3 Tdo 251/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

3 Tdo 251/2020-412

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněného N. P., nar. XY, Moldavská republika, v ČR bytem XY, XY, ubytovna XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 4 To 345/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 52/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného N. P. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 5 T 52/2018, byl obviněný N. P. uznán vinným jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 4. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 20.00 hodin v XY, okres Most, v ulici XY, na chodníku mezi domy čp. XY a XY, strčil zezadu do poškozeného M. B., narozeného XY, který v důsledku toho upadl na chodník, kde jej obžalovaný opakovaně kopl do pravého boku, a když se poškozený postavil, stál proti němu obžalovaný a v ruce držel nezjištěný lesklý předmět a na poškozeného opakovaně křičel: „Dej peníze, dej mi peníze!“, načež poškozený ze strachu o své zdraví a život vytáhl ze zadní kapsy kalhot a obžalovanému vydal peněženku v hodnotě 270 Kč, obsahující občanský průkaz v hodnotě 200 Kč, řidičský průkaz v hodnotě 200 Kč, kartičku pojištěnce, kartičku hráče šipek, 2 ks vizitek, platební kartu Mastercard od MONETA Money Bank, a. s., číslo XY, znějící na jméno poškozeného a finanční hotovost ve výši 400 Kč, s věcmi pak obžalovaný z místa činu utekl.

Pro tyto a dva sbíhající se zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) roků.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5 T 41/2018-750, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. B., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 1.070 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních

Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 5 T 52/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 4 To 345/2019, a to tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2) tr. ř. zrušil výrok týkající se náhrady škody poškozeného M. B., nar. XY, XY, XY.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 4 To 345/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 400-404), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), kdy obviněný konkrétně odkazuje na písm. g).

Obviněný namítl, že skutek nebyl soudy zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu. Má za to, že skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou v zásadě opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Dále má za to, že k vydání rozhodnutí došlo v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv, zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodů porušení práva na spravedlivý proces, přičemž je zde dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, kdy soudy prvního a druhého stupně v napadených rozhodnutích porušily právo dovolatele na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, neboť jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.

Obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016, stran časového odstupu mezi rekognicí in natura a rekognicí podle fotografií s tím, že přestože se v projednávaném případě nejednalo o rekognici podle fotografií ve smyslu § 104b odst. 4 tr. ř. a jednalo se pouze o úkon policejního orgánu „natipováním osob“ jako „identifikační úkon“, ač materiálně obdobným jako rekognice podle fotografií, je nutno takový úkon považovat za tzv. kvazi rekognici (ve smyslu uvedeného usnesení Nejvyššího soudu) a došlo tak k obcházení smyslu § 104b odst. 4, věta poslední tr. ř. Taková rekognice trpí vadou, která zakládá její nezákonnost a nepoužitelnost v dalším řízení. Soudy nezjistily přesný časový okamžik provedení fotografického natipování pachatele policejním orgánem, aby tento časový úsek porovnaly s časovým okamžikem zahájení rekognice in natura dne 30. 7. 2018 v 10:00 hod a vyřešily tak zásadní otázku právní ve smyslu § 104b odst. 4 věta poslední tr. ř., tj. zda tento postup bezprostředně nepředcházel rekognici ukázáním osoby, resp. jaký časový rozestup je ještě akceptovatelný v rámci bezprostřední návaznosti těchto postupů a jaký již nikoli. Obviněný napadá postup, jakým byla provedena rekognice in natura, kdy poukazuje na to, že ostatní figuranti měli tmavší obličej a byli romského původu, což považuje za porušení § 104b odst. 3 tr. ř., které ukládá, že figuranti se nemají výrazně odlišovat. Jediným určujícím znakem pro poznání jeho osoby však byla světlá barva jeho pleti. Dovolatel považuje rekognici in natura za jediný osamocený usvědčující důkaz, neboť samotnou výpověď poškozeného označuje za nevěrohodnou. V této souvislosti poukazuje na to, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, resp. byl pravidelným uživatelem alkoholu a soud nijak nezjišťoval míru ovlivnění. Poškozený se v době loupeže nacházel v těžkém stupni opilosti a celou situaci tak nemohl řádně vnímat. Hladina alkoholu v krvi poškozeného se v době přepadení musela pohybovat výrazně nad hranicí 2,5 promile v krvi, tudíž se poškozený nacházel v tzv. konfusním stádiu, tj. těžké opilosti, která se u osoby projevuje zmateností, výraznou poruchou chápání, chůze, zraku (diplopie), poklesu vnímání bolesti, apatií apod. Obviněný má za to, že k zodpovězení této otázky měl být vypracován znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví toxikologie a věrohodnost poškozeného měla být prověřena zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a to nejen v návaznosti na hladinu alkoholu v krvi. Dovolatel má za to, že soud druhého stupně ovlivnění poškozeného alkoholem zlehčuje a nepřikládá mu patřičný význam. Napadá dále závěry soudů stran konzistentnosti a neměnnosti vyjádření poškozeného, kdy rozebírá jednotlivá tvrzení poškozeného a dochází k závěru o nespolehlivosti jeho výpovědi. Uvádí, že poškozený pachatele viděl jen krátce, k útoku došlo v noci za snížené viditelnosti, přičemž poškozenému upadly dioptrické brýle, bez nichž hůře vidí, navíc se nacházel v těžkém stupni opilosti. V úředním záznamu o podaném vysvětlení (16. 4. 2018) na otázku policejního orgánu výslovně uvedl, že by pachatele nepoznal, aby následně v protokolu o výslechu svědka (22. 9. 2018), tj. více jak 5 měsíců a 1 týden po přepadení uvedl, že si vše dobře vybavuje. Nadto se před svým výslechem v rámci hlavního líčení (10. 12. 2018) aktivně seznámil s textem a obsahem samotné obžaloby. Jak výpověď poškozeného, tak rekognici in natura lze podle obviněného považovat za důkazy nezákonné. Nadto nelze přehlédnout porušení jeho práva na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci v důsledku toho, že soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a dostatečně nezohlednily důkazy nepodporující jeho vinu (negativní výsledky odborného vyjádření obsahu jeho mobilního telefonu, negativní výsledky odborného vyjádření DNA profilu, absence daktyloskopických otisků na žádné z odcizených věcí, absence pachových stop, nezachycení pohybu dovolatele v inkriminovanou dobu na místě činu podle buněk mobilní sítě, nezachycení osoby dovolatele na žádném z kamerových záznamů a nezjištění žádných pokusů o výběr z bankomatu prostřednictvím odcizené platební karty atd.). Soudům vytýká i to, že bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadané usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019, č. j. 4 To 345/2019-374, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2019, č. j. 5 T 52/2018-336, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný dále vznesl požadavek, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který vykonává ve Věznici Stráž pod Ralskem.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 15. 1. 2020 (č. l. 405). Dne 28. 1. 2020 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 68/2020, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení se s obsahem dovolání a soudními rozhodnutími vydanými ve věci nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 4 To 345/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke změně ve výroku o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným N. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím vznesené námitky podřadit, zejména pak, pokud, v rámci nich soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména rekognice in natura a výpověď poškozeného M. B., kteréžto důkazy označuje za nezákonné; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, kdy má na mysli znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví toxikologie, k otázce možného ovlivnění poškozeného alkoholem a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k otázce věrohodnosti poškozeného) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, zda byl poškozený pod vlivem alkoholu a do jaké míry tento stav ovlivnil jeho rozpoznávací a paměťové schopnosti, zda měl či neměl brýle, a jak tato skutečnost mohla ovlivnit jeho vnímání celé situace, zejména pak osobu dovolatele), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou v zásadě opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný N. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví toxikologie, k otázce možného ovlivnění poškozeného alkoholem a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k otázce věrohodnosti poškozeného, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že s četnými návrhy obviněného na doplnění dokazování, a to včetně návrhů na vypracování výše uvedených znaleckých posudků, se zcela řádným a dostačujícím způsobem vypořádal nalézací soud (bod 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že doplnění nepovažuje za nutná a o věrohodnosti poškozeného nemá pochyby, přičemž požitý alkohol nijak výrazně vnímání poškozeného neovlivnil, neboť je jeho výpověď totožná ve všech fázích řízení. Odvolací soud se pak k předmětné námitce vyjádřil v bodě 5. napadeného usnesení, kdy uvedl, že „nebylo zapotřebí zpracovávat toxikologický znalecký posudek, jelikož skutečnost, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, byla již prokázána a není významné, jaké přesné množství alkoholu v krvi měl v době přepadení. Opodstatnění by pak nemělo ani ověření věrohodnosti poškozeného znaleckým posudkem z oboru lékařství, odvětví psychologie, neboť jeho věrohodnost je podporována také jinými provedenými důkazy“. Odvolací soud v této souvislosti poukázal i na skutečnost, že obhájce obviněného odkazoval v rámci svých tvrzení na důkazy, které nebyly provedeny příslušným způsobem (konkrétně podle § 211 odst. 6 tr. ř.), resp. poukazoval přitom na „rozpory“ z těchto procesně nepoužitelných důkazů podle jeho názoru vyplývajících. V rámci bodu 8. odůvodnění napadeného usnesení se pak odvolací soud ztotožnil s postupem nalézacího soudu v této otázce a odkázal na podrobné odůvodnění soudu nalézacího. Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy nijak opomenuty a neprovedení jím navrhovaných důkazů bylo řádně a v souladu s trestním řádem odůvodněno.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mostě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Námitky obviněného svým obsahem brojí zejména proti způsobu hodnocení důkazů, kdy poukazuje na výpověď poškozeného M. B. a její nevěrohodnost, a dále na provedenou rekognici in natura. Je třeba dát obviněnému za pravdu, že stěžejním důkazem v projednávané věci byla výpověď poškozeného M. B. Tato však nestála osamoceně a byla doplněna dalšími důkazy, zejména pak provedenou rekognicí in natura.

Uvedenými námitkami se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací v rámci přezkumného řízení o řádném opravném prostředku. Nalézací soud uvedl, že „poškozený se ve všech fázích řízení vyjadřoval konzistentně, jeho výpověď nevykazuje žádné rozpory, i k dotazům obhájce, který se ho opětovně dotazoval na již řečené, setrval na svých výpovědích. Jeho chování před soudem působilo zcela normálně, nebyl přehnaně sebejistý, ale neprojevoval ani známky výrazné nejistoty, situaci komentoval tak, že se do podobné situace dostal poprvé a byl to pro něj nepříjemný zážitek, lze tedy předpokládat, že se mu vryl do paměti“ (bod 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud poškozený doplnil podrobnosti, bylo to proto, že byl na tyto detaily dotazován, jak se ostatně podává i ze záznamů z hlavního líčení. Doplnění výpovědi v tomto směru nelze chápat jako změnu výpovědi. Teprve v průběhu řízení před soudem v rámci hlavního líčení je možnost zjistit, doplnit či zpřesnit informace a konkrétními dotazy blíže konkretizovat skutková zjištění. V souladu se zásadami spravedlivého procesu je obviněnému a jeho právnímu zástupci v rámci práva na obhajobu umožněno klást svědkům otázky a předkládat soudu důkazy. Tohoto obviněný i jeho právní zástupce využili, stejně jako státní zástupce či soud. Odvolací soud neměl k postupu nalézacího soudu žádné výhrady. V této souvislosti uvedl, že „poškozený pouze k dotazům soudu doplnil další informace, na které nebyl při výslechu v přípravném řízení dotazován. Jeho výpověď však po celé trestní řízení zůstala neměnná, kdy logicky a věrohodně uvedl okolnosti významné z hlediska závěrů o vině obžalovaného; … Ve výpovědi poškozeného přitom nejsou rozpory, jeho výpověď odpovídá i nálezu jeho peněženky a poškození dioptrických brýlí. Poškozený byl schopen popsat pachatele a dokonce jej i označil při provedené rekognici“ (bod 5. napadeného usnesení). Soudy přitom vzaly v úvahu i skutečnost, že poškozený byl v době ataku pod vlivem alkoholu.

Stran námitek provedené rekognice in natura (tedy ztotožnění osoby naživo), obviněný obšírně argumentuje jak trestním řádem, tak judikaturou. Zpochybňuje způsob provedení rekognice, z čehož dovozuje, že se jedná o nezákonný důkaz. Uvedená námitka je v obecné rovině námitkou procesního charakteru směřující do oblasti dokazování, a tedy se, jak uvedeno výše, míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětnou námitkou se obšírně zaobíraly jak soud nalézací, tak zejména soud odvolací, s jejichž závěry se dovolací soud ztotožňuje, a to i ve vztahu k obviněným citované judikatuře (zejména bod 7. napadeného usnesení).

Ve zkratce lze uvést, že rekognice je jedním ze zvláštních způsobu dokazování a je upravena v § 104b tr. ř. Jedná se o úkon trestního řízení, který provádějí orgány činné v trestním řízení, v případech, kdy je pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna (odst. 1). V projednávané věci byla rekognice provedena jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř., kdy neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Rekognice byla provedena za přítomnosti soudce, který nese odpovědnost za její zákonnost.

V projednávané věci byla rekognice in natura s poškozeným P. B. naplánována na 3. 7. 2018, k této se však poškozený nedostavil, a proběhla tedy v náhradním termínu dne 30. 7. 2018. Před provedením rekognice došlo fotografickým tipováním, což je běžný operativní prostředek policejního orgánu, k zúžení okruhu možných pachatelů trestné činnosti. Jelikož představivost každého o vzhledu jiných osob je zcela individuální, je třeba prostřednictvím fotografií tuto představu o fyzickém vzhledu pachatele co nejvíce zobecnit, aby bylo následně možno zajistit, že v rámci rekognice budou k dispozici osoby podobného vzhledu. K tomuto došlo nejpozději před prvním naplánovaným termínem, tedy nikoli bezprostředně před provedením rekognice.

Podle § 104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. K otázce toho, do jaké míry se figuranti od sebe odlišovali, se obšírně vyjádřily soudy obou stupňů, kdy lze mít za to, že se jednalo o skupinu osob, v rámci níž byly dvě osoby s tmavším a dvě osoby se světlejším tónem pleti, podobné výšky i tělesné konstituce. Rozhodně nelze říci, že by jedna osoba, jak tvrdí obviněný, vybočovala svým vzhledem z této skupiny.

Jak již uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.

Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých výpovědí a zejména pak znaleckého posudku). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného a provedení rekognice in natura) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit (jak ostatně učinil v předcházejícím řízení odvolací soud). S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

V této souvislosti dále uvádí, že pokud obviněný opakovaně vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 15. 4. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu