokusu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jednak znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Ve všech třech případech jde o úmyslný trestný čin a nikdy nebylo prokázáno, jaký úmysl měl vést dovolatele k tomu, že do budovy vnikl a pokusil se poškozenou znásilnit. Nikdy nebylo najisto ze strany poškozené prokázáno, jak vlastně pachatel vypadal, neboť poškozená nikdy pachatele neztotožnila, a to ani v době, kdy měla zachovalou mysl a paměť. Tyto skutečnosti jednoznačně vyplynuly v případě prvého rozsudku, kdy dovolatel byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Teprve zvýhodnění žalující strany v procesu došlo k vrácení věci a na základě rozhodnutí soudu odvolacího pak k odsuzujícímu rozsudku.

S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 18. 12. 2013 (č. l. 395). Dne 7. 1. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (č. l. 398), v němž sdělilo, že se k podanému dovolání obviněného O. B. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 11 To 270/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů včetně způsobu jejich zajištění (zejména výpovědí, které jsou toliko zprostředkované, neboť poškozená v mezidobí zemřela a nemohla být vyslechnuta; námitky stran toho, jak byly důkazy /DNA v krevní stopě a otisky na láhvi/ zajištěny; námitka, že rozhodující důkaz /daktyloskopické stopy/ byl opatřen odvolacím soudem) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (kdy obviněný uvedl, že se uvedeného jednání nedopustil, stejně jako to, že pachatel nikdy nebyl ztotožněn), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že závěr o vině je postaven na důkazu, který vyšel najevo až několik let po zahájení řízení, a stěžejní důkaz zde tedy schází) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se uvedených trestných činů nedopustil, navíc zde zcela absentuje úmysl).

Takto obviněným vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí a odborných vyjádření z oborů genetiky, biologie a daktyloskopie. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný O. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Namítal-li obviněný, že jeho vina je založena na důkazu ve formě daktyloskopických stop, který se objevil až čtyři roky po spáchání trestného činu, pak se jedná ze stran obviněného o nesprávný závěr. Po podání trestního oznámení byly zahájeny úkony trestního řízení, místo bylo ohledáno a byly zajištěny biologické a věcné stopy, které byly následně zkoumány a vyhodnoceny. Porovnání otisků nalezených na místě činu v rámci databáze AFIS bylo provedeno dne 14. 8. 2008 s negativním výsledkem (zpráva č. l. 20). Daktyloskopická karta obviněného byla totiž založena v souvislosti s jiným případem až dne 5. 7. 2008 (č. l. 329), tedy po provedeném porovnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že se nejednalo o důkaz, který by se objevil nově, ale obviněný nebyl ze zřejmých důvodů při porovnání daktyloskopických stop ztotožněn. Stran zajištěných stop DNA bylo provedeno porovnání se stopami v Národní databázi DNA již dne 26. 8. 2008, ale taktéž s negativním výsledkem. Následně byla dne 1. 8. 2011 oznámena shoda DNA obviněného s biologickými stopami nalezenými na místě činu s tím, že pravděpodobnost shody mnohonásobně překračuje limit individuální identifikace (č. l. 37). Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, proč k obvinění obviněného došlo až s časovým odstupem.

Co se týče provedení důkazu – odborného vyjádření z oboru daktyloskopie, kdy obviněný namítl, že tento byl proveden až odvolacím soudem, pak ani tento jeho závěr není správný. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 1 T 121/2012, byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 11 To 113/2013, neboť odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti zaznamenal, že přestože obžaloba a státní zástupce odkazují na stěžejní důkaz ve formě odborného vyjádření z oboru daktyloskopie, tento se ve spise nenacházel a nalézací soud, který vydal zprošťující rozsudek, se tímto proto ani nezabýval. Jinými slovy nalézací soud rozhodl, aniž by měl k dispozici veškeré důkazní materiály. Tím, že odvolací soud vyzval státního zástupce – odvolatele k předložení tohoto důkazu, na který tento odkazoval již v rámci podané obžaloby a následně i v rámci podaného odvolání, dostál povinnosti uložené mu ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, neboť povinnost státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného nezbavuje soud povinnosti sám doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2014

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata