3 Tdo 266/2015Usnesení NS ze dne 22.04.2015

3 Tdo 266/2015-51

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 374/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 159/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 52 T 159/2013, byl obviněný L. K. na skutkovém základě popsaném ve skutkové větě pod body 1. až 28. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku a jednak přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl, při nezměněném výroku o vině, zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Děčín ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 4 T 89/2012, a to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 2 T 99/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 67 To 8/2013, a dále z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 9 T 289/2011, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. J. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o povinnosti obviněných společně a nerozdílně uhradit poškozeným náhradu škody. Podle § 229 odst. 2 byla část poškozených se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného L. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 374/2014, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 10. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Podle obviněného postrádají skutková zjištění soudů obsahovou spojitost s provedenými důkazy a ani skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně postupoval paušálně, bez prokazování a posuzování každého skutku zvlášť, když vztahoval opatřené důkazy k celé trestné činnosti, i když ze spisového materiálu plyne, že některé důkazy byly provedeny jen u některých skutků. Jeho vina je přitom prokazována pouze jedním nepřímým a podpůrným důkazem nebo výpovědí spoluobviněného L., jehož výpověď je ovšem třeba hodnotit jako nevěrohodnou a účelovou, neboť podle názoru obviněného vypovídal s cílem zmírnit svou odpovědnost a ve snaze podstatnou část výpovědi přenést na něj. Při hodnocení výpovědi spoluobviněného postupovaly soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný dále poukázal na to, že během domovní prohlídky se našly odcizené autonavigace právě jen u spoluobviněného, nikoliv u něj. V další části dovolání obviněný podrobně prezentoval svůj pohled na důkazní situaci ve vztahu k jednotlivým skutkům, přičemž soudům vytknul, že se buď vůbec, nebo dostatečně nevypořádaly s jeho návrhy. Šlo zejména o vytýkaný nesprávný nebo nezákonný postup při opatřování některých důkazů a jejich nepoužitelnost v dané věci. K tomu poukázal především na obsah příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dnů 11. 10. 2011 a 29. 11. 2011 soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, které jsou podle obviněného nepřezkoumatelné, neboť je v nich ke splnění podmínky uvedené v § 88 odst. 1 trestního řádu uvedeno, že trestní řízení je vedeno pro přečin podle § 214 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, aniž by bylo výslovně specifikováno, o jakou konkrétní mezinárodní smlouvu se nařízení podle § 88 odst. 1 trestního řádu opírá. Takový odkaz považuje obviněný za neurčitý, věcně nesprávný a především v rozporu s § 88 odst. 2 trestního řádu. Nadto je v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 11. 10. 2011 stanoveno, že se nařizuje na období od 4. 10. 2011 do 4. 12. 2011, tedy počínaje dnem, který předchází vlastnímu vydání příkazu k odposlechu. K předmětným příkazům obviněný dále namítl, že policejní orgán žádost k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu odůvodnil také informací, kterou mu obviněný sdělil mimo protokol a nikoliv v rámci svého výslechu, a tudíž z ní nebylo možné vycházet a odůvodňovat jí i samotný příkaz. Rovněž informace policejního orgánu a státního zástupce, že je vedeno trestní řízení pro trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva – mělo se jednat o přečin podle § 214 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku – považuje obviněný za účelové, neboť ve vztahu k obviněnému byly pouze poznatky o možném vloupání do vozidel, nikoliv o jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako přečin podílnictví, přičemž pro tento trestný čin nebyla podána ano obžaloba. Orgány činné v trestním řízení tím porušily jednak zásadu subsidiarity použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jednak zásady přiměřenosti a zdrženlivosti ve smyslu § 2 odst. 4 trestního řádu. K vlastnímu obsahu odposlechů obviněný namítl, že nemají žádnou vypovídací hodnotu, když se nijak nevztahují k předmětným skutkům a u jeho jména je vždy uvedeno „nezaručeno, neověřeno“. Soudy se podle obviněného také nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, že jednotlivé navigace nebyly spárovány s VIN automobilu, ve kterém byly původně zabudovány. Většina opatřených důkazů je tak podle obviněného nepoužitelná, resp. neměly být vůbec provedeny. Zbylé důkazy nebyly způsobilé prokázat jeho vinu, často neměly žádnou vypovídací hodnotu a nijak se nevztahovaly ke skutkům, pro které byl obviněný odsouzen. Za této situace proto jeho odsouzení představuje porušení zásady in dubio pro reo. Přestože na tyto skutečnosti upozorňoval již v odvolání, odvolací soud uvedené vady neodstranil a jeho odvolání zamítl.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 374/2014, popř. i vadné řízení mu předcházející, a přikázal, aby soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný směřoval veškeré své námitky do oblasti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Takové námitky nelze podle státního zástupce považovat za relevantní. V dané věci nešlo ani o tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž se při rozhodování opřel zejména o výpověď obviněného L. L., který dovolatele usvědčoval v celém rozsahu. Soud dostatečně vysvětlil, proč výpovědi spoluobviněného uvěřil. U většiny dílčích útoků svědčily o vině dovolatele rovněž podpůrné důkazy, především odborná vyjádření z oborů pachové identifikace a genetiky, lokalizace buněk telekomunikačního provozu, důkazy získané v rámci předstíraného převodu či výslech svědka M. J. Státní zástupce nepřisvědčil ani namítané nezákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť je zřejmé, že v době vydání příkazu ze dne 11. 10. 2011 bylo trestní řízení vedeno mimo jiné pro podezření z přečinu podílnictví podle § 214 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, k jehož stíhání zavazuje Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinů ze dne 8. 11. 1990 (č. 33/1997 Sb.), kterážto skutečnost byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 známa, neboť uvedená smlouva byla výslovně zmíněna v návrhu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 na vydání předmětného příkazu. Pouhé opomenutí uvést tuto mezinárodní smlouvu v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle státního zástupce za této situace pochybením, které nemá za následek nepoužitelnost na jeho základě získaných důkazů. Státní zástupce neshledal pochybení ani ohledně problematiky opomenutých důkazů, neboť případné pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci zdůvodnění, proč některým návrhům obhajoby nevyhověl, dostatečně napravil soud odvolací. Veškeré námitky dovolatele se tak podle státního zástupce míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Obviněný L. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a přesto došlo k zamítnutí jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Nutno konstatovat, že veškeré námitky obviněného směřovaly výlučně do oblasti zjišťování skutkového stavu. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti opakovaně odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Obviněný tak svými námitkami ve skutečnosti pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. V převážné míře přitom opakoval svoji obhajobu, kterou uplatňoval od počátku trestního stíhání a kterou zejména vtělil do řádného opravného prostředku – odvolání. S jednotlivými námitkami se proto již velmi podrobně vypořádal odvolací soud, na jehož rozhodnutí lze odkázat. Nikoli významně je třeba korigovat pouze závěr odvolacího soudu vztahující se k námitce obviněného ohledně nezákonnosti provedených odposlechů, že v době vydání příkazů bylo vedeno trestní řízení pro zločin s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, a bylo tak možno povolit odposlechy i z tohoto základního zákonného titulu podle § 88 odst. 1 trestního řádu. Nehledě na skutečnost, že v době vydání příkazů vyžadoval zákon splnění podmínky vedení trestního řízení pro zvlášť závažný zločin (odhlédnuto od podmínky v podobě vedení trestního stíhání pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva), nenalezl Nejvyšší soud ve spisu podklad pro to, že by v té době důvodně předpokládaná výše škody způsobené jednáním obviněného představovala značný, resp. velký rozsah, a proto od ní se odvíjející právní kvalifikace skutku splnění uvedené základní podmínky neodůvodňovala. S obviněným lze souhlasit do té míry, že Obvodní soud pro Prahu 4 pochybil, když v příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dnů 11. 10. 2011 a 29. 11. 2011 v rozporu s § 88 odst. 2 trestního řádu neuvedl konkrétní odkaz na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, jež zavazuje ke stíhání úmyslného trestného činu [přečin podílnictví § 214 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku], z jehož spáchání byl obviněný v té době podezřelý. Naproti tomu ze samotných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i ze spisového materiálu vyplývá, že v dané době bylo skutečně vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu podílnictví podle § 214 odst. 2 a), b) trestního zákoníku, k jehož stíhání zavazuje Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 33/1997 Sb. Přitom oba související návrhy státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2011 (č. l. 1163) a 25. 11. 2011 (č. l. 1200) odkaz na uvedenou mezinárodní úmluvu obsahují. Jelikož podle § 88 odst. 2 trestního řádu je oprávněn v přípravném řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu soudce na návrh státního zástupce, je zřejmé, že materiálním důvodem pro nařízení odposlechu byla právě uvedená mezinárodní úmluva. Pochybení soudu v tomto směru má proto charakter spíše formální a nepodstatný, nemající vliv na použitelnost důkazů získaných na základě označených příkazů. Se stejným výsledkem lze pak již v plném souladu se závěry odvolacího soudu přistoupit k námitce obviněného ohledně toho, že datum povolení odposlechů o sedm dní předchází datu vydání příkazu k odposlechu ze dne 11. 10. 2011. Ve skutečnosti totiž začal být monitoring telekomunikace prováděn až po vydání tohoto příkazu (srov. zejm. č. l. 1340 a násl.).

Námitkami popsaného typu tudíž obviněný deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Vina obviněného byla bezpečně prokázána nejen výpovědí spoluobviněného L. L., ale i celou řadou dalších provedených důkazů, zejména trasologickými, biologickými a pachovými stopami, či výsledky domovních prohlídek, realizovaných odposlechů včetně údajů lokalizačních a předstíraného převodu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, pak v jeho rámci sice obviněný relevantně argumentoval tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jeho námitky ovšem s ohledem na neexistenci pochybení zakládajícího dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak Nejvyšší soud výše vyložil, musely být shledány jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. dubna 2015

Předseda senátu

JUDr. Pavel Šilhavecký