3 Tdo 177/2020Usnesení NS ze dne 05.03.2020

3 Tdo 177/2020-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 7 To 57/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 75/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. J. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 18 T 75/2018, byl obviněný R. J. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od měsíce června 2016 do měsíce července 2018 včetně neplnil řádně svoji vyživovací povinnost na syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších novel a od 1. 1. 2014 mu vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a výše výživného, která odpovídá jeho možnostem, schopnostem, majetkovým poměrům a oprávněným potřebám dítěte, mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě pod č. j. Nc 1020/2014-254 ze dne 25. 11. 2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 C 46/2016 ze dne 17. 5. 2016 s tím, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě tedy nabyl právní moci dne 17. 5. 2016, a to na částku 3.000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 5. dne v měsíci k rukám matky O. D., nar. XY, přičemž v tomto období na výživném zaplatil částku 50.500 Kč a dlužné výživné tak činí 27.500 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřicet osm) měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená O. D., nar. XY, bytem XY, XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 18 T 75/2018, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 7 To 57/2019, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 7 To 57/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 210–212), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný uvedl, že k rukám matky hradil jen část soudem stanoveného výživného, neboť má obavu, že matka není schopna peněžní prostředky účelně vynakládat na potřeby nezletilého AAAAA. Nemalé peněžní prostředky pak vynakládá i na cesty za synem, které absolvuje 12x, resp. 8x do měsíce do 30 km vzdálené destinace. Současně poukazuje na to, že výživné na syna plní dílem naturální formou, či jiným způsobem po všech stránkách uspokojoval a nadále uspokojuje jeho potřeby, např. zajímavými výlety. I přes neshody s matkou o syna od jeho narození projevoval zájem a v podstatě nepřetržitě (prostřednictvím soudu) usiluje o co nejširší rozsah styku s ním, neboť jako rodič nechce svou péči omezit pouze na řádné hrazení výživného stanoveného soudem. Dovolatel má současně za to, že výše výživného nebyla stanovena správně, neboť soud nevzal v úvahu řadu okolností a v řízení nebylo zjištěno vše podstatné pro stanovení správné výše výživného, kupříkladu to, že matka si přivydělává v zahraničí a on má nemalé výdaje na cesty do zaměstnání. Poukazuje i na exekuční řízení, která jsou vedena proti jeho osobě, mimo jiného i pro dlužné výživné.

Obviněný má za to, že pokud nehradí v plné výši výživné stanovené občanskoprávním soudem, nelze tuto skutečnost hodnotit čistě formalisticky a „automaticky“ dovozovat trestnost jeho jednání. Podle jeho názoru je třeba také hodnotit společenskou škodlivost jeho jednání, která v jeho případě naplněna není, neboť výživu svého syna nikterak nezanedbává. Ba naopak, synovi poskytuje nadstandardní péči a cokoliv potřebuje, mu pořídí (ať už je to podle dohody s matkou nebo podle vlastního uvážení). V tomto ohledu se rozhodně neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že matka zná nejlépe potřeby jejich syna. Toto považuje za diskriminační a v rozporu se zásadou shodného postavení rodičů. Obviněný má tedy za to, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Dále obviněný namítá, že se soud prvního stupně i odvolací soud nedostatečně zabývaly poskytnutým naturálním plněním a důvody, které jej vedly k jeho poskytování. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 (omylem uvedeno „2011“), sp. zn. 4 Tz 114/2001, s tím, že v zásadě není vyloučeno, aby povinný rodič plnil svou vyživovací povinnost i naturálním plněním, za předpokladu, že se jedná o plnění, které dostatečně kryje odůvodněné potřeby nezletilého. Je přesvědčen, že naturální plnění z jeho strany bylo téměř vždy účelné a nejednalo se o věci, které by nezletilý AAAAA nepotřeboval, nebo byly zcela nadbytečné. Ostatně i sama matka u jednání před soudem prvního stupně potvrdila, že nezletilý AAAAA nestrádá a že mu nic neschází.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, č. j. 7 To 57/2019-197, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 10. 2018, č. j. 18 T 75/2018-163, a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 730/2019.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že tyto odpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu, neboť dovolatel zjevně brojí proti právnímu posouzení skutku – namítá nenaplnění znaku neplnění povinnosti vyživovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku a naopak naplnění důvodu k postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Rozvedl závěry dovolatelem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001, přičemž poukázal i na uvedený rozsudek navazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006, s tím, že správný výklad naturálního plnění je přitom patrný teprve z celkového kontextu úplných odůvodnění obou uvedených judikátů. Státní zástupce uvedl, že „i rodič, který nemá dítě ve své péči, mu může poskytovat výživné v naturální podobě, pokud se oba povinní rodiče dohodnou na formě a rozsahu všech takových naturálně poskytovaných plnění. Pokud se povinní rodiče nedohodnou, poskytuje naturální plnění pouze ten z rodičů, který má dítě ve své péči. Druhý rodič pak může svou vyživovací povinnost splnit jen plněním peněžním“. Nelze tedy vyživovací povinnost plnit za pomoci dárků, na nichž se oba rodiče nedohodli. V projednávané věci pak je zřejmé, že k dohodě rodičů stran případného naturálního plnění nedošlo. Sám dovolatel uvedl, že synovi kupuje věci podle vlastního uvážení. Tím si ovšem podle státního zástupce uzavřel cestu k tomu, aby mohl část výživného plnit naturálně.

Dále státní zástupce uvedl, že pokud dovolatel plnil naturálně „navzdory matce“ a nikoliv ve shodě s ní, nejen že nemůže být takové plnění součástí plnění vyživovací povinnosti, ale nemůže být ani okolností snižující škodlivost jednání dovolatele pro společnost tak, aby se uplatnil princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe a aby bylo užito ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. V tomto směru odkázal na odstavce 22 a 23 odůvodnění nalézacího soudu a odstavec 17 napadeného usnesení.

Státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný opakuje námitky uplatněné v předešlých fázích řízení, a jedná se současně o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 7 To 57/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněným uplatněnou argumentaci lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

Stěžejní námitkou dovolatele je námitka nenaplnění znaku skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku „neplnění povinnosti vyživovat jiného“, a s tím související námitka společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

Objektem přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku (dříve ze zákona o rodině) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Povinnost vyživovat nebo zaopatřovat spočívá nejen v poskytování peněžitého plnění, ale i v povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněnou osobu v naturální formě, tedy ve faktické poskytované péči. Proto zanedbáním povinné výživy např. u dítěte se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj (srov. R 26/1982). O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno ve stanoveném rozsahu.

O trestný čin podle § 196 tr. zákoníku může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu, resp. delší dobu než čtyři měsíce, tedy alespoň po dobu pěti měsíců. Trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (srov. R 27/1969).

Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (k tomu srov. v judikatuře např. R 11/1984 SbRt., str. 76, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011). Naopak by měl vždy postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. V mezidobí totiž mohou nastat zcela odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly nebo o nich nevěděl.

Při posuzování předběžné otázky je pak nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházet z kritérií vyplývajících z § 913 občanského zákoníku. Podle citovaného ustanovení jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry na straně jedné, a současně schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je podle potřeby zkoumat také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Ačkoli obviněný v rámci dovolání namítal, že soudy nesprávně stanovily výši výživného, když nevzaly v potaz skutečnost, že má vysoké výdaje s cestováním do zaměstnání i za synem, nalézací soud neshledal, že by výživné ve výši 3.000 Kč měsíčně na čtyřleté dítě bylo pro obviněného stanoveno nepřiměřeně. Nalézací soud v této souvislosti poukázal na to, že otec sám se rozhodl vyplácet matce svého syna jen část výživného, přičemž měl prostředky, aby částku hradil celou. Nalézací soud se tak v rámci předběžné otázky ztotožnil se závěry opatrovnického soudu stran určené výše výživného. Odvolací soud rovněž posoudil možnosti a schopnosti obviněného vyživovací povinnost plnit, přičemž předběžnou otázku vyhodnotil ve shodě se soudem nalézacím. V této souvislosti uvedl, že „z provedeného dokazování vyplynulo jednoznačně, že obžalovaný je schopen vyživovací povinnost v částce 3.000 Kč měsíčně platit. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016 vyplývá, že částka 3.000 Kč stanovena jako vyživovací povinnost byla určena ze zjištěného průměrného čistého příjmu otce do února 2016 včetně, jenž činil 23.961 Kč“ (str. 6 napadeného usnesení). V bodě 12 odůvodnění usnesení pak odvolací soud rozvedl, na podkladě jakých skutečností neshledal soudem nařízenou výši výživného nepřiměřenou, přičemž na uvedené pasáže lze zcela spolehlivě odkázat, a to i ve vztahu ke vznesené námitce existence vedení exekučních řízení proti osobě obviněného. Je možno zmínit, že odvolací soud se vyjádřil i k návrhům obhajoby na doplnění dokazování a k otázce vad opatrovnického řízení (bod 14 napadeného usnesení), kdy se nejednalo o otázky spadající do oblasti trestního řízení.

Obviněný v rámci předložené argumentace poukazoval zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001, v rámci něhož Nejvyšší soud připustil možnost tzv. naturálního plnění výživného. Nejvyšší soud připustil možnost plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti v naturální podobě, ale pouze pod podmínkou, že takovýmto plněním jsou plně a včas kryty odůvodněné potřeby nezletilého dítěte. V předmětné věci se jednalo o situaci, kdy otec svým dvěma nezletilým synům, kteří byli svěřeni do péče matky, poskytoval podle svého přesvědčení částečně výživné v naturální podobě, zejména tím, že jim kupoval sportovní potřeby. Soud uvedl, že „v konkrétním případě by proto k vyvinění obviněného muselo být v trestním řízení prokázáno, že věci, které svým nezletilým synům v inkriminovaném období poskytl v rámci své vyživovací povinnosti, kryly jejich odůvodněné potřeby, a že dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě tak nedošlo ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilých synů z peněžních prostředků, které jim byl povinen poskytnout. Např. by se jednalo o situaci, že jeden ze synů potřeboval koupit nové oblečení do školy a obviněný mu právě toto oblečení zakoupil. Naproti tomu nejednalo by se o takovou situaci, kdyby mu obviněný namísto takového oblečení koupil počítačovou hru, kolečkové brusle apod., přitom by ale v důsledku vzniklého dluhu na výživném v peněžité formě nebyla schopna toto oblečení synovi koupit ani jeho matka“.

Dovolací soud tedy plnění v naturální formě odůvodňuje tím, že se musí jednat o věc „odůvodněně potřebnou“, tedy takovou, která zabezpečuje důvodné potřeby dítěte. Takovou věcí by mohlo být oblečení, které dítě nutně potřebuje a rodič mající dítě v péči mu toto nemůže poskytnout, na straně druhé by se nejednalo o kolečkové brusle nebo počítačovou hru. Dovolací soud v předmětné věci nicméně splnění předpokladů pro přijetí výživného v naturální formě neshledal, resp. dospěl k závěru, že pro takový závěr nebylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu. Uvedl, že z obsahu výpovědi matky synů je patrné, že „na praktiky obviněného při placení výživného v podstatě rezignovala, neboť akceptovala, že děti od obviněného alespoň touto formou určité plnění obdrží. Bude proto nezbytné vyslechnout obviněného i jmenovanou svědkyni k tomu, zda mezi nimi v souvislosti s nákupy věcí, které obviněný pro syny činil, probíhala nějaká koordinace či domluva z hlediska požadavku na krytí odůvodněných potřeb synů, anebo to záleželo pouze na úvaze a libovůli obviněného, kdy tento na názory matky dětí v tomto směru nebral ohled. Je nutné mít též na zřeteli, že do výživného nelze zahrnout pouze příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí“. Nejvyšší soud tedy v předmětné věci považoval za rozhodné zjištění, zda se obviněný na rozsahu a formách svého naturálního plnění dohodl s matkou dítěte. Uvedený závěr však obviněný v rámci dovolání přehlédl.

Výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Výživné může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může spočívat v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost (k tomu srov. v judikatuře R 26/1982-I). Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 Tdo 392/2005, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006).

Z judikatury Nejvyšší soudu se tedy podává, že plnění vyživovací povinnosti v naturální podobě je možné a není tedy zákonem vyloučeno, pokud jím jsou zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001). Za ty je nutné považovat jednak potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se např. o letních prázdninách. Účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného prospěšných pro jeho všestranný vývoj, tedy jak obvyklých, běžných, tak i těch, které se vyskytují nahodile (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006). Za splnění vyživovací povinnosti proto nelze považovat částečné poskytnutí naturálního plnění, např. v podobě dárků, dílčího ošacení, příspěvků na kapesné, atd.

Pokud spolu žijí rodiče ve společné domácnosti, je dohoda stran uhrazování nákladů na potřeby dítěte poměrně jednoduchá, neboť se dá předpokládat, že oba rodiče vědí, jaké jsou obvyklé, běžné, ale i nahodile se vyskytující potřeby dítěte. Pokud však jako v projednávané věci žije dítě pouze s jedním z rodičů, přičemž druhému bylo stanoveno výživné, je posouzení toho, jaké jsou konkrétní potřeby dítěte, složitější. Stěžejní zde i nadále je, aby byly plně a včas kryty odůvodněné potřeby dítěte. Je tedy zřejmé, že předpokladem pro možnost naturálního plnění výživného v takové situaci je vzájemná dohoda obou rodičů o tom, jaké odůvodněné potřeby dítěte budou touto formou zajištěny, a to nejen potřeby bydlení, ošacení, stravy či zdravotní péče, ale také další potřeby dítěte jako jsou hračky, vzdělávání, kroužky, apod. Současně nesmí dojít k tomu, aby dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě došlo ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilých dětí z peněžních prostředků, které jim jinak měly být poskytnuty. Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, bez vzájemné dohody rodičů by pak mohla nastat chaotická situace, neprospívající ani dítěti, ani rozhádaným rodičům, kdy by dítě mělo na jedné straně věci, které nutně nepotřebuje, např. vícero zimních bund, na straně druhé by nemělo zajištěnou základní potřebu, např. školní pomůcky, léky či obědy. Aby nenastala situace, kdy je na jedné straně dítě nedostatečně zaopatřeno, a na straně druhé jsou některé jeho potřeby přeplněny, je vyživovací povinnost k dítěti stanovena tak, že rodič mající dítě ve své péči svou vyživovací povinnost plní v naturální formě, zatímco druhému rodiči je stanoveno peněžní plnění. Zákon žádným způsobem nebrání tomu, aby rodiče svou vyživovací povinnost plnili nad rámec toho, co jim bylo určeno soudem či jiným orgánem státní moci, nebrání ani dohodě mezi nimi, je-li taková dohoda v nejlepším zájmu dítěte a zajišťuje-li veškeré jeho potřeby, nicméně zasahuje v případě, že nejsou zajištěny veškeré základní potřeby dítěte, případně jsou zajištěny pouze částečně. Formu naturálního plnění si lze představit i v případě výjimečné situace, kdy rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, nemůže z objektivních důvodů potřeby dítěte zajistit (např. pro dlouhodobou nemoc, náhlou finanční indispozici, apod.) a na přechodnou dobu zajistí odůvodněné potřeby platič výživného v naturální formě. I zde je však nutná vzájemná dohoda rodičů, aby nedošlo k situaci naznačené výše.

Dovolací soud si je vědom, že rodinná situace po rozchodu rodičů a vzájemné vztahy mezi nimi, stejně jako k nezletilým dětem, mohou být velmi problematické, bolestivé a stresující. Trestní řízení však nenahrazuje řízení opatrovnické, v rámci něhož je možno některé situace řešit či napravit. V projednávané věci je řešena trestní odpovědnost otce za nesplnění jeho vyživovací povinnosti k nezletilému synovi, který byl svěřen do péče matky. Dovolací soud nijak nerozporuje vztah obviněného k jeho nezletilému synovi, nicméně nelze mu přisvědčit v tom, že by jeho postup byl v souladu se zákonem. S ohledem na to, co bylo rozvedeno výše, předpoklady pro plnění výživného v naturální formě zde splněny nejsou. Obviněný sám v rámci dovolání uvádí, že „je přesvědčen o zlém úmyslu matky, která se s odsouzeným odmítá domluvit na základních věcech souvisejících s péčí o nezletilého AAAAA (tj. úprava styku, výživné, očkování, návštěva předškolních zařízení atd.)“. Je tedy zřejmé, že s ohledem na poněkud vyhrocené vztahy mezi oběma rodiči mezi nimi nedošlo ke vzájemné dohodě stran toho, jak budou společnými silami zajišťovat potřeby jejich syna. Obviněný sám uvádí, že vědomě k rukám matky platil pouze část výživného, přičemž věci, které synovi koupil, koupil podle vlastního uvážení. Přestože soudy dospěly k závěru, že bylo v jeho možnostech platit celou částku, zcela dobrovolně se rozhodl platit jen částečně, neboť se domnívá, že částka 3.000 Kč by nebyla celá spotřebována ve prospěch syna. Obviněný tak zcela vědomě nerespektoval povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu stran vyživovací povinnosti k nezletilému synovi. Pokud pak plnil vyživovací povinnost sice včas, ale nikoli řádně, tedy v odpovídající hodnotě, přičemž zde absentovala dohoda s matkou stran případného částečného plnění vyživovací povinnosti v naturální formě, pak naplnil svým jednáním skutkovou podstatu přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

Právně relevantně uplatněnou je námitka dovolatele, že jeho čin nenaplňoval potřebnou míru společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Jednání obviněného však, jak rozvedeno výše, naplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu zanedbání povinné výživy v jeho základní podobě podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, tedy i míru společenské škodlivosti. Obviněný z důvodů neshod s matkou svého syna, této platil pouze část soudem nařízené částky výživného na jejich společné nezletilé dítě, a nikoli ve shodě s ní plnil částečně v naturální formě, kteréžto jednání není v souladu s jemu nařízenou povinností řádně platit výživné.

V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

Uvedené námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného R. J. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 3. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu