3 Tdo 135/2018Usnesení NS ze dne 07.02.2018

3 Tdo 135/2018-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 To 170/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 14/2017, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. N. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 T 14/2017, byl obviněný D. N. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 21. 12. 2016 v době kolem 14.13 hodin v B. na ulici H. u čerpací stanice A., po předchozí slovní rozepři s poškozeným jménem M. B., tohoto fyzicky napadl fackou na obličej, dále ho chytl za ošacení pod krkem a snažil se ho odhodit, přičemž po něm požadoval vyplacení údajně dlužné částky ve výši 140.000 Kč, kdy mu vyhrožoval, že ho zabije, podřízne, a že mu uřízne hlavu, a dále mu řekl, že do pátku do 12.00 hodin chce 140.000 Kč, jinak si ho najde, což zdůrazňoval výhrůžkami, že mu vyvraždí rodinu, že ho zakope a jestli ho udá, tak si ho najde třeba za pět let až vyleze, že je mu vše jedno, protože má nástup trestu, že to byl jenom začátek, kdy v průběhu výše uvedeného vyhrožování průběžně napadal poškozeného opakovanými údery pěstí do obličeje a kopem do levého stehna, kdy svým jednáním chtěl přinutit poškozeného k vyplacení požadované částky 140.000 Kč a odradil ho od oznámení věci, a i přes to, že poškozenému nezpůsobil žádné zranění, přičemž u něho vyvolal obavu o zdraví a život jeho i jeho rodiny, jelikož následně, co poškozeného nechal odejít, kontaktoval dne 22. 12. 2016 v místě jejich bydliště manželku poškozeného H. B. a i otce poškozeného M. B.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahu.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 T 14/2017, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 To 170/2017, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 To 170/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 210-211), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g), maje za to, že rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že poškozený M. B. se nenacházel v procesním ani materiálním postavení svědka, tedy dovolatelovo jednání nemohlo být vedeno úmyslem odradit poškozeného od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu, resp. nebylo vedeno úmyslem donutit poškozeného M. B., aby svědectví nepodával, což vyplývá ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Závěrem uvedl, že soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, neboť právní závěry ke kterým dospěly, jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Odvolací soud pak podle jeho názoru pochybil, pokud výše naznačené pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1268/2017.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitku dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, shledává neopodstatněnou. V posuzované věci je nepochybné, že obviněný se na poškozeném M. B. za užití násilí a pohrůžek násilím domáhal zaplacení finanční hotovosti 140.000 Kč, a jeho jednání proto bylo zcela po právu posouzeno jako trestný čin vydírání a nikoli jen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby definovanou v § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, svědkem ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí osoba, která svými smysly vnímala nějakou událost, jev či jinou skutečnost a může o nich tedy vypovídat v následném řízení vedeném orgánem veřejné moci. Této ochrany požívá zmíněná osoba od počátku, tj. již od doby, kdy vnímala rozhodnou skutečnost svými smysly a kdy se stala svědkem v materiálním smyslu, a nikoli až od doby, kdy se ocitne ve formálním postavení svědka tím, že byla orgánem veřejné moci předvolána v rámci prováděného řízení. Obviněný totiž taktéž užil násilí a výhrůžky násilím, z nichž je patrno, že poškozeného jejich prostřednictvím hodlá odradit od oznámení věci na Policii ČR. Z povahy takového jednání je nepochybné, že obviněný chtěl poškozeného donutit k tomu, aby trestní oznámení nepodal. Zároveň muselo být obviněnému i z jeho subjektivního pohledu jasné, že trestní oznámení by vedlo k zahájení trestního stíhání, že v jeho rámci by poškozený byl vyslýchán jako svědek.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 To 170/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.

Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vycházel zejména z výpovědí poškozeného M. B. a svědků H. B., R. H., stejně jako ze svědeckých výpovědí dalších svědků (P. H., M. R., P. Z., M. B.). Dále vycházel i z listinných důkazů, zejména ze záznamu kamerového systému čerpací stanice (str. 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně). Současně vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou, kdy se vyjádřil i k věrohodnosti svědeckých výpovědí (zejména str. 6 až 7 rozsudku).

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Pokud pak obviněný namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, což je námitka pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, pak tuto shledává Nejvyšší soud neopodstatněnou.

Obviněný byl shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci, tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí (arg. „nutí, aby …“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Násilím se pak rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, není však podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku musí směřovat ke konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1753.

Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, se obviněný na poškozeném M. B. domáhal za užití násilí (facky, kopance, chycení za oděv) a pohrůžek násilí (pohrůžka zabití, podříznutím, uříznutím hlavy, zakopáním), které směřoval taktéž k osobám rodinných příslušníků poškozeného (pohrůžka vyvraždění rodiny, kdy kontaktoval ženu poškozeného, a jeho otce), zaplacení finanční hotovosti ve výši 140.000 Kč, k čemuž mu dal lhůtu dvou dnů, jinak své výhrůžky uskuteční, neboť jemu to jako osobě před nástupem trestu odnětí svobody je již jedno.

Uvedené jednání zcela bez pochyb naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Ani obviněný sám v rámci podaného dovolání nijak nepolemizuje s tím, jak se skutek odehrál. Násilí a výhrůžky násilí zde byly obviněným vůči osobě poškozeného použity jako prostředek k donucení poškozeného, aby tento něco konal (zaplatil požadovanou hotovost), tedy k vynucení určitého chování. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by se mohlo za těchto okolností jednat o prostý akt výtržnictví.

Stran okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy, že se obviněný předmětného aktu vydírání dopustil na osobě svědka v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, pak je třeba uvést, že za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost (srov. R 24/1980 a R 17/1982) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1755.

V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, který konstatoval, že svědkem je každá osoba, která byla svědkem události, při níž se obviněný dopustil trestné činnosti, přičemž za mylný je třeba pak považovat názor, že zločinu vydírání v souvislosti s výkonem povinností svědka se může dopustit pachatel jedině až poté, co svědek jeho trestnou činnost oznámil, a že tedy pachatel musí ovlivnit případnou budoucí výpověď svědka. Oznámení trestné činnosti tedy není podmínkou pro to, aby byla osoba vnímána jako svědek, neboť svědkem v materiálním smyslu se taková osoba stává okamžikem, resp. od okamžiku, kdy událost vlastními smysly vnímala. Opačný výklad by odporoval samotné podstatě a významu svědectví svědka, jakož i smyslu a účelu trestněprávní ochrany svědka, kterou svědek – v materiálním smyslu – požívá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 719/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1030/2016).

V projednávané věci je z obsahu znění skutkové věty zřejmé, že obviněný se snažil přimět násilím a pohrůžkami násilí (hrozby, že si poškozeného najde třeba za pět let, až se vrátí z výkonu trestu, že je mu to jedno, že je to teprve začátek …) poškozeného k tomu, aby napadení své osoby nenahlásil na policii. Obviněnému, i s ohledem na jeho trestní minulost, muselo být subjektivně jasné, že případné nahlášení celého incidentu poškozeným na policii, by mohlo vést k zahájení trestního stíhání, v rámci něhož by poškozený M. B. vypovídal jako svědek, tedy osoba s povinností pravdivě popsat oznámené napadení své osoby. Pokud by poškozený coby svědek splnil svou povinnost, usvědčil by tímto obviněného ze spáchání trestného činu, přinejmenším zločinu vydírání v jeho základní podobě. Tedy i podmínka zavinění byla splněna.

Jednání obviněného svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný použil vůči poškozenému jak přímého násilí, tak pohrůžky násilí (smrtí a fyzickou újmou jemu i jeho rodině), aby ho donutil k zaplacení hotovosti, a současně užil násilí a zejména pak pohrůžky násilí (výhrůžky násilím do budoucna) k tomu, aby poškozeného přiměl, aby atak na svou osobu nehlásil na policii.

Nejvyšší soud považuje za stěžejní na závěr uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. N. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 2. 2018

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata