3 Tdo 1265/2020Usnesení NS ze dne 17.12.2020

3 Tdo 1265/2020-1055

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 To 63/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 3/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 80 T 3/2020, byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

v blíže nezjištěné době od 23:00 hodin dne 16. 4. 2017 do 01:30 hodin dne 17. 4. 2017 ve XY za parkovištěm, několik metrů za druhou lampou veřejného osvětlení spojovací cesty z ulice XY do ulice XY, vedoucí podél řeky Mandavy, která zde vede již mezi parkem a řekou oddělenou zábradlím, napadl poškozeného D. B., narozeného XY, nožem o délce asi 20 centimetrů s ostřím o délce asi 10 centimetrů a s rukojetí omotanou černým provázkem tak, že jej tímto nožem bodl do podžebří pravé části těla, čímž mu způsobil život ohrožující poranění spočívající v poranění jater, vrátnicové žíly, dolní duté žíly a zadního úponu bránice, v důsledku čehož utrpěl poškozený D. B. šok z krevní ztráty při bodném poranění břicha a na místě zemřel.

2. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 5 T 137/2018, a který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 14 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 5 T 137/2018, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence.

4. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy a škody poškozených D. B., J. B., České republiky – Ministerstva spravedlnosti České republiky a zdravotní pojišťovny, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. B. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 80 T 3/2020, podal obviněný odvolání.

6. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 To 63/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 To 63/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a j) tr. ř.

8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uvádí, že soudy neprovedly jím navržený výslech soudní znalkyně PhDr. Štěpánky Tůmové, která spolu s MUDr. Michaelem Hesslerem (který již zemřel) krátce po činu zpracovala znalecký posudek týkající se duševního zdraví obviněného v době činu, přičemž oba znalci dospěli k závěru, že obviněný nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Uvedená znalkyně je proto podle obviněného jediným člověkem, který se k jeho duševnímu stavu v době činu a k situaci, která nastala po jeho dva roky dlouhé léčbě, může vyjádřit. Obviněný trvá na tom, že oba uvedení znalci u něj krátce po činu správně zjistili počínající schizofrenii. Je přesvědčen, že spouštěčem jeho nynějšího odsouzení byl právě a jedině jeho útěk z Psychiatrické léčebny v XY. Připomíná, že další znalecké posudky byly v jeho věci vypracovány až po tomto útěku, tedy více než dva roky po činu, přičemž po celou předchozí dobu byl v psychiatrické nemocnici léčen. Za tuto dobu se jeho zdravotní stav musel změnit.

9. Obviněný je dále toho názoru, že v jeho trestní věci již bylo pravomocně rozhodnuto, a to ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, neboť usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 1 KZV 38/2017, bylo trestní stíhání zastaveno. Byla tedy porušena zásada ne bis in idem.

10. V rámci argumentace týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že jeho čin měl být kvalifikován jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. Nebyl totiž jednoznačně prokázán jeho úmysl poškozeného zavraždit. S poškozeným byli kamarádi a neměl mu tak důvod ublížit. Poškozený se bohužel osudného dne opil, a to až k nepříčetnosti. Podle některých svědků byl poškozený na dopravním hřišti agresivní. Obviněný byl jediný, kdo poškozeného odváděl domů. Poškozený se poté, co mu míč spadl do řeky, snažil v alkoholovém opojení přelézt zábradlí a pro balon skočit. Obviněný se bál, že si poškozený něco udělá, a začal ho tahat zpátky za mikinu. To se poškozenému nelíbilo, byl agresivní a útočil na obviněného. Ten se v tu chvíli bál, a to nejen o poškozeného, ale i o sebe. Obviněný z neznámého důvodu vytáhl nůž a přiložil jej na krk poškozeného. Ani to však agresivitu poškozeného nezmírnilo. Obviněný proto ve strachu a v nastalém zmatku poškozeného píchl a ten poté přestal útočit. Obviněný byl v šoku, odešel domů. Opakuje, že rozhodně nechtěl poškozeného zavraždit. Upřímně všeho lituje, už by to nikdy neudělal a bude si to vyčítat celý život.

11. Poslední námitka, kterou obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b dost. 1 písm. j) tr. ř. se týká ochranného opatření zabezpečovací detence podle § 100 tr. zákoníku. Poukazuje však i na podle něj nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, kdy má za to, že státní zástupkyně i soud prvního stupně podlehl veřejnému mínění vyvolanému velkým mediálním zájmem. Uložený trest je podle obviněného příliš tvrdý i z toho důvodu, že ještě před jeho uložením obviněný strávil více než dva roky v ochranném léčení a ve vazbě. K zabezpečovací detenci obviněný uvádí, že spolu s trestem odnětí svobody se jedná o téměř doživotní trest. Poukazuje na to, že v písemném vyhotovení revizního ústavního znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou nemocnicí v Bohnicích se uvádí, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence nejsou dány. Absence podmínek pro uložení zabezpečovací detence podle obviněného vyplývá i z výslechu soudního znalce pověřeného Psychiatrickou nemocnicí v Bohnicích. Uznává, že konečné rozhodnutí je sice otázkou právní, soud by však podle jeho názoru měl k názoru lékařů přihlížet.

12. Z toho důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který hned úvodem svého vyjádření upozorňuje, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné.

14. K namítané vadě opomenutých důkazů (výslech znalkyně PhDr. Tůmové) státní zástupce uvádí, že není povinností soudu provádět nadbytečné důkazy, a tak ve věci činné soudy neprovedením navrhovaného výslechu nijak nepochybily a neprovedené navrhovaného důkazu navíc řádně zdůvodnily.

15. Pokud jde o tvrzené porušení zásady ne bis in idem, k této otázce se podle státního zástupce vrchní soud vyjádřil v bodě 17. svého usnesení. Stručně, leč přiléhavě přitom konstatoval, že překážka věci rozhodnuté neexistuje, protože byla řádně odstraněna.

16. K otázce možné kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku státní zástupce uvádí, že dané námitky obviněného byly vrchním soudem v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu řádně vypořádány, přičemž bylo zdůrazněno, že obviněný rozhodně nebyl ovládán strachem, nejednal ani ve zmatku, potažmo nebyla dána žádná omluvitelná okolnost ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Použití nože, potažmo bodnutí bylo ze strany obviněného „aktem ryzí agrese“. Právní kvalifikace podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je proto plně přiléhavá; šlo o vraždu, nikoliv o zabití. V tom státní zástupce se soudy činnými ve věci plně souhlasí. Co se týče subjektivní stránky zdůrazňované obviněným, doplňuje, že jak u vraždy, tak i u zabití prosazovaného obviněným, je přítomen úmysl usmrtit. V tomto ohledu není rozdíl. Argumentace obviněného je tedy v tomto směru nepřiléhavá.

17. Pokud jde o námitky týkající se trestních sankcí, státní zástupce považuje uložený trest s ohledem na okolnosti zmíněné ve věci činnými soudy za plně adekvátní, v zásadě odpovídající všem zákonným kritériím. Z hlediska dovolacího řízení pak navíc upozorňuje na skutečnost, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti a tvrdosti trestu, včetně např. nezohlednění všech kritérií pro jeho výměru nebo údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit. K zabezpečovací detenci pak státní zástupce odkazuje na napadené usnesení, ve kterém je ve spojení s rozsudkem krajského soudu tato otázka řešena, přičemž má za to, že soudy dospěly ke správnému názoru, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence ve smyslu § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly splněny.

18. A protože z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a j) tr. ř.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

30. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný brojí jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu a současně i proti výroku o uložení zabezpečovací detence. V případě výroku o vině zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že v jeho trestní věci bylo již jednou rozhodnuto a že tedy byla dána překážka věci rozhodnuté. Současně se domáhá posouzení svého jednání jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Další námitky proti výroku o trestu a výroku o uložení zabezpečovací detence podle § 100 tr. zákoníku odůvodňuje tím, že uložení trestu ve výměře 14 let společně s uvedeným ochranným opatřením představuje příliš přísný postih za jeho jednání. Konečně vznáší námitky i vůči důkaznímu řízení, ve kterém soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Štěpánky Tůmové.

31. Při podrobnějším seznámení s dovolací argumentací obviněného a po prostudování spisového materiálu a napadených rozhodnutí je Nejvyšší soud nucen hned úvodem konstatovat, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě pouze opakováním jeho dřívějších námitek, se kterými se navíc oba soudy nižších stupňů poměrně podrobně vypořádaly. S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pokud obviněný v podaném dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Navíc se dílem z jeho strany jedná o uplatnění skutkových a procesních námitek, které předmětem dovolacího přezkumu být nemohou.

32. Takovou námitkou je výhrada obviněného, v rámci níž namítá vadu řízení spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu. Tuto námitku nelze podřadit pod žádný z uplatněných ani pod žádný z jiných zákonem stanovených dovolacích důvodů, neboť se jedná o otázku čistě procesní povahy, která se netýká právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této námitce lze v obecné rovině uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

33. Těmto požadavkům přitom nalézací soud v nyní projednávané věci plně dostál, neboť se v bodě 97. odůvodnění rozsudku náležitým způsobem vypořádal s tím, proč se pro nadbytečnost rozhodl důkaz výslechem znalkyně PhDr. Štěpánky Tůmové neprovést. Nalézacím soudem bylo správně konstatováno, že se závěry jmenované znalkyně se v plné míře a přesvědčivým způsobem vypořádal ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice, který byl zpracován při rozhodování o obnově řízení. Jmenovaná znalkyně navíc vycházela z jiného (nesprávného) psychiatrického podkladu, než jaký poskytl ústavní znalecký posudek. Znalci z Psychiatrické nemocnice Bohnice totiž, stejně jako psychiatři z Psychiatrické nemocnice XY, dospěli k jednoznačnému názoru, že obviněný netrpí schizofrenií, nýbrž disociální a emočně nestabilní poruchou osobnosti. Na tomto podkladě tak bylo možné učinit závěr o tom, že obviněný byl při svém činu příčetný. Lze tedy uzavřít, že soudy nepochybily, když se rozhodly navrhovaný důkaz neprovést, přičemž navíc soud prvního stupně tento svůj postup přesvědčivě odůvodnil s tím, že ústavní psychiatrický znalecký posudek poskytoval dostatečný podklad pro závěr o příčetnosti obviněného. Je přitom zcela bezpředmětné, že podnětem k dalšímu znaleckému zkoumání obviněného a k vypracování ústavního znaleckého posudku byl až útěk obviněného z ochranného léčení, které mu bylo uloženo poté, co bylo původně jeho trestní stíhání pro nepříčetnost zastaveno.

34. Námitkou procesní povahy je dále jeho námitka, že v jeho trestní věci bylo již jednou rozhodnuto, a to usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 1 KZV 38/2017, kterým bylo trestní stíhání obviněného z důvodu jeho nepříčetnosti zastaveno, a že z toho důvodu byla dána překážka věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. V případě této námitky je nutno upozornit, že obviněný zjevně přehlédl dovětek posledně citovaného ustanovení, který vylučuje nepřípustnost trestního stíhání tehdy, jestliže rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bylo v předepsaném řízení zrušeno. Jinými slovy, stejnou osobu je možno stíhat znovu pro týž skutek, jestliže původní rozhodnutí bylo zrušeno v předepsaném řízení, přičemž předepsaným řízením je zde míněno především řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání a obnova řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 – 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 205). Existovala-li tedy v nyní projednávané věci překážka vedení trestního stíhání v podobě dřívějšího usnesení o zastavení trestního stíhání pro týž skutek, tato překážka usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. 2 Nt 901/2019, kterým byla v neprospěch obviněného povolena obnova řízení a kterým bylo uvedené usnesení krajského státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání zrušeno, odpadla.

35. V rámci další dovolací námitky se obviněný dožaduje posouzení jeho jednání jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. K této námitce lze uvést, že se týká právního posouzení skutku a že ji z toho důvodu lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se však o námitku neopodstatněnou.

36. Soudům lze zejména přisvědčit v tom, že i v případě privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku, stejně jako u trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, se vyžaduje úmyslné usmrcení jiné osoby. Namítá-li tedy obviněný, že tato kvalifikace měla být použita z toho důvodu, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit, jedná se o námitku zcela lichou. K této námitce lze dále poznamenat, že úmysl obviněného poškozeného usmrtit byl v trestním řízení spolehlivě prokázán a právní kvalifikace zvlášť závažným zločinem vraždy je správná, neboť, jak soud prvního stupně podrobně vysvětlil v bodech 120. až 122. odůvodnění svého rozsudku, neexistovaly zde žádné skutkové okolnosti, na základě kterých by bylo možné o právní kvalifikaci podle § 141 tr. zákoníku uvažovat. Lze souhlasit i se soudem druhého stupně, podle kterého k samotnému bodnutí poškozeného došlo v důsledku konfliktu, při kterém ovšem poškozený neměl vůči obviněnému sebemenší šanci. Použití nože ze strany obviněného bylo aktem ryzí agrese, byť třeba momentálního nápadu, přičemž v každém případě se jednalo o naprosto nepřiměřenou reakci ze strany obviněného vůči poškozenému, když jej poškozený nemohl vůbec ohrozit (viz bod 20. odůvodnění napadeného usnesení). Právní kvalifikace zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku byla tedy zvolena zcela přiléhavě.

37. Poslední dovolací námitky obviněného souvisejí jak s uloženým trestem, tak i ochranným opatřením. Namítá-li obviněný, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, je nutno upozornit, že takovou námitku nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který, jak již bylo uvedeno, je naplněn pouze tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, ale ani pod výslovně neuplatněný, avšak trestu se týkající, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za situace, kdy obviněný byl za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let, je nutno konstatovat, že trest ve výměře 14 let je trestem uloženým v rámci trestní sazby předpokládané v trestním zákoně. Samotnou nepřiměřenost pak v dovolacím řízení prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů namítat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

38. V případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané věci, by pak zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Uložení takového trestu by naplňovalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

39. O takový extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest se však v nyní projednávané věci nejedná. Nalézací soud navíc v bodech 124. až 140. odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, jakými úvahami byl při ukládání trestu veden a proč považoval za přiměřený právě trest odnětí svobody uložený v polovině zákonem předpokládané trestní sazby. Tento trest považoval za přiměřený rovněž soud druhého stupně, byť se se soudem nalézacím i s ohledem na zvolenou právní kvalifikaci podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku neshodl na naplnění přitěžující podmínky podle § 42 odst. a) tr. zákoníku, tedy na tom, zda obviněný trestný čin spáchal s rozmyslem, když naopak dospěl k názoru, že se o rozmyslu uvažovat nedá. S úvahami obou soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje a má rovněž za to, že uložení trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby má své opodstatnění především v závažných okolnostech týkajících se osoby obviněného. V každém případě se však o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, jehož uložení by jako jediné zakládalo možnost výjimečného zásahu dovolacího soudu do trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby, nejedná, a to ani tehdy, jestliže byla obviněnému vedle tohoto trestu uložena i zabezpečovací detence. Uložení zabezpečovací detence je samostatným výrokem, který zákon vedle trestu odnětí svobody umožňuje (viz § 100 odst. 3 věta první tr. zákoníku).

40. Námitka, zda byly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence (na rozdíl od námitek proti nepřiměřeně přísnému trestu odnětí svobody), však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spadá, neboť podstatou dovolací argumentace je nesouhlas s tím, že byly splněny podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření. Nejvyšší soud však po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že tyto podmínky dány byly a i tato námitka tak je neopodstatněná.

41. Je třeba připomenout, že případ obviněného je specifický tím, že obviněný se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v souvislosti s duševní poruchou spočívající v disociální a emočně nestabilní poruše osobnosti. Tato porucha osobnosti činí podle zjištění soudů obviněného nebezpečným jak sobě, tak svému okolí. Nejedná se však o léčitelnou duševní chorobu. Právě z toho důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že uložení ochranného léčení není na místě, neboť v případě obviněného „není co léčit“ a převažuje zájem na ochraně společnosti před osobou obviněného. Při svých úvahách vycházel i z odborné literatury, podle které jsou do ústavu pro výkon zabezpečovací detence umísťovány osoby, které jsou společensky nebezpečné, trpící duševní poruchou, nespolupracující, odmítající soudně nařízenou léčbu, příp. jedinci tzv. neléčitelní a neovlivnitelní (Blatníková, Š. Problematika zabezpečovací detence. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, s. 45.), přičemž obviněný je právě osobou neléčitelnou a neovlivnitelnou.

42. S uvedenými závěry se ztotožnil i soud druhého stupně a činí tak i soud dovolací. Za výše popsané situace se totiž umístění obviněného do zabezpečovací detence jeví jako jediná možnost, neboť uložení ochranného léčení, které se vykonává zpravidla v psychiatrických léčebnách, by z hlediska zjištěné poruchy osobnosti bylo jednak neúčelné, a jednak, jak poznamenal zpracovatel ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., neetické, neboť by v něm probíhala toliko dlouhodobá útlumová a „otupující“ léčba. Na druhou stranu by pobyt obviněného na svobodě poté, co vykoná trest odnětí svobody, byl nebezpečný, neboť, jak se konstatuje v ústavním znaleckém posudku, těžká asociální porucha osobnosti se u obviněného projevuje sklony k agresivitě, tendencemi jednat nepředvídatelně, náchylností k výbuchům zlosti a vrtošivou náladou.

43. Vzhledem k právě uvedenému jsou podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku splněny. Obviněný totiž spáchal zvlášť závažný zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou [těžká disociální (asociální) porucha osobnosti je duševní poruchou ve smyslu § 123 tr. zákoníku], jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na obviněného vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

44. K zabezpečovací detenci je možné pouze závěrem dodat, že je skutečně, jak uvádí soudy obou stupňů, převážně na obviněném, zda se svojí poruchou osobnosti bude v budoucnu pracovat a zda bude po výkonu trestu odnětí svobody zapotřebí, aby do zabezpečovací detence nastoupil, popř. po jak dlouhou dobu bude nutné před ním společnost chránit. Jak totiž soudy nižších stupňů zdůraznily, podle § 100 odst. 5 tr. zákoníku platí, že zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování stále ještě trvají.

45. Lze tedy uzavřít, že část dovolacích námitek obviněného nebylo možné pod uplatněné ani pod žádné jiné dovolací důvody podřadit a zbývající část pak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

46. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář