3 Tdo 179/2004Usnesení NS ze dne 17.03.2004

3 Tdo 179/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2004 o dovolání podaném obviněným R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 10 To 127/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 72/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 10 T 72/2002, byl obviněný R. H. v bodě I.) výrokové části rozsudku uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „jako předseda představenstva a ředitel společnosti E. a.s., D., v období od 15. 6. 1997 do 12. 10. 1997 vědomě neuhradil fakturu na částku 38.416,10 Kč splatnou 15. 6. 1997, fakturu na částku 161.063,-- Kč splatnou 13. 8. 1997, fakturu na částku 14.181,30 Kč splatnou 18. 9. 1997, fakturu na částku 47.239,40 Kč splatnou 12. 10. 1997, tak, jak se zavázal na základě Smlouvy o konsignačním skladu s dodavatelem K. b. s.r.o., P., v postavení zastoupeného dodavatele, kterou s jeho vědomím dne 18. 12. 1995, podepsal ing. K. T., obchodní ředitel a.s. E. D. jako obchodní zástupce – odběratel, ačkoli mu bylo známo, že z uvedené smlouvy vyplývala pro a.s. E. D. povinnost po prodeji zboží firmy K. b. s.r.o. a inkasu peněžní hotovosti odeslat této společnosti hlášenky prodeje, na základě nichž jim poškozená obchodní společnost vystavila fakturu, z jejíhož obsahu vyplývala mimo jiné nejen výše konkrétní fakturované částky a splatnost, ale i sdělení, že zboží určené pro konsignační sklad je do úplného zaplacení majetkem poškozené obchodní společnosti K. b. s.r.o. P., finanční prostředky z prodeje zboží poškozené obchodní společnosti užil na úhradu jiných závazků a.s. E. D., popsaným jednáním způsobil společnosti K. a b. b. s.r.o. P. škodu ve výši 260.899,80 Kč.“ Pod bodem II.) výroku rozsudku byl obviněný dále uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „ jako předseda představenstva a.s. E. D. a ředitel akciové společnosti v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 1999 po předchozím ústním jednání s jednatelem společnosti E. – T. a.s. D. ing. P. M., vydal ústní pokyn pracovnici účtárny k realizaci vzájemného započtení pohledávek mezi oběma společnostmi, a to na základě uzavřené Rámcové smlouvy o půjčce mezi a.s. E. D. a.s. E. – T. D. ze dne 5. 3. 1998, ke kterému došlo po podpisu Dohody o vzájemném započtení pohledávek částku ve výši 2.506.002,50 Kč s kompenzací pohledávek ke dni 10. 8 1999, popsaným jednáním jako statutární zástupce a.s. E. D. v postavení dlužníka zmařil poměrné uspokojení svých věřitelů uvedených pod body 1 až 81 výroku rozsudku tím, že zvýhodnil jiného věřitele částkou 2.506.002,50 Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle 256a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. , § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, a dále o tom, že se část poškozených odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody či se zbytkem tohoto nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 10 To 127/2003, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v části výroku o náhradě škody týkající se poškozené „Č. p., a. s. P.“ a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené Č. p., a.s., region V. Č. se sídlem v P., škodu ve výši 35.624,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení ode dne 10. 3. 2002 do zaplacení, s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. se tento poškozený odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 10. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), přičemž k tomuto dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jež směřuje „proti rozhodnutí o vině, trestu i náhradě škody“, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že pokud jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. nelze souhlasit se závěrem obou soudů, že věděl o uzavření kupní smlouvy, ani se závěrem, že obviněný (dovolatel) tehdy ve funkci předsedy představenstva a ředitele společnosti E. a. s. D. cokoli věděl o uzavření Smlouvy o konsignačním skladu a kupní smlouvy se společností K. b. s. r. o. P. V uvedené souvislosti dovolatel provedl rozbor některých ve věci provedených důkazů a konstatoval, že ve spise se kromě výpovědi svědka ing. T. nenachází žádný důkaz o tom, že by o uzavření předmětné smlouvy byť zčásti věděl, a že by věděl též o skutečnosti, že nejsou zaplaceny faktury za odebrané zboží. To znamená, že mu nebylo prokázáno žádné úmyslné jednání, a tedy ani zavinění nezbytné pro naplnění tzv. subjektivní stránky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu. Dovolatel rovněž namítl, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, jakým způsobem a komu zboží ve vlastnictví společnosti K. b. s. r. o. bylo prodáno a jak bylo naloženo s prostředky získanými z jeho prodeje. Podle názoru dovolatele by soudy užitá právní kvalifikace přicházela v úvahu pouze v případě, pokud by smlouvu skutečně podepsal a následně by pak dal příkaz k prodeji zboží ze skladu a tuto skutečnost neoznámil smluvnímu partnerovi – firmě K. b. s. r. o., a ten by zboží nefakturoval a zjistil by schodek až provedenou inventurou. Dovolatel dále zdůraznil, že ani prodej zboží v majetku K. b. s. r. o. uskutečněný společností E. a. s. nebyl proveden v rozporu se smlouvou, přičemž k nezaplacení zboží došlo v důsledku druhotné platební neschopnosti společnosti, která byla v roce 1997 zapříčiněna nezaplacením směnek a v roce 1998 povodněmi, které postihly společnost E. a. s. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že pokud by prodal svěřené zboží před jeho úhradou dodavateli, nebylo by to v rozporu jak se samotnou smlouvou, tak s jejím účelem, kterým byl evidentně další prodej zboží. Podle § 445 obchodního zákoníku mohou strany písemně smluvit, že kupující nabývá vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443 obchodního zákoníku a nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Podle dovolatele z citovaného ustanovení nevyplývá výslovný zákaz zboží dále prodat, když naopak uzavřená smlouva další podej přímo předpokládala. S tím je pak v souladu i ustanovení § 446 obchodního zákoníku. V daném směru dovolatel poukázal též na shodný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002. Poněvadž podle dovolatele nebylo v průběhu řízení zjištěno, komu zboží prodal a zda za ně obdržel kupní cenu, nelze usuzovat, že dalším prodejem zboží skutečně získal do své dispozice peníze, které by bylo možno považovat za zpronevěřené tím, že je neodevzdal tomu, kdo mu zboží s výhradou vlastnického práva svěřil. S těmito otázkami se podle přesvědčení dovolatele soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly. Rozsudek soudu prvního stupně založený na skutku, jak byl „zjištěný a popsaný“ přitom podle dovolatele znaky trestného činu zpronevěry nevykazuje.

Ohledně druhého skutku kvalifikovaného jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. dovolatel namítl, že se jej nemohl dopustit, neboť v průběhu celého trestního řízení nebylo žádným důkazem prokázáno, že by proběhlo ústní jednání mezi ním jako statutárním zástupcem společnosti E. a. s. a zástupcem společnosti E. – T. a. s. ing. P. M. K tomu dovolatel poukázal na obsah svědeckých výpovědí i listinných důkazů a konstatoval, že uvěřil-li soud výpovědi svědkyně I. Š. a v odůvodnění svých závěrů jí přikládá význam, pak tato svědkyně nevypovídala pravdu a ostatní provedené důkazy její výpověď vyvracejí. Skutková podstata uvedeného trestného činu přitom nemohla být podle dovolatele naplněna především proto, že pokud by vyslovil souhlas k tomu, že bude provedeno započtení, jednalo by se pouze o souhlas s administrativním způsobem zaúčtování v účetní sestavě, což provedla účetní Š. a nikoliv o projev vůle a učinění právního úkonu ve smyslu obchodního zákoníku, podle kterého by bylo započtení pohledávek provedeno. Dovolatel připomněl, že z výpovědi ing. P. M. jako zástupce společnosti, která zápočet iniciovala, vyplývá, že tato společnost provedla zápočet pohledávek a závazku jako jednostranný úkon. Obviněnému (dovolateli) za tohoto stavu nezůstala jiná možnost, než tento zápočet respektovat a souhlasit se změnou v účetní evidenci. Jestliže soudy obou stupňů nevzaly uvedené skutečnosti v úvahu, je podle dovolatele zřejmé, že jeho jednání po hmotně právní stránce nesprávně posoudily.

Z výše uvedených důvodů obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „zrušil ve smyslu § 265 k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 10 To 127/2003 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.“ Dovolatel současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že převážnou část argumentace dovolatele tvoří námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem a skutkovým zjištěním definovaným v napadeném rozhodnutí. To platí zcela o výhradách vůči právnímu posouzení druhého skutku a z větší části též i ve vztahu ke skutku prvnímu. Takové námitky podle státního zástupce ovšem pod uplatněný dovolací důvod nespadají. Hmotně právní argumentaci dovolatele dovodil státní zástupce pouze v té části dovolání, kde dovolatel vyslovil nesouhlas s právním hodnocením skutku pod bodem I. výroku o vině jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., uplatnil-li výhradu, že za daných skutkových okolností by za uvedený trestný čin nemohlo být považováno jednání spočívající pouze v tom, že prodal zboží převzaté od jiného subjektu do konsignačního skladu, přestože mělo být dodavatelem zatíženo výhradou vlastnictví. Zpronevěrou je totiž v podobných případech jen takové jednání pachatele, kdy nevydá dodavateli to, co utržil prodejem zboží, které mu za tímto účelem dodavatel svěřil. Právě to se však podle státního zástupce v posuzovaném případě událo, což konečně vyplývá i z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Podle zjištění soudu totiž obviněný (dovolatel) užil finanční prostředky z prodeje zboží poškozené obchodní společnosti na úhradu jiných závazků a popsaným jednáním způsobil škodu ve výši 260.899,80 Kč. Pokud dovolatel dále namítá, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, komu bylo zboží prodáno a zda za ně dovolatel (resp. jeho obchodní společnost) obdržel kupní cenu, pak je podle státního zástupce třeba připomenout, že poškozená firma K. b. s. r. o., P., vystavila faktury v celkové uvedené výši až na podkladě hlášenek společnosti E. a. s. (tj. společnosti obviněného) o prodaném zboží. To znamená, že zboží svěřené společností K. b. s. r. o. firmě E. a. s., bylo v hodnotě vyčíslené ve fakturách prodáno a tuto cenu měla společnost E. a. s. uhradit dodavateli, což se nestalo a získané finanční prostředky byly použity především k platbám jiným subjektům. I zde však výhrady dovolatele mají především skutkovou povahu. S ohledem na konstatované skutečnosti státní zástupce dovodil, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, jež by bylo nutno odstranit cestou dovolání, které z výše uvedených důvodů nelze považovat za opodstatněné ani v té části, kde jinak byly hmotně právní námitky uplatněny relevantně. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V rámci svého písemného vyjádření rovněž uvedl, že souhlasí, aby dovolací soud navrhované a popřípadě též i jiné rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný R. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci opřel obviněný R. H. své dovolání především o polemiku s hodnocením důkazů v řízení před soudy obou stupňů, když podle jeho přesvědčení nebylo na základě výsledků dokazování možno dovodit, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byl uznán vinným, a to zejména pro nedostatek jejich subjektivní stránky (tj. zavinění ve formě úmyslu podle § 4 tr. zák.). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, které důkazy a z jakých důvodů oba soudy považovaly za významné při zjišťování skutkového stavu věci. V jejich rozhodnutích je rovněž náležitě vyloženo, jaká skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry soudy učinily. To znamená, že v namítaném směru je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se tak na základě citovaného dovolacího důvodu zčásti domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu věci, kterou však zákon s tímto dovolacím důvodem nespojuje. K tomu je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp.zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03). Pokud by obviněný podal dovolání výlučně ze shora uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z hlediska uplatněného (hmotně právního) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval podané dovolání za právně relevantní v té části, v níž dovolatel poukázal na to, že skutek, jak byl popsán nalézacím soudem, neobsahoval zákonem stanovené znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.; a dále v části, kde dovolatel namítl, že pokud by prodal svěřené zboží před jeho úhradou dodavateli, nebylo by to v rozporu s uzavřenou smlouvou ani jejím účelem. Za zpronevěřenou věc proto podle dovolatele nebylo možno považovat předmětné zboží. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na podmínky prodeje zboží z konsignačního skladu s výhradou vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 445 obchodního zákoníku a na zásady vyplývající z ustanovení § 443 a 446 obchodního zákoníku. Uvedl, že obdobné otázky již Nejvyšší soud řešil ve svém rozhodnutí ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002. Na právní názor v něm vyslovený v dovolání současně odkázal.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve nutno uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 25 000 Kč).

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, z něhož dovolatel vychází, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že pokud obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva podle § 445 obchodního zákoníku, nejednal tak proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nemohlo jít o zpronevěření zboží. Podle Nejvyššího soudu v úvahu ovšem přicházelo to, aby za trestný čin zpronevěry bylo považováno jednání, jehož podstatou by bylo, že by si obviněný ponechal výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno, a že tedy měl výtěžek z prodeje zboží v dispozici. V takovém případě by však předmětem zpronevěry nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem.

V nyní posuzovaném případě obviněného R. H. soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že obviněný jako předseda představenstva a ředitel společnosti E. a. s. vědomě neuhradil faktury na celkovou částku 260.899,80 Kč, jak se zavázal za základě smlouvy o konsignačním skladu s dodavatelem K. b. s. r. o., ačkoliv mu bylo známo, že z uvedené smlouvy vyplývala pro společnost E. a. s. povinnost po prodeji zboží z majetku firmy K. b. s. r. o. a inkasu peněžní hotovosti zaplatit faktury vystavené touto společností na podkladě odeslaných hlášenek prodeje. Finanční prostředky z prodeje zboží poškozené obchodní společnosti K. b. s. r. o. pak obviněný podle zjištění soudů užil na úhradu jiných závazků společnosti E. a. s., čímž poškozené způsobil škodu ve shora uvedené výši.

Na podkladě uvedených skutkových zjištění učinily oba soudy právní závěr, že předmětem trestného činu zpronevěry byly peníze získané z prodeje zboží, a nikoliv tedy svěřené zboží samotné (s ohledem na již zmiňovanou výhradu vlastnického práva podle § 445 obchodního zákoníku). Právní posouzení věci proto nebylo zatíženo vadami, které soudům ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkal dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle argumentace v odůvodnění tohoto rozsudku i z rozhodnutí odvolacího soudu (str. 7) přitom logicky vyplývá též závěr o úmyslném zavinění obviněného (§ 4 tr. zák.), když soudy považovaly na podkladě jimi zjištěného skutkového stavu věci za prokázané , že obviněný jednal s vědomím všech rozhodných skutečností a z pozice svého postavení ve firmě E. a. s. rozhodoval o prováděných platbách, tedy i z těch prostředků, které měly být podle smlouvy zasílány firmě K. b. s. r. o. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že pro trestnost činu není v daném případě rozhodné, zda si obviněný inkriminované prostředky (tj. svěřenou cizí věc) ponechal pro svoji potřebu či pro potřebu jím řízené společnosti, pokud z nich hradil jiné závazky.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. H. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler