3 Tdo 1517/2005Usnesení NS ze dne 22.12.2005

3 Tdo 1517/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2005 dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 6 To 415/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 36/2004, a rozhodl takto:

Dovolání J. D. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 3 T 36/2004, byl obviněný J. D. uznán vinným

- pod bodem I. výroku rozsudku trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona,

- pod bodem II. výroku rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona,

- pod bodem III. 1 - 9 výroku rozsudku pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona v souběhu s pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona a v souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona.

Za skutky pod bodem I. a II. byl podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Litoměřice, sp. zn. 4 T 211/2002 ze dne 22. 11. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Za skutky pod bodem III. 1 - 9 byl podle § 238 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Součástí rozsudku je rovněž rozhodnutí soudu o zproštění obviněného obžaloby z dalších skutků.

Podkladem výroku o vině se stalo rozhodnutí soudu prvního stupně, podrobně uvedené pod body I., II., III. 1 – 9 výroku uvedeného rozsudku.

Tento rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 21. 7. 2005 Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 415/2005 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích dovolání, ve kterém napadá usnesení odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku v celém jeho rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvádí, že se skutku pod bodem I. odsuzujícího rozsudku nedopustil, skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování, resp. z něho jsou vyvozeny nesprávné závěry. Tyto vady však dle svého tvrzení nečiní předmětem dovolání. Na druhé straně však vyslovuje názor, že skutek tak, jak je vymezen ve výroku odsuzujícího rozsudku, neměl být posouzen podle těch ustanovení trestního zákona, která soud uvedl, že skutková věta není logicky provázána, nebyly v ní dostatečně vyjádřeny znaky skutkové podstaty a nemohl z ní být vyvozen závěr o vině, takže měl být skutek posouzen jinak podle hmotného práva. K těmto svým tvrzení uvádí podrobnější argumentaci včetně polemiky ohledně posouzení samotné trestnosti jeho jednání.

Kromě toho vyjadřuje názor, že trestný čin podle § 196 odst. 1 tr. zákona je trestným činem méně společensky nebezpečným a že kdyby soudy uvedený skutek správně posoudily dle hmotného práva, musely by být i jiné závěry ohledně druhu a výměry trestu.

Rovněž pokud jde o skutek uvedený pod bodem II. odsuzujícího rozsudku, i zde dovolatel uvádí, že tento skutek tak, jak je popsán v rozsudku, nezakládá dostatečný podklad pro to, aby soudy obou stupňů shledaly, že se odsouzený dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (na rozdíl od trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, kde závěr soudu považuje za správný). I zde dovolatel vyslovuje názor, že skutek tak, jak je popsán, měl být jinak právně kvalifikován, a to jako trestný čin s mírnějším trestem.

V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a rovněž rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (výroky pod body I. a II. a na ně navazující výrok o trestu). Návrh dalšího postupu ve věci dovolatel nepodává.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozorňuje na skutečnost, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje výhrady, jež byly obsahem odvolání a na něž v dostatečné míře reagoval soud druhého stupně. Uplatněné námitky zdánlivě konvenují deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak argumentace dovolatele vychází z umělé izolace jednotlivých fází skutkového děje – člení skutek na relativně samostatné úseky, které posléze individuálně právně posuzuje. Abstrahuje tedy od jednotícího úmyslu, který jednání obviněného očividně provázel, jak je patrno z meritorního rozhodnutí. Obviněný tedy primárně zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně a teprve na základě odlišné skutkové konstrukce zpochybňuje právní posouzení skutku. Státní zástupce tedy dovozuje, že obsah dovolání neodpovídá zákonnému dovolacímu důvodu a proto navrhuje odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, obviněný v něm sice formálně uplatňuje zmíněný dovolací důvod a dokonce opakovaně uvádí, že si je vědom nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění v řízení o dovolání, ve zjevném rozporu s tím však v části svého mimořádného opravného prostředku vznáší námitky právě proti skutkovým zjištěním, prosazuje odlišné hodnocení skutkových okolností, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Je nutno přisvědčit výše uvedenému názoru státního zástupce, že námitky obsažené v dovolání jsou vlastně opakováním výhrad uplatněných již v rámci řádného opravného prostředku, přičemž soud druhého stupně se s těmito výhradami odpovídajícím způsobem vypořádal. Způsob argumentace uplatněné v dovolání má zcela zjevně za cíl vzbudit zdání, že dovoláním je napadáno právní posouzení skutku a nikoli skutková zjištění, přičemž je na druhé straně zjevné, že v části podaného dovolání právě skutková zjištění soudu jsou primárně zpochybňována a teprve ve vazbě na toto zpochybnění je namítáno údajně nesprávné právní posouzení skutku.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za relevantní (tedy v souladu s podaným dovolacím důvodem) lze akceptovat pouze tu část dovolání, ve které obviněný namítá údajný nesoulad popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku se znaky skutkové podstaty dle trestního zákona.

Na základě přezkoumání této části však Nejvyšší soud konstatuje, že v této části jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť zmíněným námitkám dovolatele v žádném případě nelze přisvědčit. Je naopak nutno souhlasit s názorem, že argumentace dovolatele vychází z umělé izolace jednotlivých fází skutkového děje, kdy dovolatel uměle člení skutek na relativně samostatné úseky, které posléze individuálně právně posuzuje. Abstrahuje tedy od jednotícího úmyslu, který jednání obviněného očividně provázel, jak je patrno z meritorního rozhodnutí. Z tohoto pohledu ani nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že skutková věta výroku rozsudku není tak logicky provázána, aby z ní mohl být vyvozen závěr o jeho vině. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 tr. zákona ze skutkové věty rozsudku dostatečně vyplývá a je zjevné, že právní posouzení skutku (tedy zvolená právní kvalifikace) je s učiněnými skutkovými zjištěními v souladu.

Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že soudem nebyl správně zhodnocen aspekt požadování vyplacení finanční částky, které obviněný odůvodňuje existencí občanskoprávních vztahů mezi ním a poškozeným J. Š. Jednak totiž nelze ani v obecné rovině připustit tezi, že existence občanskoprávních závazků kohokoli vyviňuje z trestněprávní odpovědnosti, pokud by jejich splnění vymáhal jednáním trestního charakteru, jednak je i v daném konkrétním případě zcela zjevné, že jednání obviněného evidentně naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu a že nešlo o jednání v běžném občanskoprávním režimu bezdůvodného obohacení.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání v té části, kterou lze akceptovat jako relevantní z hlediska použitého dovolacího důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. D. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. prosince 2005

Předseda senátu

Mgr. Josef Hendrych